Historie

Československá televize

Dějiny televizního vysílání v Československu do roku 1992

Probuď Déčko!

Vysílání televizního studia „Sever“ v srpnu 1968 — Rok 1968 — Období 1968–1969 — Československá televize do roku 1992 — Historie — Vše o ČT — Česká televize

Vzpomínky redaktora Miroslava Hladíka

Všechny vzpomínky na osudné datum 21. srpna 1968 jsou téměř stejné. Liší se asi jenom u těch, kteří vpád vojsk Varšavské smlouvy do naší republiky tehdy přivítali. Nevím, kolik jich mezi námi ještě je. Ale jsou patrně nejnebezpečnější a nejsveřepější, protože patří do podivné kasty lidí ochotných zaprodat národ, vlast, rodinu, cokoli. V zájmu udržení moci, osobních partajních zájmů a výhod i za cenu tekoucí krve, za cenu terorizování pod pláštíkem normalizace.

O pomoc při uspořádání několika mých vzpomínek jsem požádal odborníka, pracovníka televizního vysílače na Ještědu Jiřího Heřmana, který byl tenkrát u věci a prováděl něco, čemuž já vůbec nerozuměl a nerozumím.

Jiří Heřman: „Že se děje něco podivného jsme se dozvěděli telefonicky od kolegů z Prahy kolem půlnoci. Asi za hodinu jsem vylezl na lanovku a viděl jsem prakticky až na Frýdlantsko a Hrádecko. Bylo to několik nekonečných řetězců světel reflektorů, které se na našem území spojovaly, slévaly a mířily k Liberci. Dovedl jsem si udělat představu, jaká síla se k nám valí – byl jsem dva roky po vojně. Dole v Liberci zatím ještě lidé pokojně spali. Pak začaly přelétávat dopravní letadla a bombardovací JAKy přes ještědské sedlo hodně nízko, tak nízko, že později, už za světla, jsme mohli rozeznat i obličeje pilotů. Bylo mi všelijak, ale v podstatě jsem nechápal, o co jde.“

Byla to dunivá noc páchnoucí železem, naftou a později i střelným prachem. Rachot pásů, dunění motorů. Letmý pohled z okna a první reakce – že si ti vojáci nedají pokoj, takhle v noci blbnout, lidi nenechají vyspat… Co teď? Nacpat si do uší vatu a pokusit se znovu usnout? Jenomže z jakéhosi koutku mozku se ozývá varovný signál – něco není v pořádku. Ale co? Znovu k oknu. Kolona vojenských aut, transportéry, za nimi dunící tanky…, ale ten bílý pruh… Ten jsem na naší vojenské technice nikdy neviděl. A najednou vidím na jednom z vozidel nápis „ogně opasno“ – azbuka. Nějaká cizí ledová ruka mi svírá krk, po celém těle cítím mrazení. Ale nevěřím. Nechci věřit. Nemohu.

Přes pyžamo rychle natahuji kalhoty a v pantoflích běžím dolů. Potkávám rozcuchaného a rozespalého souseda, má přes rameno přehozený pršiplášť. „Co se děje?“, říkáme oba. Pak se před naším domem navzájem utěšujeme, že je to asi pokračování toho vojenského cvičení, které nedávno probíhalo.

Naproti, před divadelním klubem, stojí hlouček lidí. Kolona přibržďuje, mezerou mezi obrněnci přebíháme ulici. To, čemu se vůbec nechtělo věřit, se potvrzuje.

  • Přepadli nás. Hlásilo to rádio, ale teď je zticha. Nevysílá. Zaslechl jsem, že vojska Rusáků a Němců, snad i Poláků překročilo naše hranice. Nevím. Hned potom to uťali…
  • A co cizina?
  • Nevím. To už tady začal rámus a do teď tady stojíme. Je to strašný.
  • Přepadení? Prokristapána – to snad ne. To přece nejde! A co naše armáda?
  • Nevím, asi nic.

