Historie

Československá televize

Dějiny televizního vysílání v Československu do roku 1992

Probuď Déčko!

Srpen–prosinec — Rok 1968 — Období 1968–1969 — Československá televize do roku 1992 — Historie — Vše o ČT — Česká televize

Přijetí takzvaného Moskevského protokolu v srpnu 1968 znamenalo pro Československou televizi nejen konec nejvýznamnější kapitoly v její historii, ale i pozdější represe a mocenské zásahy vůči ní a jejím pracovníkům.

Jednou z priorit přijatého dokumentu bylo ovládnutí médií, aby opět „plně sloužily věci socialismu; zastavení antisocialistických, antisovětských opatření v tisku, rozhlasu a televizi.“ Dokument jasně požadoval: „přerušit v tisku, rozhlase a televizi antisocialistická vystoupení. [...] Stranické a státní orgány upraví situaci v tisku, rozhlase a televizi pomocí nových zákonů a opatření. [...] Budou provedena nutná kádrová opatření ve vedení tisku, v rozhlase a televizi.“

Proto bez zbytečných průtahů po návratu našich politiků z Moskvy vydala vláda 28. srpna pokyn k ukončení provizorního televizního vysílání a jmenovala vládního zmocněnce pro televizi. Stal se jím člen ideologického oddělení ÚV KSČ Bohumil Švec. O den později pracovníci Československé televize ve svém prohlášení zmocněnce akceptovali, nicméně dosavadnímu řediteli Jiřímu Pelikánovi vyjádřili svou plnou podporu.

Již 30. srpna 1968 vláda svým usnesením č. 292 rozhodla o zřízení Úřadu pro tisk a informace (ÚTI), jehož hlavním úkolem bylo „usměrňování zpravodajství a publicistiky čs. tisku, rozhlasu a televize“ v duchu moskevských ujednání a „sledovat a hodnotit působení našeho a zahraničního tisku, rozhlasu a televize proti působení nepřátelské propagandy“. První pokyny ÚTI z 3. září zakázaly kritizovat země Varšavské smlouvy a přítomnost cizích vojsk v republice.

Další restrikce následovaly v rychlém sledu – 12. září byl ustaven Vládní výbor pro tisk a informace, který sledoval působení médií, 13. září přijalo Národní shromáždění zákon č. 127/1968 Sb. „O některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků“, aby „nebyly narušovány důležité zájmy vnitřní a zahraniční politiky státu“. Byl zrušen článek „o nepřípustnosti zasahování státu proti svobodě slova a obrazu“. Titíž poslanci, kteří v červnu 1968 cenzuru zrušili, ji po třech měsících znovu zavedli. Podle stenoprotokolu ze zasedání nebyl nikdo proti, pouze dva poslanci se hlasování zdrželi. Zákon nabyl účinnosti 26. září 1968.

Při plnění „kádrových opatřeních“ byli ze sdělovacích prostředků jako první na řadě ředitelé rozhlasu a televize. Na základě usnesení předsednictva ÚV KSČ ze 17. září vláda odvolala 25. září Zdeňka Hejzlara z funkce ředitele Československého rozhlasu a Jiřího Pelikána z místa ředitele Československé televize. Pelikánovi bylo týž den ještě umožněno se z obrazovky rozloučit s diváky.

Také v televizním zpravodajství došlo k prvním personálním změnám. Šéfredaktora Televizních novin Kamila Wintra, jenž 28. srpna odjel do Anglie, nahradil Zdeněk Michalec. Jeho novými zástupci se stali Vratislav Houdek, Karel Vošahlík a Václav Kořínek. Bylo rozhodnuto o koncepčních změnách Televizních novin a v nich mj. českým divákům představovat „přední slovenské politiky jako je například G. Husák“.

Další změny se týkaly programového úseku. Zástupcem hlavního redaktora programu se stal Peprník a hlavním sekretářem programu Aleš Poledne. Vedení televize rozhodlo prověřit natočené pořady a „zvážit jejich upotřebitelnost v programu ČT.“ Ředitelé studií dostali přímou zodpovědnost za přípravu a vysílání pořadů k výročím Mnichova, vzniku Československa, VŘSR, k měsíci československo – sovětského přátelství, k Vánocům a na Silvestra. Vedení televize také rozhodlo o zrušení výstavy k patnácti letům Československé televize, která se měla uskutečnit v rámci říjnových oslav 50. výročí vzniku ČSR.

