Olympiáda podvanácté a pokaždé jinak
V úterý jsem strávila v autobuse cestou na komentování běžeckých závodů víc než čtyři hodiny. Po návratu do Soči mi v tiskovém středisku před nosem vyprodali poslední masový pirožek. A pivo, které jsem si koupila do pokoje, nemám čím otevřít! Navíc mi dnes v koupelně na pokoji upadl kryt od vany a praskl přívod vody ke sprše. Přes to všechno jsem moc ráda, že mám tu možnost tu být a pracovat v oblasti médií.
Je to zase úplně jiná olympiáda, než byly ty předchozí, na kterou se určitě jen tak nezapomene. Musím se ale přiznat, že ji sportovcům trochu závidím. Olympiád jsem už zažila dost, konkrétně šestkrát jako sportovec a počtvrté jako divák nebo spolukomentátor ČT. Nikde ale nebyly sportovcům nabídnuty takové podmínky, jako jsou tady. Aspoň tedy pro lyžaře ne. Jejich olympijská vesnice leží přímo na závodních tratích a třeba včera jsem potkala Marit Björgenovou na lyžích, jak na nich přijela přímo z olympijské vesnice.
Snad jen na mých prvních olympijských hrách v Albertville jsme měli olympijskou vesnici společně s biatlonisty kousek od závodiště. Lillehammer měl zase jedinečnou atmosféru, kterou dík norským fanouškům těžko někdo zopakuje. Následovalo ale Nagano a Salt Lake City, kde závodníci strávili denním dojížděním na tratě víc než hodinu času, který je lepší využít k odpočinku a další sportovní přípravě. Já jsem se svým týmem dokonce na olympiádách v Salt Lake City a Turíně investovala spoustu peněz do vlastního ubytování co nejblíž závodních tratí, abych nemusela každý den na tréninky a závody dojíždět.
To tady nikdo nemusí. Lepší podmínky, než nabízí olympijská vesnice, by jinde těžko hledali. Ale tak to má být. Na sportovištích a sportovcích se tady rozhodně nešetřilo a já budu dál ráda trávit nekonečné hodiny v autobusech pro novináře.