Zmatené pohledy. Pobledlé tváře. Slzy. Z domů přibíhají další a další lidé. A kolem rachotí netečné nestvůry. Jen občas lze zahlédnout uniformu, tvář a oči v průzoru. V paměti mi ožívají zasuté obrázky z března 1939 v Praze. Bylo mi tenkrát osm let. Nikdy a nikomu bych byl neuvěřil po pětačtyřicátém roce, že stejný šok prožiji ještě jednou, tentokrát mnohem intenzivněji, dospěle.

Odněkud z centra Liberce se ozývá střelba, celé dávky z kulometu nebo samopalu. Náš hlouček se navzájem utěšuje, že se střílí slepými náboji – jenom pro výstrahu. Nikdo netušil, že právě začala téct krev, že uhasíná první z životů…

Kolona zastavuje. Kdosi se přiblíží k transportéru obsazenému vojáky a rusky se snaží vyptávat, domluvit. Zbytečně. Hlaveň samopalu zamíří na něj a slyšíme: „Iditě damoj, bistro! Nu davaj, davaj, davaj!“ – a kolona se opět dává do pohybu.

To byl první kontakt s bratrskou internacionální pomocí, s neohroženým zákrokem proti „kontrarevoluci“. A pak už události dostávají spád hrozného horečnatého snu. Ozývá se novinářský podvědomý imperativ. Rychle se obléci – a do města!

J. Heřman: „Nejhorší bylo, když jsme zdola, z Liberce zaslechli první kulometné dávky. To ve mě zatrnulo, protože jsme si uvědomili, že tam dole asi umírají lidé. Ten moment si pamatuji a budu pamatovat až do smrti. Došlo nám, že to není žádné cvičení, ale přepadení a obsazení republiky. Že je a bude zle, a my že jsme na vysílači. První co jsme udělali, bylo spálení listin, ze kterých se dalo vyčíst rozmístění vysílačů nebo adresy odborníků. Ještěd nelze přehlédnout a předpokládali jsme, že dříve nebo později na nás dojde. Bohudík se náš předpoklad nenaplnil. Na vysílacím sále jsme se s kolegou Lubošem domluvili, že jeden z vysílačů, buď provozní, nebo rezervní, odpojíme a odvezeme, aby se dalo vysílat odjinud. Odvoz jsem dohodl s vedoucím televizní opravny, dobře jsme se znali, ale stejně jsem si dal podmínku, že nesmím vědět, kde bude uložený. Dodnes nevím, kde byl. Vedoucí opravny nám také zapůjčil tři televizory, jejichž pomocí jsme později „luxovali“ éter a lovili, kde se ještě vysílá. Bylo to v době, kdy nám na přijímači DT 11 (směrovaným na Prahu) spadly rafičky na nulu. Z rozhlasu v Liberci jsme dostali upozornění, že něco vysílá na 12. kanálu. Tak jsme použili anténu, kterou jsme využívali pro vlastní pokoukání programů z Polska a nasměrovali ji na Bukovou horu. Nakonec se nám podařilo „ulovit“ další vysílání na 10. kanálu, což byla Plzeň – Krašov. Pro kvalitní příjem jsme potřebovali jinou anténu a mně napadlo zavolat do elektrodílny v Plastimatu. Nebo to byl LIAZ? Dnes už nevím, s kým jsem to vlastně jednal, ale k mému překvapení jsem ani nemusel udávat rozměry a tvar antény. Bylo mi řečeno, že tam mají televizní fandy, kteří to zvládnou. A skutečně – ani ne za hodinu nám přivezli nejen přesnou anténu, ale i kabelový svod a navíc i šišku salámu a lahvičku rumu. A tak jsme pomocí těch tří televizorů měli přehled, kde se vysílá, a přes náš AMETYST (nedám na něj dopustit, protože to byl tenkrát jediný televizor s videovýstupem) jsme pro Liberec vysílali to, co se nám kde podařilo zachytit. To bylo před tím, než jste přijeli vy a než jsme zajistili vlastní vysílání.“

