BLOG: Rasismus v pelotonu - problém, který je třeba řešit
Praha - Počet závodníků tmavé pleti v pelotonu stoupá, což lze brát jako jednoznačně dobrou zprávu pro sport. Na probíhající Tour de France v současnosti závodí první Eritrejci v historii, úspěšně se zde představuje také jejich africký tým MTN-Qhubeka. Současně ale lze v cyklistice vysledovat projevy rasismu, který se může pro sport ukázat podobně velkým problémem jako doping.
Stáj MTN-Qhubeka o sobě mluví jako o první africké stáji v historii Tour de France. Ačkoliv to není tak zcela pravda (na počátku padesátých let ještě v dobách národních týmů závodil na Tour výběr ze severní Afriky), dva její závodníci zde přepisují historii: Merhawi Kudus a Daniel Teklehaimanot jsou první Afričané tmavé pleti, kteří se tradičního závodu účastní.
Vlastně je až s podivem, že se jezdci z Afriky prosazují až v posledních letech. Považujeme-li cyklistiku za vytrvalostní sport, nemělo by srovnání s vytrvalostními běhy být daleko. Zatímco ale ve výsledcích maratonů Afričané jednoznačně dominují, v cyklistice je situace zcela opačná. Důvodem proto je však hlavně nedostatek zázemí, finanční náročnost sportu nebo stav komunikací.
Profesionální cyklistice tak po celou dobu její zhruba 120leté historie dominují bělošští jezdci, kteří z velké většiny pochází ze zemí západní Evropy. Počet závodníků z jiných kontinentů (s výjimkou Ameriky a Austrálie) stoupá jen pomalu. Minulý ročník přinesl premiéru čínského jezdce na Tour, letos jde o první závodníky tmavé pleti z afrického kontinentu. To, že se sport takto otevírá, je přirozeně jen pozitivní zprávou. Co už je ovšem méně příjemné, jsou známky rasismu, které se v cyklistice objevují.
Na s Tour souběžně probíhajícím závodě Kolem Rakouska si rasistické urážky musel vyslechnout krajan výše zmíněných eritrejských jezdců Nathael Berhane. Slovem začínajícím na "n" ho zde označil běloruský závodník konkurenční stáje Branislau Samoilau. Ten z incidentu nakonec vyvázl jen s postihem v podobě ztráty měsíčního platu, který věnuje nadaci Qhubeka distribující kola africkým dětem. Výraznějšímu trestu v podobě vyloučení ze závodu nakonec zabránil sám Berhane poté, co se mu Samoilau a s ním i jeho tým CCC Sprandi Polkowice omluvil.
Manažer MTN-Qhubeka Doug Ryder posléze prohlásil, že nešlo o jediný incident, se kterým se jeho tým musel v profesionálním pelotonu vyrovnat. "Když jsme se na Vueltě snažili dostat do úniku, tak nám jeden z velkých týmů pelotonu řekl - vy sem nepatříte, vypadněte na konec pelotonu," popisoval. Kontinuálně se také mluví o rasistických pokřicích, které musí jezdci tmavé pleti na závodech snášet od fanoušků.
Rasistické urážky potkávaly v minulosti i stáj Europcar. Na minulé Tour de France podobnými slovy jako ve výše uvedeném případě nazval Michael Albasini svého kolegu z úniku Kévina Rézu, jehož rodiče pochází z ostrova Guadeloupe. Důvod? Réza ho údajně málo střídal na čele. "Nevybral jsem si správná slova, ale tak tomu je, když se snažíte podat co nejlepší výkon a jste na pokraji vyčerpání. Nebylo to ale nic rasistického. V pelotonu se mluví mnoha jazyky - anglicky moc dobře nemluvím, trochu se domluvím francouzsky, ale určitě ne perfektně. Réza zase nemluví jazyky, které ovládám já. Může se to stát - bylo to nedorozumění," omlouval se Albasini. Co konkrétně Rézovi řekl, ale nikdy neuvedl.
Manažer Europcaru Jean-René Bernaudeau posléze rasismus označil za obrovské nebezpečí pro sport a problém, se kterým se cyklistika musí vyrovnat. "Rasismus je odporný a absolutně ho netoleruji. Po dopingu je největší rakovinou našeho sportu," řekl. Jeho stáj s tím má své zkušenosti: ještě před Rézou se jako první černošský jezdec v historii Tour představil Yohann Gene. "Musel jsem řešit několik incidentů a kontaktovat kvůli tomu sponzory dvou zahraničních týmů. Nemůžeme dopustit, aby se rasismus stal součástí cyklistiky," komentoval Bernaudeau. Mimochodem, i kvůli těmto jednoznačným postojům by byla škoda, kdyby měl peloton opustit tým Europcar - více ZDE.
Problém měli před několika lety, když závodili na Tour l'Avenir i Kolumbijci Nairo Quintana s Jarlinsonem Pantanem. "Francouzský jezdec chytil Pantanovi řidítka a shodil ho z kola. Najel jsem pak k němu a shodil ho do škarpy," popisoval incident Quintana. "Nechtěli, abychom jeli na čele pelotonu, brzdili nás, křičeli a uráželi. Věci se vůbec nezměnily (od osmdesátých let, kdy byli kolumbijští jezdci terčem urážek ostatních závodníků - pozn. red.). Problémy jsme během závodu měli s Francouzi, Australany a také Američany," řekl Quintana. Že nakonec celý závod vyhrál, lze brát jako úspěšnou odvetu a lekci, situaci to ale zjevně neřeší.
Na rozdíl od fotbalu, který má s rasistickými pokřiky bohatou a stále se vyvíjecí historii, je cyklistika dá se říci "na začátku". Množství jezdců tmavé pleti bude i díky aktivitám stájí jako MTN-Qhubeka jistě stoupat a snad i počet černošských závodníků na Tour se zvedne z letošních dvou. Fotbal měl oproti ní dlouhé roky a desetiletí na to, aby si vyvinul potřebná opatření: zápasy se jako trest nezřídka hrají před prázdnými tribunami, kluby dostávají finační postihy a existují i další opatření, skandály dostávají velkou mediální pozornost a publicitu mají i kampaně typu Kick Racism Out Of Football.
V době, kdy společnost rasismus vnímá jako problém, který je potřeba řešit a který je zároveň zkrátka neakcepovatelný, má ale cyklistika jednu výhodu: ještě nikdy patrně nebylo povědomí o rasismu na takové úrovni jako dnes. Je na federaci, týmech a jezdcích, jak se k němu postaví - zároveň ale i na sportovní veřejnosti, která musí dát najevo, že rasismus ve společnosti ani ve sportu co dělat jednoduše nemá.
