Navardauskas zaskočil v dešti sprintery a vyhrál v Bergeracu

Devatenáctá etapa byla dopředu koncipována jako tranzitní, přejezdová, a to tak, aby se závodníci z pyrenejského podhůří dostali co nejblíže směr Paříž. 208,5 kilometru nenabídlo žádné kopce vyjma Cote de Montbazillac zhruba 15 km před cílem, který sice nabídl určitou strmost nad sedmiprocentní hranicí, nicméně díky své nepříliš značné délce nerozhodil čistokrevné sprintery. Na čele se postupně uspořádala pětičlenná skupina s častými jmény v letošních únicích – Elmiger a Gautier.

Jezdce trápily podmínky na trati – projeli několika bouřkami a po většinu dne je zkrápěl déšť, častým jevem byly defekty. Peloton se držel zpátky jen lehce, pětice uprchlíků byla vpředu jen o trochu více než dvě minuty, od značky 170 km pak už jejich náskok rychle klesal a sprinterské týmy zjevně nechtěli dopustit podobné události jako ty z etapy do Nimes. Navíc jim nenahrávala vrchařská prémie ani poměrně technický dojezd s několika ostřejšími zatáčkami, které se vzhledem ke kontinuálnímu dešti mohly ukázat vpravdě likvidačními.

O nástup se z vedoucí pětice pokusil Slagter z Garmin-Sharp – spíše s pokusem získat trofej pro největšího bojovníka etapy než s vidinou vítězství. Do cíle v Bergeracu mu zbývalo 31 kilometrů, přičemž to byli hlavně sprinteři Lotta-Belisol a Kaťuši, kdo za ním jeli stíhací tempo a drželi si Slagtera lehce pod jednou minutou manka. I ostatní týmy se musely už začít procpávat dopředu – vždyť pozice na vrcholu Cote de Montbazillac mohla už být stěžejní pro úspěch na cílové rovince. Že to nemusí být čistě sprinterská záležitost, se snažil prokázat Bakelants, který to zkusil sám – brzy ale poznal, že tempu čela pelotonu odjet nedokáže.

Slagterova anabáze nakonec skončila po 180 kilometrech na čele závodu až v závěru zmíněného stoupání, kdy byl pohlcen na úzké cestě mezi vinicemi. Vpřed se paradoxně vydal jeho stájový kolega Navardauskas a sjížděl do Bergeracu s menším odstupem před už notně zredukovanou hlavní skupinou, v níž už chyběl například Kittel či Démare.

Navardauskas zvládl i sjezd a na zmáčené silnici vjížděl do posledních tří kilometrů s náskokem 20 vteřin, do karet mu navíc hrála i nejistota v pronásledující skupině, kde se nikdo neměl ke stíhání. Navíc přišel hromadný pád po kolizi jezdců Treku, v němž skončily naděje Sagana, Bardeta a také Königa. Přišel sice v ochranné tříkilometrové zóně, ale například český jezdec se zvedal hodně pomalu. Byl to tedy nakonec souboj už asi jen 15členné skupiny s Navardauskasem, avšak litevský jezdce své vedení s přehledem uhájil. Sprintovalo se tak jen o druhé místo, nejsilnější byl v této koncovce Degenkolb.

• "Spadlo to přede mnou, byl tam také Sagan, a já vůbec neměl čas zareagovat. Hned jsem si kontroloval loket a pánev, protože jsem šel přímo na ně, a s ohledem na zítřek jsem se na chvíli zděsil. Ale nic vážného to naštěstí není. Sedřel jsem si rány, které už se mezitím docela zacelily. V první chvíli to šeredně bolelo, ale do časovky bych měl být v pořádku," řekl König v cíli etapy.