Historie

Československá televize

Dějiny televizního vysílání v Československu do roku 1992

Probuď Déčko!

Televizní technici vzpomínají na protiokupační vysílání v srpnu 1968 — Rok 1968 — Období 1968–1969 — Československá televize do roku 1992 — Historie — Vše o ČT — Česká televize

Jiří Svejkovský

Kdo byli a kde jsou dnes všichni ti televizní technici, kteří zajistili, že ve dnech sovětské okupace od 21. do 25. srpna 1968 dokázala Československá televize (ČST) dál vysílat z náhradních vysílacích pracovišť? Tehdejší třicátnici jsou dnes v důchodovém věku, mnozí už zemřeli a ti, co se dožili, vzpomínají. Pochopitelně často s technickými podrobnostmi. Teprve teď, skoro po čtyřiceti letech od osudných, ale pro ČST slavných pěti dnech srpna 1968, jsem měl možnost s několika pamětníky té hektické doby, plné technické improvizace, mluvit a jejich vzpomínky zaznamenat.

Jedním z prvních, který se dozvěděl o začínající sovětské okupaci, byl Jiří Hold, televizní zvukař. Byl totiž vášnivým radioamatérem a už před půlnocí poslouchal na krátkých vlnách zprávy svých kolegů radioamatérů, kudy už Rusové k Praze postupují. Vzpomíná:

„Z Měšťanské Besedy, tehdejšího studia ČST ve Vladislavově ulici, mě zavolal mistr zvuku Lojza Cibulka, abych přijel a pomohl zachraňovat Nagry. To byly reportážní magnetofony s možností napojení přímo na kameru. Za účasti člena Závodní stráže Míly Červeného jsme je z druhého patra špagátem spouštěli na dvůr a připravili je k odvozu pro kameramany a reportéry, k zachycení okupačních událostí v Praze. Pak už se začali do Besedy sjíždět další lidi a bylo jasno, že se bude dál něco dít.“

Nejúplnější pohled na celou tu práci televizních techniků zaznamenali dokonce písemně, zatím v nevydané publikaci Televize v srpnu 1968, ing. Václav Kolář a ing. Ladislav Kejha. Ten bohužel v roce 2005 zemřel. Dovolím si z tohoto, dnes historicky vzácného, díla některá fakta průběžně citovat a doplňovat osobními vzpomínkami dalších pamětníků.

„Ve středu 21. srpna 1968 v časných ranních hodinách se v objektu Měšťanské Besedy shromažďovali televizní pracovníci i z jiných pracovišť ČST. Po krátké informaci byla v součinnosti s provozním dispečinkem (Jaroslav Svoboda, Václav Trmal, Hanuš Fischer) zahájena příprava mimořádného vysílání ze Studia A. Provozní inženýr Lubomír Drtina projednal s vedoucím směny provozu studia Miroslavem Opálkou a vedoucím směny provozu studia Skaut Rudolfem Sychrou postup součinnosti. Po osmé hodině zahájila mimořádné vysílání hlasatelka Kamila Moučková. Ve vysílání byli diváci informováni o vstupu okupačních vojsk na území ČSSR. Komentáře byly doplňovány filmovými dokumenty z okupované Prahy a výzvami obyvatelstvu k zachování klidu a vyvarování se konfliktů s okupanty.

Během mimořádného vysílání převzal Jan Vrabec, tehdy ve funkci vedoucího útvaru řízení výroby, zprávu o tom, že prezident Svoboda sleduje naše vysílání a projevil přání promluvit ve vysílání k lidu. Pražský hrad má však vyřazenou telefonní ústřednu a má jen jednu samostatnou telefonní linku. Směnař Miroslav Opálka proto sdělil Hradu číslo telefonní pobočky na naší ústředně Měšťanské Besedy a ta byla přímo propojena na vysílací panel. Vydal ihned i pokyn pracovníkům odbavovacího pracoviště k propojení linky do vysílání a oznámil režii Studia A připravenost k vysílání projevu a jeho záznamu na magnetofonový pásek. Tak byl projev prezidenta Svobody, který mluvil jen do telefonního sluchátka, těsně před devátou hodinou odvysílán. Ještě během vysílání projevu volali pracovníci Československého rozhlasu, zda projev natáčíme. Bylo to potvrzeno a dohodnuto, že po skončení projevu se do Československého rozhlasu přehraje.“

Před desátou hodinou paní Dagmar Štorkánová ze sekretariátu programového ředitele Viktora Růžičky oznámila, že objekt Plodinové burzy na Gorkého náměstí byl obsazen okupanty. Předpoklad okupačních vojsk, že obsazením tohoto objektu, kde bylo pracoviště ústředního ředitele Jiřího Pelikána, ředitelství programových složek a Studio D, bude mimořádné vysílání ČST zastaveno, se nenaplnil.