To, co prožili obyvatelé Liberce, bylo již v podstatě zmapováno. Byl jsem téměř u všeho. Po ranní střelbě mi provždy v paměti zůstalo sténání raněných, pláč, křik nad mrtvými. Také jsem ještě v poslední chvíli pomyslel na slepé náboje. Až do okamžiku, kdy na nás začala padat omítka, kdy jsem zaslechl hvízdání odražených kulek, kdy jsem z dlažby pomáhal vstát člověku, který ani nevěděl, že má prostřelené lýtko. Myslel si, že prostě zakopl. Viděl jsem tank, který „uklouzl na kaluži“ – jak později vysvětlovali normalizátoři – a pobořil podloubí. Fotil jsem z balkonu sekretariátu Čs. strany socialistické, kde se již scházeli funkcionáři a vedly se vzrušené debaty o tom, co se vlastně stalo. Žhavily se dráty telefonů, sháněly se informace. Odpoledne jsem rychle nechal vyvolat filmy, udělat fotky, udělat jich tolik, aby se mohly rozdávat i těm, kteří u toho nebyli.

Člověk je trochu stádní tvor. V době nebezpečí i ve chvílích velké radosti se lépe cítí mezi svými, v houfu, který prožívá stejnou emoci. Samozřejmě jsem začal hledat kolegy, přátele, redaktory, novináře. První cesta vedla do budovy rozhlasu v Alšově ulici. Bylo tam rušno, hodně známých i neznámých tváří, ve vstupní hale každého vítá příslušník Bezpečnosti, kterého téměř všichni známe z recepce Libereckých výstavních trhů. Nikdo nemá přístup zakázaný, vítána je každá pomoc. Chodbami kmitá Honza Valeš, Antonín Strnad, Pavel Michal, Olda Vojtíšek, střihači a technici Zdeněk Flekna, Pepa Zerzán a další a další. Pracuje se na plný výkon s úžasnou dostředivou silou, která každého jednotlivce ihned vtáhne do epicentra. Zkoušejí se různá napojení, poslouchají se zahraniční stanice, sbírají se zprávy z města a celé republiky, koncipují se stanoviska a provolání.

Všechny telefony a dálnopis jsou v činnosti, klapot psacích strojů – podivuhodně ukázněný zmatek. V hale se mi do rukou dostává deník Svobodný Vpřed – páté mimořádné vydání, polední z 23. srpna 1968. Čtyři vydání jsem tedy prošvihnul. Ale zato už vím, kde hledat novináře. Co nejrychleji běžím – ne do redakce, ale do tiskárny. Ano, byli tam. Byla tam prakticky celá parta, protože Svobodný Vpřed se rodil přímo v tiskárně. Tady se převážně psaly, přepisovaly a upravovaly materiály, prakticky se ani „nešpíglovalo“, spolupráce se sazeči, metéry i lidmi od mašin byla fantastická. Ještě horké řádky ze sazárny se nosily přímo do „loděk“, vymýšlely se titulky, improvizovala se grafická úprava. Dodnes nevím, kdy ti lidé vlastně odpočívali, kdy jedli. Byla to snad jakási kolektivní posedlost myšlenkou, že se dá ještě něco změnit, napravit, že před jednotnou vůlí národa se zbraně musí sklonit, vždyť nám fandí skoro celý svět. Byla to nádherná dřina, krásně vyčerpávající. A přinášela ten nejlepší, nejhojivější balzám – to, jak lidé na každé číslo čekali, jak se po každém vydání jenom zaprášilo, jak ochotně ho předávali a půjčovali těm, na které se nedostalo.

Na vydávání Svobodného Vpředu jsem se podílel jen krátce. Odcházel jsem jednou z průzkumné návštěvy radnice, kde nepřetržitě zasedala rada národního výboru, rozšířená o dobrovolníky ze všech sfér života města. Odnášel jsem si několik materiálů k otištění. A tady mě zastavil jeden z přátel: „Míro, tebe mi posílá přímo osud. Hrozně moc bychom tě potřebovali…“ Ze zpočátku poněkud neurovnané debaty vyplynulo, že jde o založení televizního studia a vysílání. Moje překvapené námitky byly hladce smeteny argumentem, že jako bývalý divadelník netrpím trémou, u mikrofonu jsem prý jako doma a psát a upravovat texty musí být pro mě, redaktora, hračka. Tedy novinář, hlasatel a režisér v jedné osobě. Víc se prý dozvím, když se za hodinu sejdeme na sekretariátu socialistické strany u Jirky Sedmidubského. Běžel jsem tedy do tiskárny předat materiály a oznámit tuto novinku. U party redaktorů jsem našel plné pochopení a podporu: „Hlavně to tam, kluci, dělejte dobře. Držíme vám palec!“

