Tiskové zprávy — Média — Vše o ČT — Česká televize

Youtuber Karel Kovy Kovář řeší dějiny. S Českou televizí se pustil do natáčení dokumentu, v němž se ptá, proč se v hodinách dějepisu neustále vracíme do pravěku, ale tak málo mluvíme o tuzemských událostech posledního tři čtvrtě století.

Cíl je zřejmý: rozpohybovat české dějepisáře ke změně. „Neustálé opakování, to je téma, které v našem projektu hodně komunikujeme. Během školní docházky se některá témata učí několikrát. Ale chybí posloupnost, návaznost a na moderní dějiny často nezbývá čas,“ shrnuje poznatky z terénu Karel Kovář, který se zároveň intenzivně připravuje na další českotelevizní dobrodružství – na podzim se postaví na parket desáté řady StarDance.

Jak na tom české hodiny dějepisu jsou?
Často narážíme na přístup: Nejde to. Náš dokument má za cíl ho zbořit. Učitelé říkají, že narážejí. Že se jim nedaří přesvědčit kolegy, některé věci prostě musejí probrat, nebo že když probírají moderní dějiny, stěžují si rodiče. Není to nic, co by podporovalo změnu ve školství.
Ale z natáčení máme i spoustu vtipných a pozitivních zážitků. Příjemně mě překvapilo, až šokovalo, jak dokonale dokázali studenti formulovat myšlenky. Popsat problém. Nejen si stěžovat, ale i hledat řešení.

S jakými nápady přišli?
Například maličkost: zajít za dějepisářem a poprosit, zda by nestálo za to zavést volitelný seminář. Jenom takové nakopnutí ze strany studentů.

Jak myslíte, že by měla vypadat ideální výuka dějepisu?
Každému vyhovuje něco jiného. Neměla by to být frontální výuka, ale větší spolupráce se studenty, snaha o skupinové projekty. Tohle nemá zavádět ministerstvo. Učitel musí chtít z vlastní vůle a musí cítit zájem žáků.

Co vaše školní zážitky z hodin?
V páté třídě jsem měl strašně špatnou známku z vlastivědy, nějak jsem to nezvládl, protože jsem řešil matiku. To je moje první vzpomínka na dějepis. Samozřejmě jsme to na základce celé důkladně projeli. K moderním dějinám jsem se dostal až na gymplu v maturitním semináři, což je podle mě velmi pozdě.
Žádnou výraznou osobnost jsem mezi mými učiteli dějepisu neregistroval. K výuce přistupovali dost podobně, bylo to frontální – učebnice, výpisky, někteří se snažili přidávat příběhy. A co se vždycky opakovalo: nikdy se nestíhalo.

Které období historie máte rád?
Staré dějiny. Věnovali jsme se jim nejvíce, naučil jsem se je mít rád. Třeba Řecko-perské války a starověké říše, fascinující zaniklé civilizace. Ale když jsem se přece jen dostal k moderním dějinám, zjistil jsem, o kolik jsou nám bližší. Že to není ona prachem zavátá historie, ale něco, co je aktuální, co tu bylo nedávno, co si pamatují naši příbuzní. Člověk najednou cítí, že to není jen kapitola učebnice, ale mnohem živější. Součást prostředí, které ho formovalo.
Fascinuje mě taky Studená válka. Co se dělo mezi Státy a Ruskem, jak fungovala propaganda, jak málo často chybělo ke světovému konfliktu, jak oba bloky fungovaly, jejich proxi války v oblastech, které jsou dodnes v neklidu. To vše naši současnost dodnes ovlivňuje.

Co u vás doma, mluví se o historii?
Hodně jsem si o ní povídal s dědečkem. S prarodiči. Vzpomínali, jak to vypadalo, když přijeli v osmašedesátém Rusové. To mě fascinuje. Když tyhle věci slyšíte od rodiny, je to něco blízkého, uchopitelného.
Babička vzpomínala i na Rusy v pětačtyřicátém. Byla malá, schovávala se na vesnici v kůlně, aby ji nenašli. Mám starší babičky, hodně pamatují a já jsem rád, že se o vzpomínky dělí. Neberu to jako samozřejmost.

V čem je práce před televizní kamerou jiná, než když natáčíte sám na mobil?
Upřímně rozdíl zas tolik neregistruju. Možná je to tím, že už jsem v jednom dokumentu byl, jmenovalo se to Nejsledovanější, dokonce byl v kinech. Lehce zvyklý tedy jsem. S režisérem Ivem Bystřičanem se věřím doplňujeme, není tam nic invazivního, co by mi dělalo problém.
Naopak je to pro mě možná míň stresu – nemusím se starat o nastavení kamery, jestli jsem ostrý, jestli jsem nezapomněl zapnout mikrofon a nemám z toho němé divadlo. Takže je to vlastně úleva, když se stará někdo jiný.

Co dává natáčení dokumentu vám?
Víru ve změnu. Byl jsem hodně pasivní. Když jsem chodil do školy, moc jsem nevěřil, že s tím jde něco dělat. Bral jsem jako samozřejmost, že výuka vypadá takhle. To už neplatí. Doufám, že se mi podaří dokumentem pozitivně nakazit i další lidi. Aby věřili, že je změna možná. Na Jana Ámose to asi nedotáhnu, ale minimálně zprostředkování myšlenek a nápadů možné je.

Kovy řeší dějiny
připravovaný dokument o výuce moderních dějin v českých školách
vysílání 2020

Námět, scénář, režie: Ivo Bystřičan // námět, dramaturgie: Josef Albrecht // kamera: Jiří Strnad // zvuk: Jan Kalužný // střih: Adam Patyk // vedoucí produkce: Lenka Pchálková // výkonný producent: Olga Grossmannová // kreativní producent: Lenka Poláková