Podle zápisu z porady vedení televize se 31. srpna zajímal vládní zmocněnec Bohumil Švec o technický stav obsazených televizních studií. Přikázal ukončit vysílání ze studií v Ostravě a v Brně neboť „není možno zajistit koordinaci, a proto nemůže odpovídat za obsahovou náplň těchto programů.“ Ostrava a Brno proto1. září umlkly.

Na další poradě2. září projednalo vedení televize uvolnění některých svých pracovníků na dovolenou a nařídilo vyhotovit seznam všech, kteří odmítli po 21. srpnu nastoupit do zaměstnání. V tento den se do Prahy vrátila i část pracovníků Československé televize, kteří 21. srpna vysílali z vysílače Kleť, a byli nuceni před sovětskými vojsky prchnout do Rakouska.

Obnovení televizního vysílání

Ke zklidnění situace v Československu mělo přispět obnovení televizního vysílání, které vláda připravovala společně s vedením televize a Ústřední správou spojů. Postupně byly zprovozněny všechny televizní vysílače, sovětskými vojsky velmi poškozený Krašov pracoval v provizorních podmínkách a úplně zničený Klínovec nevysílal vůbec.

Plodinovou burzu, kde vojáci během svého krátkého pobytu způsobili rozsáhlé škody a odcizili technické zařízení, osobní věci a peníze předala Sovětská armáda vedení Československé televize3. září v 17 hodin. Měšťanská Beseda byla předána o hodinu později. V obou objektech musely být poté provedeny důkladné pyrotechnické a hygienické prohlídky.

Vysílání z pražského studia bylo zahájeno 4. září 1968. Po Televizních novinách vystoupil Luděk Munzar a zarecitoval Horův Zpěv o rodné zemi, poté následovala opera Dalibor. Odezva diváků byla obrovská.

Dodržování Moskevského protokolu, zvláště v „kádrových opatřeních“, přijel v září prověřit náměstek sovětského ministra zahraničí Kuzněcov. Na setkání s Josefem Smrkovským kritizoval vládu také za to, že „pracovníci rozhlasu a televize, kteří se zabývali antisovětskou a antisocialistickou propagandou, jsou stále na svých místech a rozhlas a televize jsou kádrově zaneřáděny.“

I když se vedení televize snažilo, přes všechny zásahy státní moci, udržet ve vysílání předokupační kurs, docházelo v září 1968 k častým programovým změnám a z obrazovek mizely publicistické pořady. Jen po tři zářijové neděle se vysílal cyklus aktuální publicistiky Jiřího Kantůrka, Vladimíra Škutiny a Marty Kubišové »Jsme s vámi, buďte s námi«, Škutinův diskusní pořad »K otázkám dne« a další. Protože byla kvůli poškozenému studiovému zařízení výroba v Praze omezena a přesunuta do mimopražských studií, objevovalo se v televizním programu během září mnoho kinematografických filmů.

Vláda vyjádřila uznání pracovníkům rozhlasu a spojů za jejich vysílání v době těsně po vstupu vojsk. »Kolektivu pracovníků Čs. televize v českých zemích« byla 23. září 1968 dokonce udělena »Československá cena míru« za srpnové vysílání. Zatím „staří komunisté v Libni“ volali novináře před lidový tribunál a v dopise generálnímu prokurátorovi požadovali „trestní stíhání novinářů za hanobení republiky.“ Úřad pro tisk a informace zakázal sdělovacím prostředkům na tuto jejich akci reagovat.

Zákaz politické publicistiky

V říjnu 1968 byla atmosféra v Československu ještě stále značně rozjitřena. Nezpůsobovaly ji už jen cizí tanky, ale především reformní politici, kteří na jedné straně odmítali návrat k politice před lednem 1968, na straně druhé Sovětům výrazně ustupovali. Za této situace se zastánci reforem, podporovaní celotelevizním výborem KSČ, snažili i nadále prosazovat ve zpravodajství a v publicistice rysy předsrpnové politiky. Jejich úsilí bylo ale čím dál více omezováno zásahy z ústředního výboru KSČ.

