Historie

Československá televize

Dějiny televizního vysílání v Československu do roku 1992

ČT na MFF Karlovy Vary 2017

Vysílání televizního studia „Sever“ 27. srpna 1968 — Rok 1968 — Období 1968–1969 — Československá televize do roku 1992 — Historie — Vše o ČT — Česká televize

Je úterý 27. srpna 1968. Československý rozhlas v 7.25 oznamuje, že podle zpráv z Moskvy jednání skončila. Delegace se vrací do vlasti. O pět minut později rozhlas vysílá výzvu, aby se v 9.00 na čtvrthodinu rozezněly všechny zvony a ozvaly sirény. V 8.05 jsme se dozvěděli, že v časných ranních hodinách se vrátila naše delegace z Moskvy. O deset minut později rozhlas vysílal záznam rozhovoru s Josefem Smrkovským ihned po příletu. Kolem 17.30 rozhlas odvysílal projev Alexandra Dubčeka. Národ nevěděl co a jak. Skepse a beznaděj. Co se tam s nimi stalo? Televizní obrazovky ze studia ve městě pod Ještědem přinášejí tuto besedu.

Jan Tříska: Nejsem politik ani řečník. Ani nezastávám žádnou veřejnou funkci. A snad právě to mi dovoluje, abych říkal totéž dneska, co jsem říkal včera. Což, jak jsem dneska s politováním zjistil, se nedoslechnu odevšad. Nyní nezbývá nic jiného, než si myslet a tudíž také říkat dnes to, co jsem si myslel včera. Dává mi to tu příležitost, říkat v tomto televizním studiu totéž, co jsem říkal včera v pražském televizním studiu.

Já se opravdu nemohu s tím smířit. Já se nemohu smířit s tím, že to, co bylo včera „A“, je kupodivu dneska přes noc „B“. A nemohu se smířit s projevy, které... s kterými nesouhlasím nejen já, ale s kterými, jak jsem přesvědčen - a jak vidím na všech ulicích napsáno a slyším lidi mluvit - s projevy, se kterými zřejmě nesouhlasí celý národ. Já se s tím smířit prostě nemohu. Já se nemohu smířit s tím, že někdo nakazí mě, a že nakazí národ zklamáním. Nakazí, říkám proto, protože zklamání považuji za nemoc. Považuji to za chorobu, která se opravdu velice těžko léčí, a z které se člověk, a tudíž také národy, léčí třeba celá desetiletí. Já se s tím nesmiřuji. Riskuji sice, že se jiní nesmíří se mnou, budiž, ale já to riziko rád podstoupím. Já chci mluvit sám za sebe, nechci v současné situaci nějak šachovat. Hledat nějaké východisko, které by bylo lepší a šikovnější. Šachovat v tom nebudu. Mluvím sám za sebe, že se s tím nemohu smířit. Jediné, co si myslím sám pro sebe, že mohu trvat na svém vlastním charakteru. To je asi jediné, co mi zbývá a nemohu se zbavit dojmu, že to zbývá vůbec všem lidem. Zachovat si svou vlastní tvář, svůj názor, za každou cenu svůj vlastní charakter, protože si opravdu nerad plivu do vlastní tváře.

Redaktor Miroslav Hladík: Myslím, že pan Tříska vyjádřil velmi perfektně i mé pocity. Než předám slovo dál, jenom bych k tomu chtěl dodat také trošku svého stanoviska. Mluvil jste o charakteru. Myslím, že ten, kdo ví, co to je charakter, kdo si dovede představit celou šíři tohoto pojmu, že asi se s tím bude těžko vyrovnávat. Já osobně nevím a nedovedu si představit, jak budou chtít ti lidé, jejichž jména ještě stále vidím na zdech, jména, kolem nichž defiloval náš lid, naši pracující, naši dělníci a plivali na ta jména na zdech. Dnes tito lidé budou snad mít tu drzost, sprostou drzost a odvahu předstoupit před tvář těchto lidí, před tvář našeho národa? Je vidět, že charakter má svoje cestná vymezení. Prosím vás, pane Havel, ještě, kdybyste byl tak moc hodný vy, vaše stanovisko.

Václav Havel: Mé stanovisko je stejné jako vaše. Já si myslím, že ta ohromná síla, ta mravní síla, ta jednotka, která se vytvořila během těch nejtěžších dnů té okupace, to je kapitál, který se nemůže vyhodit. To je ten kredit, ty všechny zisky, které to přineslo. Jakési mravní rekonstituce celého národa po mnoha letech. Ta se nemůže utopit v nějakém novém Mnichově.