Lubomír Drtina, který byl v roce 1968 provozním inženýrem technického provozu, k této době ještě vypověděl: „Z Gorkého nás žádali, abychom přestali vysílat. Přišel s tím Karel Kohout. Já mu řekl, že je ředitelem druhého programu, zatímco my vysíláme na prvním programu a vůbec, nemá mi co kázat. On to pak prezentoval, že jsem ho poslal někam… Pak jsme se rychle dohodli, to byl vedoucí směny Mirek Opálka, dispečer Hanuš Fišer, Jarda Svoboda z údržby, že pojedeme dál.“

Po krátké odmlce se znovu ze sekretariátu ozvala paní Štorkánová a stručně oznámila: Jedou k vám. Než ruská vojenská jednotka s doprovodem dorazila ke vstupu do objektu Měšťanské Besedy ve Vladislavově ulici, učinili technici opatření, hodno českých koumáků. Na všech odbavovacích zařízeních odpojili signalizační identifikaci (svítící kontrolní žárovičky) všech zdrojů obrazového i zvukového signálu. Odmontovali i páčky sekčních jističů a hlavního vypínače síťového přívodu. Všechny obrazovky zhasly.

Lubomír Drtina doplňuje: „Tímto opařením zůstalo pracoviště v provozu pro odbavování vysílání ze studia Skaut a na vysílač Cukrák. Ze studia Skaut potom paní Olga Čuříková, místo svého pořadu Vlaštovka, zahájila vysílání zpravodajského charakteru. U mikrofonu se tam pak postupně střídali další tehdejší redaktoři ČST. V dalším průběhu jsme se s ing. Hozmanem, vedoucím přenosové techniky, dohodli, že nejdéle udržíme přenos, když postavíme přenosový vůz přímo na Cukrák. Vyslal tam nakonec dva. Dvoukamerový přenosový vůz s osádkou a vedoucím Vladimírem Holubem směřoval k vysílači. S přihlédnutím k možným kontrolám byla trasa zvolena přes Modřany. Na zbraslavském mostě ten vůz zastavila ruská patrola. Když ale vojáci viděli, že autobus má na podvozku azbukou napsáno PAZ (Permskij automobilnyj zavod), pustili ho nahoru. Druhý vůz jednokamerový, tzv. očko, dojel jinou trasou na Cukrák asi o půl hodiny později. Před jedenáctou hodinou se z vysílače zahájilo vysílání. O posledních událostech odsud informovali Vladimír Tosek a Vladimír Škutina.

A tak, i když Rusové asi v půl jedenácté (správně půl desáté) přišli do Měšťanské Besedy, všechny nás vyháněli, já se drze prohlásil, jako „zaměstitel techničeskovo direktora“ a provázel jsem jejich majora se samopalníky naším provozem. Okupantům se nutně zdálo, že je vše mimo provoz. Kontrolky technických zařízení nesvítily, zamklo se to, byl k tomu postaven voják, ale uvnitř vysílání z toho Skautu přes odbavovací pracoviště v Besedě, běželo stále dál na Cukrák.“

Dále volně cituji z písemných vzpomínek ing. Václava Koláře. Je také málo známo, že studio Skaut potom sloužilo pro rozhlasové vysílání městského výboru KSČ, v němž se promítal odpor většiny progresivních členů strany proti sovětské okupaci. Vysílání z Cukráku bylo ukončeno s několika přestávkami asi v 11.45, těsně před obsazením vysílače. Po skončení vysílání byla jedna z televizních kamer zamířena na vstupní bránu k vysílači. Proto mohli diváci sledovat nejen odchod Vladimíra Škutiny a Vladimíra Toska k jejich automobilu, ale i odjezd techniků těsně před příjezdem tanků a pěchoty do areálu Cukráku. Po obsazení vysílače byly osádky vozů přinuceny pod hlavněmi samopalů okamžitě vypnout zařízení. Avšak ještě před opuštěním vozu technici přeskupili desky tištěných spojů, tedy nezbytné zařízení uvnitř vozu tak, aby byly vyřazeny z provozu.

