ČTsport

ČTsport
čtvrtek 21. září 2017 Matouš

Mužům vstup zakázán aneb Historie ženských olympijských her

Velikost textu:

Čeští fanoušci vzpomínají olympiádu v Londýně především kvůli úspěchům našich sportovců, z globálního pohledu byly ale Hry konané před čtyřmi lety významné z jiného hlediska - poprvé totiž všechny účastnické státy vyslaly alespoň jednu ženskou reprezentantku a premiérově se také ženy představily ve všech sportech programu. Bylo tak dosaženo další pomyslné mety v boji za rovnoprávnost pohlaví. Jeho součástí byl v meziválečných letech i vznik protestních, čistě ženských "olympijských her".

Britský ženský plavecký tým na olympiádě v roce 1912
Britský ženský plavecký tým na olympiádě v roce 1912

První novodobé olympijské hry se konaly v Aténách v roce 1896. Sešlo se na nich 14 národních reprezentací a celkem 241 sportovců, kteří se utkali ve 43 disciplínách. Žena mezi nimi ale nebyla ani jediná. (Připomeňme však, že v té době neměly ženy - s výjimkou těch žijících na Novém Zélandu - ještě ani volební právo. Toho se jim kupříkladu ve Spojených státech či Československu dostalo až v roce 1920.) Poprvé se tak ženy účastnily sportů na olympijských kolbištích až během následujících Her v roce 1900, kde se objevilo 22 sportovkyň, které se ovšem utkaly pouze ve dvou sportech - v tenisu a golfu.

Počet disciplín, v nichž mohly na olympijských hrách nastupovat ženy, se postupně rozšiřoval. Přibyla lukostřelba, gymnastika, bruslení a plavání, přesto byly ženské sporty na olympiádě ještě ve dvacátých letech zcela marginalizovány. Když Mezinárodní atletická federace (IAAF) odmítla, aby v Antverpách v roce 1920 zápolily ženy v atletických disciplínách, zrodil se v hlavě Francouzky Alice Milliatové nápad uspořádat čistě ženskou olympiádu, kde budou moci sportovkyně startovat i v odvětvích, které jim Mezinárodní olympijský výbor zapovídá.

Milliatová tak v roce 1921 založila Fédération Sportive Féminine Internationale  (Mezinárodní ženskou sportovní federaci) a v následujícím roce v Paříži uspořádala první "ženské olympijské hry". Klání ve francouzské metropoli trvalo jediný den, v jedenácti disciplínách se utkaly závodnice z pěti zemí - Británie, Francie, Švýcarska, Spojených států a také Československa - a hry prý přilákaly na 20 000 diváků.

Z olympiády se staly hry

Ženská olympiáda brzy přinesla i kýžené výsledky v boji za rovnoprávnost pohlaví. MOV se nelíbilo použití slova "olympijský" a došlo k dohodě, k níž se připojila i IAAF, že "ženská olympiáda" napříště ponese název "ženské světové hry". Na oplátku ale bude na program amsterdamské olympiády v roce 1928 zařazeno deset atletických disciplín, v nichž se utkají ženy.

Jedna z účastnic olympijského tenisového turnaje z roku 1900
Jedna z účastnic olympijského tenisového turnaje z roku 1900

Ze slibovaných deseti disciplín nakonec zbylo pět. Jednou z nich byl i běh na 800 metrů, o němž po závodě organizátoři prohlásili, že je pro ženy příliš náročný, a jenž byl následně z Her v dalších letech vyřazen. Zpět do olympijského programu se běh žen na 800 m dostal až v roce 1960 v Římě.

Závodilo se i v Praze na Letné

Mezitím ale už pod názvem Ženské světové hry proběhla další dámská olympiáda v roce 1926 v Göteborgu. Závodilo se již za účasti devíti států, včetně Japonska, jež reprezentovala jediná závodnice. V pořadí třetí hry hostilo v roce 1930 Československo, které bylo od samého počátku součástí ženského olympijského hnutí. Na letenském stadionu v Praze se stejně jako o čtyři roky dříve zápolilo tři dny a her se zúčastnilo na 200 závodnic.

V Československu podle všeho vzbudily ženské hry divácký zájem, o čemž svědčí i článek, který vyšel v dobovém časopise Pestrý týden: "...Praze, malé v očích ciziny, ale veliké a slavné tradicí a vyspělostí sportovní, svěřeno bylo provedení třetích světových ženských her. Byl to důsledek světové třídy našich borkyň, jíž dosáhly jedny z prvních, vždyť jména Čechoslovaček byla dlouho mezi světovými rekordmankami.

Rychlými kroky nás však cizina nejen dohonila, ale na hony předčila a tak vycházíme z bojů s několika výjimkami bezúspěšně. Bylo by ale chybou malomyslněti, cílevědomou prací, trainingem a životosprávou a vhodnou podporou ve snažení musíme opět dosáhnout světovosti. Hry samy byly podívanou, která asi v Praze nebude opakovaně dopřána ke shlédnutí naší generaci, ten nástup borkyň, hraní hymen, výstřely, proslovy, vypuštění tisíce holubů na znamení že hry byly zahájeny, to vše se hluboce vrylo v srdce a paměť tisíců diváků.

Alice Milliatová, zakladatelka Mezinárodní ženské sportovní federace
Alice Milliatová, zakladatelka Mezinárodní ženské sportovní federace

A což, když na žerdi vítězů šla poprvé vlajka vzhůru! Byli to Němci, jejichž vlajka radostně se třepala na této žerdi a jejich hymna zněla poprvé stadionem na znamení, že Heubleinová zvítězila. V tu chvíli zírali Pražané toužebně ke stožárům vítězů s němou otázkou, zda i vlajka naše se vznese vzhůru na znamení, že i my jsme mezi representanty 17 států dominovali…" Čechoslovačky sice medaili v žádném individuálním závodě nezískaly, ale nakonec přeci jen jednu z disciplín ovládly - patřil jim turnaj v házené.

Ženské světové hry v Londýně konané v roce 1934 se nakonec ukázaly být těmi posledními. Poté došlo k dohodě mezi MOV, IAAF a  Mezinárodní ženskou sportovní federací, že organizace příštích her, jež se měly konat v roce 1938 ve Vídni, by se měla ujmout atletická federace. Ta však ženské sporty místo toho zařadila do programu Evropského atletického šampionátu v roce 1938 a v podstatě tak odsoudila "ženskou olympiádu" k zániku.

Zdroj: ČT sport

      Pokud chcete upozornit na chybu ve článku, označte chybný text a zmáčkněte Ctrl + Enter

      Hlavní zprávy

      Načítám...

      Ouha, data se nepodařilo načíst.