Já myslím, že nezbývá než doposledka trvat na tom, co jsme říkali. Okupanti jsou okupanti. Lidé, kteří tady střílejí na ulicích do dětí, jsou barbaři a ne naši přátelé. Nejsou to spojenci, když můžou v tom paktu... jeden členský stát... připravovat vojenskou operaci proti němu, že ano, ta musela být měsíce připravovaná, bez jeho vědomí a pak ho přepadnout. To není pakt, který by mohl zaručovat naši bezpečnost nebo suverenitu.

A jestli Dubček a ostatní, kteří byli zatčeni, odvlečeni do Moskvy, jestli dneska se vracejí do svých funkcí, tak je to jediný dík této naprosté jednotě celého národa, který nedopustil, aby tady vznikla loutková vláda. To je krach, který nikdy nezažila nikdy žádná okupace, aby týden byla taková vojenská síla proti civilnímu obyvatelstvu a nepodařilo se sestavit ani loutkovou vládu. A to nejhorší co by se mohlo stát, kdyby se teďka tou loutkovou vládou stali ti, kteří jsou symbolem právě této mravní jednoty národa.

Já tu situaci ovšem nevidím pesimisticky. Já si myslím, že to nejhorší máme za sebou. Ten vpád, tu agresi. A běží o to setrvat a věřím totiž v toho Dubčeka. To je člověk, to je politik, kterej dovede se adaptovat na situaci, dovede počítat s lidmi. On vždycky říká, můžeme vyměnit vládu, ústřední výbor, funkcionáře, kádry, ale nemůžeme vyměnit lid. On ví, že lid je tím suverénním pánem a on to musí pochopit i teď. On žil tejden v ňáký izolaci, ňáký kobce, kde nemohl poslouchat rádio, televizi, nic. Teďko tak kolem něj... On nevěděl, samozřejmě, jak se zachovali ti Indrové a tihlenti. Teďko tam s ním jednali a podobně. Já si myslím, že on, jakmile uvidí tu situaci, musí se tomu přizpůsobit. Musí být vyvíjen tlak, nesmírný tlak. Všichni musejí znovu a znovu opakovat, že prostě nepřistoupí na žádný kompromis. A to je skutečná pomoc, kterou mu můžeme dát. To je ta pomoc, po které volá. Antisocialistické síly, kontrarevoluční síly – nesmějí říkat, že takové síly jsou, protože to je řetěz. Jakmile se udělá jeden kompromis, přichází druhý. Jakmile řeknou, že tady jsou tyto síly, druhej den je začnou zatýkat.

Miroslav Hladík: Zatýkat kohokoliv.

Václav Havel: Ano. Ano. Já myslím, že na nich záleží, jestli tady budou protisocialistické a protikomunistické síly nebo nebudou. Protože jestli nějakým způsobem zklamou tu důvěru, kterou dneska mají všichni, i u nekomunistické většiny národa, tu absolutní důvěru, kterou dali té komunistické straně, jestli tu důvěru v této chvíli zklamou, tak si tady vyroběj nesmírné tisíce a miliony antikomunistů. Na nich to teďka záleží. Nemohou teď ustoupit, musejí ten mimořádný sjezd uznat, ten nový ústřední výbor, to nové předsednictvo. Musejí uznat, že tamti, to jsou zrádci, že to jsou kolaboranti. A já pevně věřím, že to pochopěj a že to udělají. Já nevidím jiné východisko. To by byl mravní debakl na dalších dvacet let. Trauma. Celonárodní...

(Havel tiše: já jsem tak neurovnaný trochu...)

Miroslav Hladík: Já myslím, že pro nás pro všechny bylo dost srozumitelné to, co Alexandr Dubček říkal. Ale myslím si, že mnohem srozumitelnější pro nás všechny byly ty otřesné pauzy v jeho proslovu. Ty nemluvily, ty křičely, ty nemluvily, a přesto křičely, a ty byly burcující. A ty měly právě mobilizovat všechny nejlepší síly. Všechny ty krásné, ty poctivé síly, které se tady najednou provalily ve všech vrstvách národa, ve všech kategoriích obyvatel, kterým by se najednou mělo dostat přízviska antisocialistické? V této nesmírné jednotě národa?