Na realizaci prvního přímého přenosu z provizorního pracoviště Cukráku se podíleli tito pracovníci ČST: technici Josef Verner, Miloš Živec, ing. Lubomír Feit, Lubomír Havelka, ing. Miloš Endler, Petr Šmíd, Josef Pelíšek, Vladimír Zvelebil se svou ženou Hanou, M. Podhorecký, kameraman Přemysl Prokop.“

Jiří Hold připomněl i historku z obsazování Cukráku: „Člen závodní stráže tam u vstupu dal před obraz Lenina zapálenou svíčku. Když tam dorazili Rusové, postavili se do pozoru, a zatímco ostatní okupovali vysílač, jeden z nich tam dál držel čestnou stráž.“

Luboš Drtina také vzpomíná: „Z vysílače Cukrák se pak snažili okupanti vysílat za pomoci jakési hlasatelky, která četla okupační zprávy a ukazovala obrázky z nějaké knihy o Praze. My jsme jim to během jejich vysílání ale trochu kazili. S elektrárenským dispečinkem, který byl tehdy v Jungmance, jsme se domluvili a oni to dělali tak, že vypnuli tamější okruh elektřiny a hned ho zase nahodili. Tím tam docházelo k proudovému nárazu, který pak vysílač vyřadil z provozu. Všechno to bylo anonymní. Nejen energetici, ale i pracovníci spojů a pošt vždy ochotně a jaksi samozřejmě vycházeli vstříc požadavkům a potřebám pro náhradní televizní vysílání.“

To pokračovalo ještě týž den a v dalších dnech v továrně Tesla v Hloubětíně. Pochopitelně ani tam nebylo nic předem připraveno. Nápad vznikl ve Výzkumném ústavu rozhlasu a televize ve Vokovicích. Pánové ing. Vladimír Kroupa a ing. Ota Suchý spolu s panem Ali Šírkem, vývojovým pracovníkem Tesly Hloubětín, zauvažovali o možnosti uvedení do provozu jednoho z právě dokončených vysílačů k vybudování náhradního vysílacího pracoviště v Tesle Hloubětín. Společně ještě s ing. Františkem Kubíčkem urychleně připravili kamerový řetěz (což byla kamera, kamerová jednotka, zdroj napájení a synchronizátor) k přepravě do Tesly Hloubětín.

Po poledni 21. srpna bylo snímací zařízení dopraveno podnikovým vozem Volha na místo určení. V jedné kanceláři Tesly bylo zřízeno improvizované televizní studio se stejným pozadím – mapou republiky, jako bylo ve studiu Skaut. Do tohoto „studia“ se ihned přemístili moderátoři zpravodajství a přerušené vysílání ze Skautu a Cukráku tak mohlo pokračovat. Kolem 15. hodiny sem dojel i přenosový filmový vůz, byl v něm Ladislav Vakerman s osádkou a po jeho připojení bylo už možno vysílat aktuální filmové záběry z okupované Prahy. Ve stejné době z Tesly Hloubětín také vysílal středovlnný rozhlasový vysílač, který byl kromě aktuálních zpráv, zaměřen na pomoc delegátům 14. sjezdu KSČ. Jeho celkovou úlohu v oněch pěti dnech popsal redaktor ČST Miroslav Sígl v knížce Na vlně 290 metrů. Traduje se, že za anténu zde technici použili údajně hvězdu nad nejvyšším objektem oznamující plnění plánu a pak dokonce i trolej tramvaje. Ta prý vysílala všude a nedala se zaměřit. Z obavy nad možností zaměření obou vysílačů a zejména ohlášenému přesunu okupačních vojsk s tanky přes Palmovku směrem na Hloubětín bylo vysílání kolem 22 hodiny ukončeno. Druhý den byla provedena demontáž improvizovaného televizního studia, s cílem k jeho využití na bezpečnějším místě.

V podvečerních hodinách prvního dne okupace se v objektu ČST v Jindřišské ulici, v kanceláři náměstka ústředního ředitel ČST JUDr. Jiřího Würtherleho uskutečnila operativní porada provozně technického i programového vedení. Zde byla také projednána spolupráce s paní Alenou Kejhovou, produkční sportovní redakce pro zajišťování filmových materiálů na vysílač Kleť, případně i dál mimo území okupované republiky. Porady se zúčastnili ředitel rozvoje a výstavby František Svejkovský, ředitel technických úseků ing. Václav Kolář a vedoucí rozvoje složek ing. Ladislav Kejha.