Na tomto místě musím poznamenat, že v té době jsem pracoval na Libereckých výstavních trzích jako šéfredaktor tiskového střediska, což mělo svůj význam pro vývoj dalších událostí. Stejně tak musím vysvětlit, proč nechci uvádět jména všech lidí, kteří se na vzniku televizního studia podíleli. Nejsem si totiž jistý, zda by to všem bylo milé a navíc – historie vysílače SEVER zůstala trvale bílým místem v historii sdělovacích prostředků v Liberci ze srpna 1968. Jaksi podivně uniklo i jinak nesmírně podrobné a důkladné inkviziční komisi autorů okresního „Poučení z krizového vývoje“ a „Zametání před vlastním prahem“ v redakci Vpředu. Tolik na vysvětlenou.

Hlavní scénář televizního příběhu se skutečně začal odvíjet od okamžiku, kdy se nám od přítele Sedmidubského dostalo ujištění, že máme plnou podporu rady libereckého městského národního výboru (MěstNV) a prakticky úplně volnou ruku pro zajištění celé akce kolem zrodu televizního studia. Liberecké výstavní trhy (LVT) zapojily v roce 1968 do výstavního dění i použití průmyslové televize. Potřebná kamera a nejnutnější technické vybavení bylo po skončení výstavy uloženo do skladů a tam také vedla první cesta naší poněkud partyzánské akce. Auto pro převoz bylo zajištěno a pro tři zaměstnance LVT – pana Vlastimila N., pracovníka technického úseku Jaroslava D., vedoucího skladu a pro mne už nebyl příliš velký problém najít a naložit techniku a vyrazit na jih, na vrchol Ještědu s televizní retranslační stanicí.

Nahoru jsme se dostali celkem bez obtíží a byli jsme očekáváni. Buď zapracoval Vlastimil N., na jehož jméno bylo vystaveno povolení rady MěstNV, nebo podnět k celé akci vyšel ze stanice.

Od té chvíle se začaly dít věci. Marně bych se pokoušel popsat všechno, co se muselo napojovat, zapojovat, kontrolovat a obtelefonovávat. Moje znalosti spojovací a vysílací techniky končí u krystalky. Mám v paměti jen změť kabelů, drátů a drátků a desítky ciferníčků něco ukazujících. Co, to nevím. A oba zpocené techniky – Jiřího Heřmana a Luboše Chotěborského – lezoucí po zemi a chvílemi i po stěnách, divoké jízdy vozem serpentinami dolů a nahoru (vždycky se přišlo na něco, co chybí, co je nutné ihned sehnat, najít a převézt), tedy pocit zmarnění a zbytečnosti na poli ovládaném nepochopitelnou technikou.

J. Heřman: „Televizní průmyslová kamera má ovládací prvky umístěné mimo vlastní korpus, takže se s ní pracovalo úplně jinak, velmi obtížně. Byla to pro mě novinka a ani její zapojení nebylo jasné. V noci jsme si přivezli inženýra z Tesly, ale i ten se bál, že ji chybným zapojením zničí. Nakonec jsem prostě všechny knoflíky vytočil doleva a pak se zkoušelo a čekalo, jestli nezačne někde něco doutnat. Naštěstí všechno vyšlo dobře.“

V době kdy jsme technikům dost překáželi se rodilo improvizované studio. Proti stabilizované kameře jsme dali kus látky, před ní postavili stolek s mikrofonem a židlemi. Současně se začal vyrábět obrazový monoskop. Použili jsme normální nástěnku, potaženou papírem a vyzdobenou fotografiemi Alexandera Dubčeka a prezidenta Ludvika Svobody. V záhlaví byl umístěn nápis SVOBODNÉ TELEVIZNÍ STUDIO SEVER a dole JSME S VÁMI – BUĎTE S NÁMI! Celek doplňovala trikolóra. Současně jsme na magnetofonu hledali vhodnou melodii pro zvukovou znělku. Volba padla na písničku Marty Kubišové, tuším, že se jmenovala „Poštou holubí“, dnes už to přesně nevím.

