Archiv tiskových zpráv — Média — Vše o ČT — Česká televize

Bývalá textilní továrna v Žamberku se stala v létě roku 2017 útočištěm pro televizní štáb a tři skupiny „dělníků“ - jednu tvořili milovníci kostýmních a rolových her zvaných larp (Hráči), druhou fanoušci vojenské historie (Vojáci) a třetí studenti (Studenti). Společně natáčeli docu-reality Dovolená v éře páry. Patnáct odvážných lidí prožilo dva měsíce ve fiktivní parní manufaktuře Kohoutek v období na přelomu 19. a 20. století. Pocítili dřinu, hlad, ale i okamžiky úspěchu. Na to, jak se vypořádali s nízkou úrovní hygieny, nuzným bydlením, těžkou dvanáctihodinovou prací, ale i s neustálou přítomností kamer, jsme se jich zeptali v zákulisí vysílání ostravského Dobrého rána.

Měli jste nějaké tipy, do jaké doby vás televizní štáb zavede? Co se ve vás dělo, když jste zjistili, kde budete celé dva měsíce žít a pracovat?

Libor (Vojáci): Já jsem chtěl do období první republiky a tahle doba tomu byla skutečně hodně blízko. Dalo by se říct, že tehdejší dělnická třída vlastně první republiku „budovala“. Už jsme byli takoví ti Češi Čechům, už jsme se i trochu stranili Rakouska-Uherska – ne sice úplně, ale zde byly ty prvopočátky. Já jsem byl dobou nadšen.

David (Hráči): Dobu jsme opravdu nikdo z nás nečekali. Netipovali jsme 19. století. Víc než doba, nás ale rozhodil počet účastníků. Počítali jsme s tím, že nás tam bude jen pět.

Skutečně jste uvěřili, že jste se ocitli v 19. století? I když se kolem vás pohybovali kameramani? Sžili jste se s dobou?

Libor (Vojáci): Uvěřit v to, že jste se přenesli o cca 150 let v čase, nešlo hned od začátku, ale přicházelo to postupně. První týden jsme byli šokovaní, druhý také, až od třetího se začalo vše spravovat. Začali jsme tou dobou přelomu 19. a 20. století skutečně žít. Práce nás k tomu nutila. Byli jsme opravdu unavení, měli málo jídla a ta hygiena…

Dva měsíce jste byli „zavření“ v továrně. Co vám tam nejvíc chybělo?

Libor (Vojáci): Svoboda pohybu, protože jsme se směli pohybovat jenom na nějakých 300 až 400 metrech čtverečních. Stále jsme chodili po schodech z ubikací dolů do dílen pracovat a zpět. Pak jsme ještě měli k dispozici malinkatý prostor zahrady, kde jsme mohli alespoň na pár minut zrelaxovat. Při natáčení jsem pochopil, jak se asi cítí člověk ve vězení. Taky vás pořád kontrolovaly kamery, někdo se na vás díval a vy jste nikomu nesměli nic říct. Svoboda je rozhodně ta nejkrásnější věc na světě.

Monika (Studenti): Chyběla nám ale i pořádná hygiena a hlavně jídlo. Byli jsme tak hladoví, že jsme si i vymýšleli, co všechno lze zkonzumovat. U sousedů měli husy, tak jsme si dokonce říkali, že nějakou nalákáme k nám. Debaty o jídle byly nekonečné. Začali jsme se bavit o toustech a vznikla z toho půlhodinová konverzace o tom, co by si kdo dal. Tady jsme skutečně pochopili, jaké to je, když žaludek požírá sám sebe. Člověk si ale postupem času zvykne na všechno, i na ten hlad, prostě se přizpůsobí.

Co jste vařili?

Monika (Studenti): Vařili jsme pořád to samé. Měli jsme totiž jen základní suroviny – čočku, kroupy, brambory, chleba. Někdy jsme si ale udělali i palačinky, buchtu, koláče nebo krupicovou kaši.

Vlastimil (Studenti): Na jídlo ale hlavně nebyl čas. Pořád se pracovalo. Víte, ono jídlo nachystat trvá půl hodiny, pak další půl hodiny člověk jedl. To je dlouhá doba. Taky na té plotně se špatně vařilo, třeba když vyhasl oheň, brambory nebyly hotové.

Libor (Vojáci): Jinak jde krásně vidět, jak letěl čas. Po osmi týdnech poznáte, jak se ztrácíme. Muži byli zarostlí, z žen padaly šaty. Jeden z nás dokonce shodil 15 kilo.

Nedošlo při natáčení k nějakému zranění? Přece jen jste pracovali s velmi složitými stroji… Nebáli jste se?

Monika (Studenti): Já jsem se bála opravdu hodně. Zranění tam samozřejmě nějaká byla, ale většinou drobnosti. Největší úraz měl asi Vlastík.

Vlastimile, co se vám stalo?

Vlastimil (Studenti): Já jsem si tam zlomil prst. Bylo to však mým pochybením – nechal jsem si spadnout pražec na prst. Úraz se mi stal v sobotu, nechtěl jsem však chybět v práci, protože bychom měli nižší výplatu, tak jsem to před štábem skrýval až do neděle. Když jsem jim svůj úraz oznámil, čekal jsem, že mě okoupou a pošlou někam za doktorem, ale následovalo překvapení.

Jaké?

Vlastimil (Studenti): Žádné koupání se nekonalo. Nechali mě tak, jak jsem byl, zavázali mi oči a vyvezli mě ven z areálu. V nemocnici na mě potom všichni nevěřícně koukali, ve stylu „co je to za špínu“. A já byl přitom po sobotě umytý. Měl jsem dokonce i čisté nedělní oblečení. Sestřička mě pozvala do ordinace, donutila mě sundat si boty a pak už následoval rozhovor, ve kterém jsem se nedokázal dostat zpátky do reality této doby. Když se mě třeba zeptali, proč jsem si na sebe nevzal něco lepšího, tak jsem jim odpověděl, že je to to nejlepší, co mám…

Co vám tato televizní zkušenost dala?

Libor (Vojáci): Když můžu mluvit za sebe… My jsme se s kolegy přihlásili hned v prvním týdnu do kovárny… V normálním civilním životě bych se k tomu nikdy nedostal, v továrně jsme to dělali dva měsíce a měli jsme výborného mistra pana Prokopce, který nás naučil řemeslu. Vysvětlil nám, jak se zakládá oheň, ukázal nám různé materiály, které se kalí/nekalí, do čeho můžeme bouchnout kladivem hned, do čeho posléze. A konkrétně tohle nám dalo do života hodně.

Vlastimil (Studenti): Já jsem třeba díky této zkušenosti začal vyučovat fyziku, což by do mě vlastně nikdo neřekl. Když jsem se ale naučil dělat se všemi těmi stroji, zjistil jsem, že technika není až tak špatná. Vlastně mě baví.

Jak na natáčení vzpomínáte s časovým odstupem?

Vlastimil (Studenti): Velice silný zážitek. Předčilo to naše očekávání. V továrně jsme prožili spoustu hezkých i drsných chvil a myslím si, že nás to tak nějak spojilo, že jsme se spolu víc sblížili, víc se poznali. Našli jsme své kladné i stinné stránky. A i po natáčení spolu „držíme dál“.

Unikátní projekt Dovolená v éře páry, v němž se účastníci přenesli do období na přelomu 19. a 20. století, můžete sledovat každou středu večer na ČT1. Pořad připravila v režii Zory Cejnkové TPS Lenky Polákové.