Úřad pro tisk a informace (ÚTI) přezdívaný „ÚTISK“ vydal „doporučení“, podle kterého novináři nesměli publikovat „nic, co by mohlo vyznít jako kritika SSSR a dalších čtyř socialistických států; nic co by mohlo ohrozit KSČ, Bezpečnost a armádu“. Bylo zakázáno „uveřejňovat články napadající cizí vojenské jednotky na našem území“ a nesměly být používány termíny „okupant, okupace a neutralita“. „ÚTISK“ také zakázal uveřejňovat „informace týkající se dílčího i celkového zhodnocení škod způsobených vojenským obsazením, případně pobytem cizích vojsk v naší zemi“. Přitom sovětská propaganda v tiskovině „Zprávy“, kterou vydávala „rada při spojeneckých vojskách“, zdůrazňovala nezbytnost „přátelské pomoci“ proti hrozící kontrarevoluci a zatracovala celý polednový vývoj Pražského jara.

Redaktoři Televizních novin „doporučení“ státních orgánů nedbali a rozjížděli se do továren na besedy s lidmi a natáčeli jejich názory. Na takové reportáže okamžitě reagovali skalní komunisté a zaplavovali televizi desítkami, většinou anonymních, dopisů. Vedení KSČ proto televizní politickou publicistiku okamžitě zakázalo a sdělovací prostředky měly nadále využívat pouze oficiální stanoviska. Zároveň byl vydán „zákaz zveřejňování výroků vedoucích představitelů státu, filmové a fotografické záběry a zvukové záznamy z jejich vystoupení, jakož i publicistické zpracování jejich občanského a soukromého života.“ Opak byl možný pouze s jejich souhlasem.

Stále častěji docházelo k pozměňování skladby televizního programu, odkud mizely všechny – náhle – nepohodlné pořady. Proti takové praxi veřejně protestoval filmový a televizní svaz FITES a většina televizních kritiků. Úspěchem proto bylo, že se na obrazovkách udržel polemický seriál »Hovory s lidmi«, publicistický pořad »O čem se hovoří« a beseda »3+1 Jak dál«.

V rámci zlepšení vztahů uložila vláda zmocněnci pro televizi, aby přezkoumal, jak se plní dohody mezi Československou televizí a televizemi socialistických zemí, a aby pozval do Prahy představitele Sovětské televize k jednáním o vzájemných vztazích.

Novináři terčem kritiky

V listopadu 1968 začala na sdělovací prostředky dopadat kritika za jejich činnost v období po lednovém zasedání ÚV KSČ, během srpnové okupace i po ní. Nejvíce samozřejmě útočily sdělovací prostředky zemí podílejících se na srpnové okupaci. Například moskevský deník Pravda psal: „V Československu kdekdo nadále vychvaluje ty pracovníky tisku, rozhlasu a televize, kteří se pokoušeli narušit přátelské vztahy s národy SSSR.“ Také mnozí reformní politici cítili potřebu sdělovací prostředky kritizovat, například Gustáv Husák: „Denní působení tisku, rozhlasu a televize na miliony lidí [...] vneslo do hlav lidí různá radikalistická hesla a zmatek. [Sdělovací prostředky] usilovaly stát se samostatnou mocí, ačkoliv jde o státní prostředky.“ Novináři proto na svou obranu uspořádali mítink v pražské Lucerně, na kterém odmítli neustálé osočování z nepřátelské činnosti a protestovali proti omezování práce sdělovacích prostředků státními orgány.

V této atmosféře se konalo listopadové plénum ÚV KSČ, na kterém se projevila jeho nejednotnost. Na jedné straně se jeho účastníci ještě hlásili k Akčnímu programu KSČ, ale naplno už kritizovali vývoj po lednu 1968. To vyburcovalo vysokoškolské studenty k vyhlášení stávky. Přestože jedním z jejich požadavků byla svoboda projevu a zrušení cenzury, Úřad pro tisk a informace novinářům zakázal o stávce informovat.

Omezováni nebyli jen domácí novináři. Kvůli údajnému „natáčení nedovolených záběrů z pohybu a přesunů sovětských vojsk“ byli z naší republiky v polovině listopadu 1968 vyhoštěni američtí a západoněmečtí pracovníci televize. Na vládní pokyn zpřísnila Československá televize své směrnice pro poskytování služeb zahraničním televizním štábům.