Tito pánové v nejvyšších technických funkcích ČST se pak dohodli na pokračování mimořádného vysílání. Rozhodli využívat k tomu zbývající prostředky přenosové techniky, mobilních retranslačních zařízení, výkonných televizních vysílačů i vykrývacích vysílačů malého výkonu ke zřizování provizorních vysílacích pracovišť. Tady ing. Kolář neodolal a připomněl další technické podrobnosti i to, jak náhoda a ochota lidí i mimo televizi tomuto záměru pomohla.

„Volba realizace provizorních vysílacích pracovišť, tj. přímého propojení přenosové obrazové a zvukové techniky do vysílače byla dána skutečností, že téměř všechna zařízení mobilní retranslační techniky po zkouškách v terénu mimo Prahu, nebyla okupačními vojsky vpuštěna zpět na základnu v Praze. Tuto informaci nám podal vedoucí mobilní techniky Správy radiokomunikací ing. Gustav Voct s tím, že jediné vozidlo pro poruchu motoru nutně zůstalo v Praze a retranslační zařízení je tak k disposici. Při vyhledávání vhodných objektů, kde bude toto zařízení možno využít, jsme pak vycházeli z několika podmínek. To jest dostatečný příkon elektrické energie, musí to být na vyvýšených místech a pokud možno dostatečně vzdálené od bytové výstavby. Na pořad realizace se tak dostala hned dvě náhradní vysílací pracoviště. Bylo to ve Výzkumném ústavu sdělovací techniky (VUST) A. S. Popova v Praze 4 na Novodvorské a na rozestavěném betonovém skeletu budoucího objektu ČST na Kavčích horách. Ve výběru míst k realizaci provizorních náhradních pracovišť jsme ale pokračovali, neboť stále hrozilo riziko jejich odhalení technikou, kterou měli okupanti už k disposici. V záloze byly připraveny, ale nebyly už využity, skladové prostory ČST na Lhotce, na Dobešce i v továrně Jawa na Pankráci.“

Hlavní úkol pokračovat ve vysílání z těchto náhradních pracovišť převzali pracovníci přenosové techniky – přenosáci. Hned v prvních ranních hodinách 22. srpna se v jejich tehdejším působišti, v objektu nad Divadlem S + H v Římské ulici, všichni ochotně a dobrovolně rozhodli k plnění všech operativních opatření.

Především z bezpečnostních důvodů přemístili svá zařízení mimo objekt. Přenosové vozy vybavené kamerovými řetězci, zdroji obrazového a zvukového signálu, byly připraveny k vysílání z nových vytipovaných náhradních vysílacích pracovišť. V Římské ulici zůstala jen služba preventivní údržby. Jejich koordinační pracoviště technického štábu bylo 22. srpna zřízeno v objektu knihovny v Jeremenkově 9, kterou měla ČST pronajatou a sloužila jako školící středisko. Pracoviště bylo ve dnech 22. až 26. srpna i domovem řady přenosáků, kteří tu přespávali. Byli to ing. Ladislav Kejha, ing. Pavel Záruba, Vladimír Holub, Milan Vondra a Lubomír Drtina. Posledně jmenovaný využíval jediného funkčního telefonu ve vrátnici Měšťanské Besedy ve Vladislavově ulici, odkud až do večerních hodin 23. srpna zajišťoval aktuální informace a operativní úkoly pro pokračující vysílání. Dočasný několikadenní azyl tu také nalezl ing. Kolář. Ten se druhý den okupace ještě stihl vrátit rychlíkem z porady v Bratislavě a na svém pracovišti v Měšťanské Besedě už mu kolega ing. Ivan Bóhm předal telefonický vzkaz od jeho manželky: „Před domem na něho čekají nějací pánové ve voze Volha, vyřiďte mu, aby se domů zatím nevracel.“ Tak se raději nevrátil a organizoval práci z Jeremenkovy ulice.

