Finálové bitvy v pozemním hokeji Indie vs. Pákistán vidělo Melbourne, Řím i Tokio
Málokteré dvě země si ve 20. století prošly takovým antagonismem, jako tomu bylo v případě Indie a Pákistánu. Se zánikem Britské Indie v roce 1947 se otevřel prostor pro zúčtování se starým imperiálním pořádkem, ale také se spustila stavidla vypjatého nacionalismu a s ním i vymezování se Indie proti Pákistánu a naopak. Když spolu zrovna oba státy neválčily o sporné území Kašmíru, odehrávala se jejich rivalita v pozemním hokeji, tedy ve sportu, jehož oblibu tak trochu paradoxně převzaly od svých někdejších britských kolonizátorů.
Pozemní hokej je bezesporu výkladní skříní indického i pákistánského sportu a cenné kovy v něm získané tvoří velkou většinu z medailové sbírky, kterou dokázaly obě země nashromáždit při svých dosavadních startech na olympijských hrách.
Historicky úspěšnější jsou pod propletenými kruhy indičtí borci, a to především díky své nepřetržité dominanci na pozemkářských turnajích na Hrách v letech 1928-1956, kterou přetavili v šest po sobě jdoucích triumfů. V závěru toho období jim však vyrostl více než zdatný vyzyvatel. Islámská republika Pákistán se od Indie oddělila ve zmiňovaném roce 1947. A pozemní hokej se zde stal národním sportem číslo jedna.
Do olympijského finále se hráči Pákistánu poprvé dostali v Melbourne 1956 a podlehli v něm Indii 0:1. O čtyři roky později se v Římě finálový souboj opakoval. Indové byli znovu v pozici favoritů, vždyť během turnaje prodloužili svou sérii vítězných olympijských zápasů na rovných třicet a navíc v jeho průběhu vstřelili 18 branek a sami obdrželi jeden jediný gól.
Ovšem ve finále rozhodla 12. minuta - Abdul Hamid rozehrál, Noor Alam prodloužil a Naseer Bunda skóroval. Byl to teprve devátý gól v olympijské historii v brance indického týmu, a přesto přepsal historii. Indové totiž už nenašli síly odpovědět a po prohře 0:1 skončila jejich nevídaná série, zatímco u východního a západního souseda (Východní Pákistán se pod názvem Bangladéš osamostatnil až v roce 1971) propukly bouřlivé oslavy.
Indická vláda brala finálový kolaps jako národní ostudu a vyhlásila plán na olympijskou odvetu v Tokiu. V japonské metropoli se více dařilo Pákistancům, kteří prošli do finále bez ztráty kytičky, kdežto Indové dvakrát klopýtli a podělili se nečekaně o body s východním Německem a Španělskem. Finále bylo znovu o jediné brance. Tentokrát padla na začátku druhého poločasu, když Ind Mohinder Lal proměnil penaltu a vrátil tak svou zemi na olympijský vrchol. Bylo to zároveň také naposledy, kdy měly oba týmy možnost rozdat si to v přímém souboji o olympijské zlato.
Od té doby se už ve finále nesetkaly a též postupem času přicházely o dominantní pozici v tomto kolektivním sportu, což souviselo s přechodem z přírodní na umělou trávu, jenž nastal v 70. letech. Pákistánci se ještě radovali z nejvyšší příčky v Mexiku 1968 a v Los Angeles 1984, pro Indy nastal týž radostný okamžik v Moskvě 1980. V novém miléniu už byly oba výběry takříkajíc rády, že si proklestily cestu do olympijského turnaje, který se musel obejít bez účasti Indů v Pekingu 2008 a letošní Rio bude pro změnu bez pákistánského mužstva.
Celková bilance vzájemných zápasů vyznívá pro Pákistánce. Ze 165 utkání jich 82 vyhráli, 30 skončilo remizou a v 53 případech se radovali jejich indičtí protivníci. Poměr branek je též na straně Pákistánu, a to 384:318.
Zatímco ale indická výprava se nemusí spoléhat jen na pozemkáře, protože čítá 120 sportovců a jsou v ní i jiné medailové naděje (např. ve střelbě, boxu či zápasu), ta pákistánská je co do čísel i možných ambicí doslova tristní. Je v ní totiž jen 7 (!) závodníků, kteří bez výjimky cestují do Brazílie pouze díky divokým kartám od mezinárodních federací. A to je řeč o zemi, jež má kolem 200 milionů obyvatel.