J. Heřman: „Tu obrazovou znělku bylo nutné předělat. Vehementně jsem protestoval proti údaji, že vysílá Liberec i proti uvedení kanálu. Podle toho by se dalo vysledovat naše ‘studio’. A pak se nám podařilo další kouzlo, které dokonale zmátlo stopy. Byl to nápad se dvěma studii. Po záběru na obrazovou znělku Miroslav Hladík oznámil, že se přestěhujeme do studia. Ve dvacetiminutové pauze jsem jenom přetočil kameru na druhý kout pokojíku, kdy kromě hlasatelského stolku byl vidět i gauč a peřiňák. Vznikla tak dokonalá iluze, že jsme se s vysíláním přestěhovali, a každý se domníval, že někam do sklepa ve městě. Dodnes mi mnozí lidé nevěří, že jsme to všechno realizovali na Ještědu v přespávacím pokojíku. A ještě perličku: celý ten zázrak se realizoval pomocí vysílače TESLA 56 o výkonu 100 W sovětské výroby.“

Z dovezených materiálů jsem mezitím připravoval podklady pro první vysílání a sepisoval si úvodní slovo k divákům. A pak, 25. srpna nad ránem, přišla ta chvíle, kdy jsem byl vyzván, abych se posadil ke stolku, protože se všechno musí nasvítit a vyzkoušet. Ještě trochu pobíhání, přehazování kabelů a vrcholný zázrak byl na světě – na monitoru naskočil obraz. Ne, nedala se s tím provizoriem dělat žádná kouzla, ale pro všechny ve studiu to bylo něco, kýžený výsledek. Vím, že jsme se všichni objímali, něco jsme křičeli, ukápla i slza. Prostě – zpětná reakce na předchozí vypětí. Po zkoušce napojení a výstupu zvuku přichází na řadu telefon. Vytáčíme číslo bytu předsedy libereckého MěstNV J. Moulise. Jsou 4 hodiny ráno, máme štěstí – je doma.

  • Starosto, nezlob se, že rušíme, ale zapni si televizor.
  • Co se děje?
  • Hlásí se ti televizní studio SEVER. Jsme provozuschopní, ale potřebujeme kontrolu, co a v jaké kvalitě odtud leze ven.

Po instrukci, na který kanál přepnout se asi rychle probudil a za deset minut volal zpátky.

  • Chlapi, je to bezvadný. Obraz v pořádku, zvuk můžete trochu přidat. Gratuluju vám, zvládli jste to v rekordním čase.
  • Díky, starosto. Nad ránem si připrav tříminutový projev. Přijedeme pro tebe!

Asi v 8 hodin jsme vysílali na ostro. Celé vysílání trvalo snad 20 minut a snažili jsme se ho naplnit zprávami a instruktivními materiály, to všechno proloženo úryvky z písniček. Pamatuji si, že kromě úvodního slova jsem v tomto pořadu dokonce recitoval jakousi velice apelativní báseň. A pak? Vlna smutku. V libereckém krematoriu řada rakví, veliké množství lidí a květů. Ne pohřeb, ale tryzna. Liberečané vyprovodili na poslední cestě oběti okupantských kulek. Dopoledne do našeho studia auto přiváží herce Jana Třísku. Těžko se mu mluví, kamera snímá slzy stékající po tváři. Líčí své zážitky z tryzny. Úryvek z básně, kterou začal recitovat, není schopen dokončit. Na obrazovku naskakuje obrazová znělka. Nejvýmluvnější zakončení, nerozplizlé zbytečnými slovy. Tisíce lidí u obrazovek plakalo s ním, což jsme se dozvěděli později. A potom domluva, že přijede znovu, s kolegyní Tomášovou, přečtou prý nějaké prohlášení.