Cenzura

V listopadu začala v Československé televizi fungovat cenzura. Hlavní sekretář programu Aleš Poledne o tom dopisem informoval Úřad pro tisk a informace: „Od1. listopadu 1968 [jsme] pověřili s. Oldřicha Holíčka a s. Iasona Urbana funkcí odpovědných redaktorů, kteří budou v úzké spolupráci s Úřadem pro tisk a informaci prověřovat publicistické a zpravodajské pořady Čs. televise a odpovídat za to, že tyto pořady nebudou v rozporu se směrnicemi Vašeho úřadu.“

I přes toto břemeno se publicisté a redaktoři Televizních novin snažili diváky informovat v duchu politiky Pražského jara. Na počátku listopadu redaktoři navrhli znovuzavedení večerních komentovaných zpráv, ale vedení televize návrh zamítlo se slovy, že náměstek předsedy vlády Peter Colotka požaduje „vysílat jen oficiální zprávy“. O pár dní později na poradě vnitropolitické rubriky Televizních novin oznámil její vedoucí Václav Kořínek konec komentářů v pořadu »Na okraj týdne«.

Televizní novináři byli v té době vystaveni nelítostným útokům různých anonymů i podepsaných komunistů z tzv. zdravého jádra strany, jimž především sloužila tiskovina Zprávy, kterou vydávala „redakční rada při spojeneckých vojskách.“

V jednom ze svých čísel Zprávy napsaly: „Také ostatní redakce mají ve svých řadách zajímavé pracovníky, jako jsou Kantůrek, Daneš, Branislav, Škutina, Toninger, Svejkovský a jiní, vesměs zajímaví tím, že na scéně dávali prostor těm, kteří dovedli naši stranu jen ostouzet. Také mezi hlasateli jsou mimořádně zasloužilí pracovníci, jako Honzovič a Moučková, která se také nezapomene, stejně jako Honzovič, při jménu Sovětského svazu významně ušklíbnout. Bývalý ústřední ředitel Čs. televize Jiří Pelikán nevěděl ve své kariéře, kam se dřív obrátit (SSSR, Jugoslávie, v poslední době NSR). [...] Nutno jen dodat, že Pelikán kryl všechny přípravy k podkopání pozic strany, její vedoucí úlohy ve státě [...] dal pokyn, aby již během jednání v Čierné a Bratislavě byla veškerá zařízení připravena, aby mohla při eventuálním konfliktu začít bez přerušení vysílat z předem připravených míst.“

V uměleckém vysílání Československé televize nebyly zásahy do tvorby ještě tak razantní, jako v publicistice, i když i zde se pomalu začínaly stahovat mraky. Nejen v televizi se začalo diskutovat o nové programové koncepci. Velké nadšení u diváků sklidily v té době uváděné seriály „Sňatky z rozumu“ a „Píseň pro Rudolfa III.“

Na zářijové pořady Vladimíra Škutiny »Jsme s Vámi, buďte s námi« navazoval střídavě zakazovaný »Publicistický magazín«. Přemek Podlaha ještě několikrát pronikl na obrazovku s diskusí » O čem se hovoří«. Ještě se odvysílal pořad »3+1« a vznikl pravidelný komentář »Z novinového bloku«. Na obrazovku se postupně vrátily všechny oblíbené programové typy, např. »Rodinná pošta« nebo »Čs. expedice«. V prosinci byly odvysílány dva významné pořady: »Blaničtí rytíři« a »Zprávy mimo zákon«. Mimořádné pozornosti se těšil i publicistický pořad »Je ta kniha bílá, nebo proužkovaná?«, kde jeho autoři Ota Popp a Karel Kyncl odhalovali lži v tzv. Bílé knize o čs. kontrarevoluci. Velký divácký ohlas sklidila vánoční a silvestrovská programová nabídka s půlnočním přípitkem televizních publicistů a programových hlasatelek.

Pro nespokojenost s vysíláním Čs. televize odvolala vláda svého zmocněnce pro televizi Bohumila Švece a 5. prosince 1968 jmenovala nového ústředního ředitele, do té doby šéfa premiérova kabinetu Josefa Šmídmajera.

Daniel Růžička

Přílohy

Moskevský protokol

Pokyny Úřadu pro tisk a informace (3 dokumenty)

Televizní program 4. září 68

Divácký ohlas k zahájení vysílání

Zpráva o zřízení cenzury v ČST