Zvláštní kapitolu těch dní tvoří i náhradní vysílání z vysílače Kleť. Podle rozhodnutí vedoucích přenosové techniky vyjel 22. srpna hned odpoledne technik obrazu Ladislav Vakerman a technik zvuku Josef Pelíšek s příslušným zařízením na vysílač Kleť v Jižních Čechách. Provizorní vysílací pracoviště zde uvedli do provozu ještě týž večer. Od 23. do 26. srpna se zde uskutečnilo vysílání zpravidla ve dvouhodinových intervalech. Televizní obraz snímal kameraman J. Krejčí. Na Kleť byly dopravovány i 16mm filmy s aktuálními obrázky z Prahy. Ladislav Vakerman ve spolupráci s techniky obsluhy vysílače, s vojenskou posádkou z Českých Budějovic a techniky místní hvězdárny vyřešili snímání z filmů pomocí filmového projektoru Club 16 přímo na přenosnou reportážní kamerou.

Ing. Kolář v písemné materiálu připomněl: „Ke spojení s našimi pracovníky na Kleti bylo využíváno i zařízení spojovací sítě armády (ČSLA), Československých drah, jejich obsluhy ochotně umožňovaly vzájemné propojování. Tyto sítě jsme ale využívali pro koordinaci vysílání i mezi náhradními vysílacími pracovišti ve Výzkumném ústavu A. S. Popova, na Petřinách a mezi vysílačem na Bukové hoře. Jejich vysílání by se při souběžném provozu navzájem rušila. Všechny výzvy okupačních sil k ukončení vysílání tlumočené vojenské jednotce na Kleti nebyly vyslyšeny. Teprve po zprávě, že okupanti 25. srpna ostřelovali vysílač Kojál, opustili druhý den ve večerních hodinách, těsně před obsazením vysílače i zde programoví i techničtí pracovníci provizorní pracoviště. Dobrodružnou cestou za deště se podél lanovky šťastně dostali do Holubova.

Dne 22. srpna byl také hned ráno v Římské 45 vybaven nezbytným zařízením přenosový vůz a dopraven do Výzkumného ústavu A. S. Popova. Přenosový vůz tam byl umístěn na kraji mechanické dílny a jeho přesahující část byla přikryta maskovací sítí. V zasedací místnosti bylo zřízeno provizorní studio se dvěma kamerami, svítidly a 16mm promítačkou. Na přípravné práci a obsluze zařízení se podíleli Milan Svoboda, Vlastimil Novotný, Miroslav Lébl, Josef Pankrác, Miloslav Zavadil a Ladislav Holub. Vysílač už zajišťovali do provozu jak technici z A. S. Popova, tak i ing. V. Kroupa a ing. F. Kubíček.

Vlastimil Novotný vzpomíná, že si zřídili přenosové pracoviště přímo v budově Popova. „Byl tam jen takovej malej tesláckej pultíček a z mikrofonů ve studiu jsme to dávali dohromady. Před kamerami se zde od 23. srpna pak vystřídala řada redaktorů a komentátorů. Technici výzkumáci, tu poprvé krátce vyzkoušeli i barevné vysílání. My jsme tu natáčeli i dotáčky do tehdejšího seriálu Píseň pro Rudolfa III. Jeho autor Dietl se toho osobně zúčastnil. Ty živé dotáčky se dělaly přímo před bílou stěnou v provizorním studiu. K tomu se pouštěly z normální šestnáctky projektoru obrázky.“

Byla to samá improvizace, ale nadšená práce se dařila. Dodnes je ve vrátnici Výzkumného ústavu upevněna pamětní tabulka na vysílání ČST v srpnových dnech sovětské okupace roku 1968.

Současně v té době technici připravovali náhradní pracoviště i ve výškové budově ČST na Zahradním městě a na rozestavěném skeletu budoucího objektu ČST na Kavčích horách. Ve výškové budově ČST v Jabloňové ulici za Poliklinikou bylo kromě kanceláří administrativy i pracoviště technického rozvoje. Mnozí současní obyvatelé tohoto věžáku asi netuší, že odsud z osmého patra ČST tehdy vysílala. Pod vedením ředitele rozvoje Františka Svejkovského se zdejší inženýři Jan Vacek, Ivan Bóhm, Jan Vokurka, František Franěk, Jaroslav Vendl, Miroslav Novák, Karel Kozák a další pracovníci dali ihned v prostorách OTK do vybudování náhradního studia. První zkušební vysílání se zde uskutečnilo už v podvečer 22. srpna.

