Carl Lewis a jeho sokové. V dálkařském sektoru i na sprinterských tratích

Ve skoku do dálky byl Lewis málokdy vídaným suverénem. Deset let neprohrál jediný závod, až přišlo mistrovství světa v Tokiu 1991 a s ním nejlepší dálkařské finále historie, které proměnili ve své galapředstavení Carl Lewis (1961) a jeho krajan Mike Powell (1963).

Lewis měl na šampionátu vynikajicí formu, což potvrdil triumfem na stovce v čase 9,86 (v novém světovém rekordu). Svůj výkon označil "za nejlepší v životě" a zcela bez všech pochyb ho to opravňovalo myslet i na úspěch v doskočišti. Ten večer skutečně předvedl úchvatnou sérii skoků: 868 cm - přešlap - 883 - 891 - 887 - 884, z nichž ten ze čtvrté série býval mohl být pokořením "skoku do 21. století" Boba Beamona z Mexika 1968, ale kvůli nedovolené podpoře větru nemohl být jako nový světový rekord uznán. Přesto byl v Tokiu nakonec letitý Beamonův superskok překonán - v páté sérii se o to skokem dlouhým 895 cm postaral Mike Powell. A Lewis se musel spokojit se stříbrem.

V dalších vzájemných soubojích s Powellem už měl však výrazně navrch Lewis. Platilo to hlavně o olympijských duelech. Rodák z Birminghamu ve státě Alabama dominoval nad Powellem jak v Soulu 1988, tak i v Barceloně 1992 (kde svého soka zdolal o čtyři centimetry výkonem 868 cm) a na závěr své kariéry se rovněž dočkal čtvrtého olympijského zlata z dálky v Atlantě 1996. To mu už bylo pětatřicet a v takovýto comeback po zdravotních patáliích z předchozích sezon v jeho případě moc nikdo nevěřil.

Naopak pro Powella to tehdy byla porážka s opravdu hořkou příchutí, protože vstupoval do závodu jako favorit, ale na soupeřových 850 cm ten den, i kvůli zranění, prostě neměl.

Zatímco soupeření s Powellem mělo korektní mantinely, klání s o půl roku mladším Kanaďanem Benem Johnsonem bylo jednoznačně vyhrocenou záležitostí. Ti dva se potkali už na Hrách v Los Angeles, kde kraloval Lewis, když po vzoru Jesse Owense předvedl husarský kousek v podobě čtyř vítězství - na 100 a 200 metrů, ve štafetě na 4x 100 metrů a v dálce.

Johnson bral pouze bronz na stovce, ovšem už za dva roky na Hrách dobré vůle v Moskvě a poté i na mistrovství světa v Římě byl na nejkratší distanci rychlejším borcem než Lewis, který nebyl na takové porážky rozhodně zvyklý. Nejprve prohlásil, že Johnson v Římě odstartoval předčasně a že on sám měl žaludeční potíže, proto svému protivníkovi podlehnul. A nakonec dodal: "Někteří atleti se nečekaně zlepšili. Dá se jen těžko věřit, že by to bylo bez dopingu." Koho tím myslel, bylo evidentní. 

Rok před olympiádou byla válečná sekera vykopána a atletický svět se už nemohl dočkat, jak si to tito dva kohouti rozdají v aréně olympijského stadionu v Soulu. 24. září 1988 stáli oba na startovní čáře finále v jednom z nejsledovanějších závodů olympijské historie. V jeho cíli byl první kanadský sprinter - a to navíc v novém světovém rekordu 9,79. Lewis finišoval na druhé příčce za 9,92.

Johnson si užíval pozice hrdiny tři dny, než vyšla na veřejnost zpráva o jeho dopingu. Za použití anabolického steroidu stanozololu byl diskvalifikován, vymazán z rekordních tabulek a kromě toho i vyloučen z Her. Lewis se tak stal dodatečným vítězem. Nicméně po letech vyšlo najevo, že i on se v té době zapletl se zakázanými látkami, neboť měl před olympiádou třikrát pozitivní nález na deriváty efedrinu. A měl za to dostat půlroční trest. Jenže americký olympijský výbor tehdy testy ututlal. 

V Barceloně přidal Lewis do své sbírky zlato ze štafety, a kdyby jej bývali trenéři nominovali do kvarteta i pro finálový závod v Atlantě, mohl se pokusit o zisk jubilejního nejcennějšího kovu. Nehledě na to, že o start na Hrách v roce 1980 v Moskvě jej připravil bojkot. I tak zůstává jeho devět zlatých medailí skvostnou bilancí, díky níž byl Mezinárodním olympijským výborem zvolen "Sportovcem 20. století".