ČTsport

ČTsport
pondělí 11. prosince 2017 Dana

Janda: S přípravou jsem už začal. Uvidím, zda v Dukle dostanu smlouvu

Velikost textu:

Praha – Jakub Janda před sebou má pravděpodobně svou závěrečnou sezonu ve Světovém poháru, jejíž hlavní magnet je jediný – olympijské hry v Pchjongčchangu. S přípravou začal už nyní, jakkoliv pokračování v reprezentaci ještě jisté nemá. 

Jakub Janda
Jakub Janda

Před časem skončila další dlouhá sezona Světového poháru, kdy zhruba začíná Vaše příprava na tu další?

Zhruba dva týdny po skončení té předchozí. Já jsem sezonu ukončil dříve, jelikož už lety nejezdím, lety mi moc nešly. Nevím, jestli se tam vrátím, asi spíš ne. Tak už jsem začal s přípravou na novou sezonu.

Jaké jsou Vaše nejbližší plány a co chystáte do nadcházející sezony, která vyvrcholí olympijskými hrami v jihokorejském Pchjongčchangu?

Plány jsou takové, že jsem začal sezonu a uvidím, co bude dál. 31. května mi končí smlouva na Dukle, takže do Liberce jedu někdy druhého, kde mám tréninkový kemp a tam se dozvím, co bude dál – jestli dostanu podepsat smlouvu, nebo ne. Pokud ne, je se mnou bohužel ámen, je to konec kariéry. Ale věřím, že Dukla, která mě vždycky držela i v těch horších sezonách, ví, že to chci dotáhnout do olympiády a pak asi skončit. Teda pokud neudělám medaili na olympiádě, to bych ještě pokračoval.

Letos jste v Pchjongčchangu závodili v rámci testovacích závodů. Jak se Vám líbily můstky, na kterých se za necelý rok bude závodit?

Je to zajímavý můstek. Oba dva můstky, protože jsme skákali jak velký, tak malý. Jsou postaveny na takovém kopečku, takže jsou celé ve vzduchu. Z jedné strany toho kopce šíleně fouká, takže když jste na věži, tak tam s vámi mele vítr, že nemůžete udržet lyže. Když se pak podíváte směrem na praporek, tak si říkáte, že to není možné, tam vlastně skoro vůbec nefouká.

Další věc je trošku křivá stopa. Když jsem jel první skok, tak jsem vůbec nechápal, jak mě to tam hodilo na jednu nohu. A když jsme se bavili s klukama, kteří měli ten stejný pocit, tak jsme zjistili, že ta jedna stopa je utopená. Když se díváte, tak to vypadá krásně rovně, ale v té rychlosti 90 kilometrů to s vámi cloumá. 

Skokanské můstky nedaleko lyžařského areálu v Pchjongčchangu
Skokanské můstky nedaleko lyžařského areálu v Pchjongčchangu

Koho z nastupující generace vidíte jako naději do budoucna? Je to někdo z té trojice, která už se ve Světovém poháru objevila, nebo máme ještě nějaké další skokany, kteří vypadají dobře?

Jsou tam tito tři adepti, Vojta Štursa, Viktor Polášek a Tomáš Vančura, kteří už ukázali, že něco umí, a pokud se s nimi bude dobře pracovat, tak od nich asi můžeme čekat nějaké výsledky. Pak jsou tu mladí kluci jako Fanda Holík, který má teď nějaké technické problémy. Takže to je těžké.

Většinou se stane, že lidem, u kterých čekáte, že budou skákat dobře a jsou to talenti, to přestane jít. Naopak lidé, od kterých se to absolutně nečeká, to je třeba můj příklad, tak vyskočí nahoru. I tady ve Frenštátě jsou šikovní kluci, kterým to skáče, ale musí mít nějaké vedení a profesionální přístup, který z mého hlediska chybí.

Ve Světovém poháru jste debutoval už v roce 1996 na domácím můstku v Harrachově, tedy před více než dvaceti lety, kdy poprvé Vás přepadly myšlenky na to, zda to ještě máte všechno vůbec zapotřebí a že byste už měl skončit?

Myšlenky mě přepadávají velice často. Někdy v roce 2007, po té úspěšné sezoně, přišel nový trenér, s nímž jsme si moc nesedli. Do toho přibyly ještě problémy se svazem. Po sezoně 2006/2007 jsem uvažoval nad tím, že už to dál nemá cenu. Samozřejmě za tu kariéru ta rozjímání, zda skončit, nebo to zkoušet dál, byla každou sezonu, protože byly roky, kdy to nešlo. Naposledy jsem oznámil konec kariéry před Soči, protože jsem to chtěl po sezoně zabalit. Situace se pak vyvinula trošku jinak, kdy jsem si řekl, že se tomu budu věnovat dál.

Velkou zásluhu na tom má Kasai, který ukázal, že i v takových letech (Noriaki Kasai oslaví v červnu 45. narozeniny, pozn. red.) se dá skákat na vysoké úrovni, a který prodloužil kariéru nejen mně, ale takovým klukům jako Simi Amman, Janne Ahonen, Martin Schmitt nebo Michael Neumayer, který skončil loni. V podstatě všechno kluci, kteří už dávno chtěli skončit a díky Kasaiovi to posouvali dál.

Noriaki Kasai
Noriaki Kasai

Bavili jste se třeba právě s Kasaiem nebo Ahonenem, který je, dá se říct, ze stejné generace a letos oslaví 40. narozeniny, co je tou hlavní motivací pro to pořád pokračovat?

S Kasaiem je dost těžké se nějak bavit, protože umí jenom japonsky. Anglicky umí hrozně málo, pouze pár slov jako pozdrav a tím to končí. S Ahonenem, společně s kterým jsem vyhrál Turné, jsme kolem sebe dřív jen tak chodili. Vztah mezi námi se ale za ty roky změnil. Nechci říct, že jsme teď kamarádi, ale když se potkáme někde na závodech, tak prohodíme pár slov, ty základní věci. A to už je co říct, že má zájem se bavit, protože působí takovým arogantním dojmem, díky vizáži. Kolikrát, když jsme někde trénovali a jeli spolu ve výtahu, tak Ahonen sám od sebe si tam se mnou začal plácat a kluci z toho byli velice překvapení. Každopádně on není arogantní.

Jak dlouho se podle Vás dá sportovat na této úrovni?

Tak Kasaiovi je pětačtyřicet, tak nevím, jak dlouho. (smích) Samozřejmě u Japonců je to trošku jinak, oni jsou jinak stavění, i ta podpora u nich je jiná než u nás. Já už od pětadvaceti slyším, že jsem pro tento sport starý a že už bych měl skončit.

Jsou tady boje se svazem. Ptal jsem se, jestli se bude jezdit podle věku, nebo podle výsledků. Dneska, abych někde vyjel, tak musím být minimálně o třídu lepší než ti mladí kluci. Když budeme skákat na stejné úrovni, tak vím, že jsem z kola venku.

Zdroj: ČT sport

      Pokud chcete upozornit na chybu ve článku, označte chybný text a zmáčkněte Ctrl + Enter

      Hlavní zprávy

      Načítám...

      Ouha, data se nepodařilo načíst.