Při zapnutí kamery byla však zjištěna horší kvalita snímací elektronky. Náhradní kus pohotově a osobně přivezl ředitel VÚRT ve Vokovicích, Vlastislav Svoboda, a to v popelářském voze, který měl volný průjezd na mostech. Další dny 23. a 24. srpna se už vysílalo spolehlivě. Tím, že se budova nacházela na jednom z nejvyšších míst v Praze, vysílací anténa byla instalována v jedenáctém patře, stačil i malý výkon vysílače k pokrytí území hlavně v Nuslích a na Vinohradech. Vysílání zde skončilo podobně jako v dalších náhradních studií až 26. srpna, po návratu vládní delegace z Moskvy.

S návrhem, že by se dalo zřídit náhradní pracoviště i na rozestavěném objektu na Kavčích horách přišel Jaroslav Zuzák, tehdejší správce zdejší výstavby. I tento návrh byl ředitelem rozvoje a výstavby Františkem Svejkovským schválen. Členové technického krizového štábu byli totiž toho názoru, že je nutno budovat více náhradních pracovišť, aby jakmile by bylo okupanty jedno vyřazeno z provozu, mohlo vysílat další. Z bezpečnostních důvodů bylo také možné jejich vysílání i časově koordinovat.

Přenosový vůz sem byl proto dovezen také hned 21. srpna a jak vzpomíná ing. Lubomír Feit, tehdy vedoucí přenosového vozu, „vůz byl ukryt v dřevěném baráku, který sloužil k přípravě betonové oceli na stavbu. Z posádky tam byl Jirka Dvořák, Vašek Kofroň a byla tam i žena, Boženka Ditrichová, později Kroupová. V patře toho baráku bylo zřízeno provizorní studio se dvěma kamerami, reflektory, monitorem, filmovým snímačem a zvukovou technikou.“ Zatím chyběl vysílač, ale po jednání náměstka ústředního ředitele Jiřího Beneše s ředitelem Tesly Hloubětín, bylo rozhodnuto dopravit na Kavčí hory vysílač o výkonu 10 kW, vyrobený pro Sovětský svaz.

Na jeho dopravu vzpomínají ing. Kolář, ing. Feit i Milan Vondra „Převoz vysílače se uskutečnil za hlavní pomoci ing. Ladislava Kejhy a Jiřího Beneše. Vysílač byl složen v bednách s nápisem v azbuce. Když je Rusové zastavili, ing. Kejha ukázal na chladící část vysílače a prohlásil, že jde o zařízení pro pivovar. Ruský velitel jim dal na další průjezd Prahou dokonce i vojenský doprovod, a tak se vysílač dostal až k rozestavěnému objektu ČST na Kavčích horách. Anténu pracovníci Tesly instalovali v nejvyšším patře skeletu a mohlo se vysílat. Vysílač byl tak silný, že ihned rozházel kolaborantský televizní vysílač, který vysílal údajně ze Sovětského velvyslanectví ve Stromovce. Přesto z bezpečnostních důvodů byly nahoře v objektu hlídky. Tehdy pětadvacetiletý přenosový technik Pepa Polák vzpomíná, že tam dalekohledem sledoval pohyb sovětských helikoptér na nedalekém hřišti Děkanka. Kdykoliv se nějaká zdvihla k odletu a mohlo hrozit, že vysílání odhalí, hlásil dolů do studia polním telefonem nebezpečí a vysílač se ihned odmlčel. Mezi programovými pracovníky zde působil Jindřich Fairaizl, ale i režisér Ivo Paukert a další.

Objekt ČST na Kavčích horách se pak další léta dostavoval, ale kdykoliv se někdo ing. Feita zeptá, kdy zde televize začala vysílat, odpovídá hrdě: „První vysílání odsud bylo hned v prvních dnech sovětské okupace 1968.“