Václav Havel: Jediný člověk nesmí být hozen přes palubu. To by byl začátek konce. Já jsem prožíval celou tu okupaci v Liberci a bylo to něco úžasnýho a nepředstavitelného, když člověk viděl takové ty sociální posuny, co způsobila ta mezní situace. Kdy najednou trampové společně s Veřejnou bezpečností, zajišťují veřejný pořádek. A to jsou fantastické věci, když se stírají najednou ty politické rozdíly a ty diference. Když se najednou to národní sebevědomí probouzí, kdy lidi najednou zjišťují, že jsou schopni být stateční. A tohleto všechno, to je něco, co se nesmí zklamat za cenu jakéhokoliv rizika.

Miroslav Hladík: Já myslím, že naše jediná možnost je skutečně v tom, být stále pevní. Být stále pevní a jednotní tak, jak jsme byli v těchto hrůzných dnech...

Jan Tříska: A být ochotní to riziko podstoupit.

Miroslav Hladík: Tak. Ty důsledky té jednoty podstoupit a zařídit vše maximálně tak, aby Dubček a všichni, Svoboda, všichni tihleti lidé, ke kterým jsme se málem modlili celou tu dobu co byli pryč, tak aby o tom věděli. Že národ za nimi je, že za nimi stojí do důsledku, do poslední chvíle a patrně snad i do poslední kapky krve. Z toho, když budeme vycházet, tak ta morální síla národa přece do nich musí přejít, musí je nesmírně posílit. Chcete ještě něco dodat, přátelé?

Václav Havel: Snad by se ještě dala říci jedna věc, jestli mohu, na závěr. Mnohokrát bylo konstatováno ve všech komentářích, rozhlasových, televizních i jinde, že základním takovým rysem té celé podivné a absurdní okupace, kterou jsme tady prožili, bylo, že v ní vítězil intelekt, mravní síla, důvtip, fantazie lidí. Nad brutalitou, nad bodáky. Duch vítězí nad hrubou sílou. To je jedno z hesel, které jsem viděl v Liberci. Já myslím, že to je směrnice pro další práci. Že přesně to, co se dělalo, se musí dělat i dál. To znamená opravdu nevstupovat do srážek na jejich úrovni, protože to musíme prohrát. My tanky nemáme, oni je mají. Ozbrojené srážky nejsou možné, ale to všechno ostatní... proti tomu jsme bezmocní. To je přece naprosté fiasko, ta okupace. A bude fiasko stále hlubší a hlubší. A bude-li se stále dál a stále lépe a inteligentně dělat to, co se dělalo, neustoupit od toho, nazývat věci pravými jmény. Po kolika desítkách let se najednou nazývaly věci pravými jmény? A jaká to byla úleva pro všechny lidi.

Miroslav Hladík: A nikdo toho nezneužil.

Václav Havel: Nikdo toho nezneužil.

Miroslav Hladík: Vážení přátelé, čas, který jsme měli vymezen pro naše večerní vysílání ze Svobodného studia Sever se chýlí ke konci. Dovolte mi, abych svým i vaším jménem poděkoval našim milým hostům za ta krásná slova, která nám tu řekli, za to, že snad i vy jste si z jejich projevu mohli vzít kousek povzbuzení sami pro sebe. Jistěže se ještě dnes večer setkáme. Hodinu od hodiny budeme moudřejší, hodinu od hodiny budeme vědět lépe co dál, jak se chovat, co dělat, abychom neklesli v kolenou, přátelé. To bude, myslím, to nejdůležitější: stát pevně, hrdě, nezlomně, jako jsme stáli, zaťaté zuby, zaťaté pěsti, ale nejít do kolen. Za žádnou cenu nejít do kolen, přátelé. Já vás srdečně zdravím jménem všech pracovníků, kteří zajišťují toto naše vysílání, zdravím vás jménem herce Jana Třísky, jménem spisovatele Václava Havla. Děkuji vám ještě jednou a těším se s vámi všemi dneska večer na shledanou na obrazovkách. Klid, rozvahu, pevnost!

Tento – možná jediný – 14minutový magnetofonový záznam z vysílání Svobodného televizního studia SEVER z 27. srpna 1968 se do dnešních dnů zachoval díky nesmírné péči pana Miroslava Krečmara z Liberce.

Přepis besedy ze svého osobního archivu poskytl Miroslav Hladík.

Daniel Růžička