BLOG: Sáblíková v Riu nenastoupí. Měli bychom být rádi
Rio de Janeiro – Nekonečný příběh je u konce. Mezinárodní sportovní arbitráž (CAS) rozhodla, že Martina Sáblíková definitivně nepojede časovku na olympijských hrách – tedy ve výsledku to, co každý, kdo se příběhu Sáblíková vs. Mezinárodní cyklistická unie (UCI) alespoň povšechně věnoval, očekával. Česká závodnice zkrátka nesplnila podmínky startu (ukazuje se, že nesplnila ani lhůtu na podání odvolání – viz bod 5.6 rozhodnutí CAS) a co víc, ani si ho nezasloužila. Jakékoliv řeči o jejím morálním právu na start jsou symptomem letního bláznění.
Martina Sáblíková a kolo, sága zdlouhavější než případ biologického pasu Romana Kreuzigera či nějaký další příběh poslední doby. Připomeňme si základní momenty celé kauzy – Sáblíková v září 2015 na MS dojíždí v časovce dvanáctá (desátá v redukovaném pořadí), načež se (mylně) má za to, že splnila nominační kritéria na olympijské hry. Česká republika ovšem neměla, a to je zásadní, vyjeté místo v ženském silničním závodě, z něhož se rekrutují závodnice do časovky.
Bez místa v silničním závodě zkrátka nebylo možné časovku jet – věc, která měla být jasná Českému svazu cyklistiky (ČSC), stejně jako týmu okolo Sáblíkové. Mimochodem, jde o zcela stejné pravidlo jako v případě mužských cyklistů, kde ho všichni bez optání akceptovali (např. časovkář Jan Bárta tak musel nastoupit i v silničním závodě).
Můžeme tak maximálně skuhrat na špatný stav ženské cyklistiky v ČR, která nezískala nominační místo na OH – Sáblíková by ovšem na Hrách reprezentovala právě Českou republiku, a ne sama sebe, jakkoliv to tak podle jejího chování mohlo vypadat. Česká rychlobruslařka (protože tou ve skutečnosti je, ne cyklistkou) nesplnila podmínky kvalifikace do Ria – a celý případ měl skončit právě na této větě.
Pro Sáblíkovou je cyklistika jen hračka
Jde o holá fakta, u nichž můžeme maximálně tak diskutovat o tom, kdo nese větší díl viny, zda ČSC, který ji okamžitě neinformoval, či sama Sáblíková, jež si nezjistila podmínky nominace.
Nad čím však zůstává rozum stát, je argumentace týmu Sáblíkové a jejích podporovatelů, kteří se rozhodli vyvzdorovat jí místo v Riu, a to na základě toho, že na Sáblíkové byla spácháná jakási hypotetická křivda. Její přístup v celé věci byl veskrze nedůstojný kreditu, který si svými rychlobruslařskými úspěchy v průběhu let získala. Spíš než dospělého sportovce, který disponuje základní sebeúctou, připomínalo její chování malé dítě, jemuž někdo sebral oblíbenou hračku.
Protože právě tím pro ni cyklistika je. Sáblíková je výjimečná rychlobruslařka a lehce nadprůměrná cyklistka, která ale tento sport používá jen jako způsob, jak a) lépe trénovat v letních měsících a b) dostat se na letní olympijské hry. Když už se tak oháníme jejími právy, kde jsou práva specialistek, které se na LOH připravují po celý čtyřroční cyklus a objíždí – samozřejmě na rozdíl od Sáblíkové – pravidelně závody cyklistického seriálu? Kdo se zamyslel nad tím, kolik těchto závodnic, pro něž je cyklistika skutečně sportem číslo jedna, muselo olympiádu oželet z důvodu těch samých kritérií, na něž se tak křečovitě odvolává Sáblíková?
Na olympijských hrách nemůže startovat každý a spousta závodnic se na ně nikdy nedostane. Sáblíková zdaleka neudělala pro cyklistiku tolik, aby mohla s čistým svědomím říct, že si start zaslouží. Namísto toho tento sport používá pouze a jen k tomu, aby získala další vavříny.
Mnozí se rádi chytají étosu olympijských her a naříkají, jak ho podrývá komercializace a dopingové skandály. Zamysleme se ovšem i nad tím, jak lety notně ošoupaný odkaz barona Coubertina naplňuje sportovkyně, která nesplnila podmínky startu, všemožně se snažila na Hry vloudit – mnohdy až tragikomicky, viz její trénink v Jižní Americe – a celou věc navenek prezentovala tak, jako kdyby jí někdo křivdil. To všechno ve sportu, který je pro ni pouhou užitečnou hračkou a vehiklem k dalším úspěchům. Sáblíková v časovkářském závodě nenastoupí – naštěstí.