Vzpomínky na následující hodiny a dny splývají, proplétají se, po desítkách let ztrácejí časový sled. Prožili jsme i krušné chvíle, když se nad špici Ještědu zavěsil sovětský vrtulník a současně se pod jižním úbočím objevilo několik tanků, které zcela jednoznačně zvedly hlavně děl. Vypadalo to tak, že z vrtulníku dostávají pokyny a snad i souřadnice pro střelbu. Měli jsme předem ohlášený čas vysílání a chtěli jsme ho dodržet, ale do studia přijel nějaký důstojník Bezpečnosti a kategoricky nám nařídil opustit studio – a to co nejrychleji. Zpátky se vrátíme, až se ukáže, co znamená ta „čestná stráž“ nahoře a dole. Přes dvě hodiny jsme v úkrytu s napětím čekali, jestli nám z hlavně nepošlou „bratrský pozdrav“. Neposlali. Helikoptéra zmizela, tanky odjely. Později jsme zaslechli, že se sovětští vojenští odborníci domnívali, že stavba hotelu se špicí vysílače je odpalovací rampa s raketou. Odborník se prostě nezapře.

Ve spojení s Bezpečností jsme už zůstali. Na pomoc přišly i Lidové milice. Utvořily dokonalou uzávěru a pomocí polního telefonu se s námi dorozumívali, koho mají či nemají pustit nahoru. Každá návštěva byla předem ohlášená a my byli velice spokojeni. Fungovalo to naprosto spolehlivě. Kde by nás napadlo, že o pár let později bude taková asistence znamenat něco úplně jiného!

Podle slibu zavítal do studia znovu herec Jan Tříska s kolegyní Tomášovou. Spolu s nimi přijel i nenápadný pomenší muž. Jan Tříska ho představil: „To je Vašek Havel. Hrozně moc nám pomáhá v rozhlase a na radnici.“ To jméno jsme měli v povědomí od liberecké premiéry jeho hry Zahradní slavnost. Usedl v koutku studia a dal se do psaní. Houževnatě se bránil promluvit před kamerou. Poukazoval neustále na to, že od toho jsou ve studiu povolanější lidé.

Hodiny následující po návratu naší delegace z Moskvy po podpisu pokořujícího dokumentu, byly zdrcující. Bylo hrozně těžké psychicky unést pocit bezmocnosti a ztráty všech nadějí, totální deziluze. Tato, ale zejména následující zkušenost s komunistickou internacionalistickou diktaturou a devastací všeho, od mezilidských vztahů až po ekonomiku a ekologii, musí být poučením a varováním, abychom nemuseli zase jednou říkat „copak by nás to tehdy napadlo?“ a s trpkostí vzpomínat na sny o svobodě, demokracii a národní hrdosti.

Televizní studio SEVER jsme zlikvidovali po rozhlasovém projevu prezidenta Ludvíka Svobody, který znamenal doznání těžké porážky ideálů Pražského jara 1968 a legalizoval „dočasný“ pobyt sovětských vojsk v naší zemi.

První televize na severu

Včera ráno se na televizních obrazovkách podařilo poprvé zachytit vysílání nového svobodného studia Sever, které vysílá odněkud ze severních Čech. Je to vítaný přírůstek do rodiny informačních zdrojů, jejichž vliv na reakci obyvatelstva je nesporně kladný. Vzrušené dny, které prožíváme, potřebují co nejvíce uklidňujících prostředků pro nervy našich občanů. Rychlé a účinné informace poskytují totiž mnoho dobrých rad a pokynů pro nepředvídané situace. Kolegové redaktoři televizního studia Sever, přejeme vám dobrý obraz, zvuk i nervy, pomoc odpovědných činitelů atd. Držíme vám palce. Veřejnost pak upozorňujeme, že hlasatelé se objeví i dnes. Sledujte rozhlas, který vám oznámí, na který kanál si máte přepnout televizor.

(Svobodný Vpřed, 10. mimořádné vydání – ranní, 26. srpna 1968)

Miroslav Hladík

V letech 1964 – 1970 šéfredaktorem tiskového oddělení Libereckých výstavních trhů,do té doby redaktorem podnikového časopisu n.p. Bytex Liberec »Paprsek«, který byl v roce 1964 na zásah shora zrušen. V roce 1970 musel z Libereckých výstavních trhů odejít a poté vystřídal desítku různých profesí – od pomocného dělníka v zahradnictví přes vrátného. Jeho posledním zaměstnáním, kde jej zastihl Listopad 1989, byl Český rybářský svaz v Liberci.

připravil Daniel Růžička