Významné náhradní pracoviště ČST bylo i ve výškové budově hotelového typu na pražských Petřinách. Na začátku tohoto plánu byli pracovníci tzv. Mobilní retranslační techniky Správy radiokomunikaci technici L. Hradecký a A. Buriánek. Měli v Praze k disposici jednu retranslační soupravu s porouchaným motorem vozu, která však umožňovala přenášet signál na vhodný vysílač. Pro místo této soupravy i vysílače bylo vybráno jedno z nejvyšších míst v Praze na Petřinách s možností využití vysilače na Bukové hoře v Severních Čechách. Na místě připravoval náhradní studio televizní technik Vladimír Zvelebil. Potřebné kamery, zařízení obrazové i zvukové techniky atd. bylo však nutno napřed dopravit z pravého břehu Vltavy na Petřiny. Přes hlídané mosty to nechtěli riskovat. Vzpomínají na to ing. Feit a Jan Švehla. Oba byli vodáci a měli ve vodáckém oddílu Jawa, dnešní KVS pod Jeremenkovou ulicí, své lodě. Dojeli tam, naložili všechno zařízení na pramici a převezli na druhou stranu. Byl u toho také Franta Gutman. Prázdný vůz Robur přejel přes most, na Smíchově se zařízení na něj naložilo a pak vůz směřoval na Petřiny. Milan Vondra k tomu připomíná: „Ten Robur tehdy řídil Zdeněk Bauer. Jeli jsme z Klárova a v Chotkově ulici nám vůz vypověděl službu. My to zastavili, nad námi v tu chvíli byl ruský tank s několika na nás namířenými kanóny. Řidič tam hodil zpátečku, couvli jsme asi dvacet metrů, motor znovu naskočil a šťastně jsme projeli na Špejchar a dál i na Petřiny.“

Podobně na to vzpomíná i Pavel Záruba: „Tehdy nám z Petřin brzy do našeho dočasného pracoviště v Jeremenkově zavolali, že mají špatnou kamerovou jednotku. Tak jsme s kolegou Josefem Houškou vzali z Římské náhradní, naložili ji do gazíku, přikryli dekou a tentokrát odvážně vyjeli přes Vltavu. Na mostě nás zastavili Rusové, když viděli, že je to vojenský vůz nakoukli jen dovnitř a pustili nás dál. Petřiny mohly vysílat. Vysílalo se z bytu v posledním patře, vysílací anténa byla v okně, krytým zalepeným papírem a retranslační skok byl namířen na vysílač Buková hora. Ten pak pokrýval signálem podstatnou část nejen území severních a západních Čech, ale i okolí Prahy. Na instalaci a obsluze zařízení v náhradním studiu na Petřinách se k Vladimírovi Zvelebilovi přidali František Gutman, Jan Švehla a Karel Tunzer, technik zvukař. Pracoviště zahájilo 23. srpna a sloužilo i zde až do dne návratu naší delegace v čele s Alexandrem Dubčekem z Moskvy. Z vysílání se zachovalo i několik snímků pořízených z obrazovky sta kilometrů od Petřin. Technici tu i přespávali. Zásobování zajišťovala blízká Vojenská nemocnice. Pracoviště sloužilo i jako diskusní studio. Hovořili odsud například Emil Zátopek, šachista Luděk Pachman. Z náhradního studia na Novodvorské sem jezdil glosovat události Vladimír Škutina. Moderátor Jiří Kantůrek a já jsme zde, mino vysílání svých komentářů, hovořili i s řadou herců z Vinohradského divadla, které za námi vysílal jejich ředitel František Pavlíček. Myslím, že ani zde si obyvatelé bytové jednotky v nejvyšším patře neuvědomují, že jejich bytem šla několik dní historie vysílání ČST.

Zdaleka zde nebylo možno připomenout všechna ta jména tehdy neznámých pracovníků produkčních, řidičů, techniků Československé televize, kteří se v srpnových dnech 1968, v době sovětské okupace, podíleli na vybudování a provozu náhradních pracovišť Praze. Snad jen aspoň několik jmen kameramanů, kteří všechnu hrůzu těch dní, odvážně s rizikem vlastní újmy, zachytili na filmové pásy. Byli to například Jaroslav Holeček, Josef Krejčí, Jan Eisner, Miroslav Fojtík, Karel Prokeš, Pavel Mošna a jistě další.

Podobným nadšeným přístupem k náhradnímu vysíláni přistoupili tehdy v Brně a na vysílači Kojál i technici ing. Štěpán, J. Klos, F. Zouhar a tehdy mladý A. Procházka.

Pomocí průmyslové kamery vysílal technik J. Heřman dokonce z vysílače na libereckém Ještědu.

Tyto vzpomínky jsou jen skromným pokusem k tomu, aby při historickém hodnocení sovětské srpnové okupace u nás, v tehdejším Československu, a konkrétně v Praze ve dnech 21. až 26. srpna 1968, nebyla zapomenuta jména lidí, občanů různých profesí, kteří se dosud často ani neznali, kteří se ale ochotně, navzdory okupantům, spontánně zasloužili o náhradní televizní vysílání ČST.

Jiří Svejkovský
redaktor Televizních novin v letech 1968–1969, podílel se na srpnovém protiokupačním televizním vysílání v srpnu 1968