Je nám líto, video expirovalo.
Následuje
Branky, body, vteřiny

Studená válka pod koši. Mnichov 1972 zažil skandální finále USA vs. SSSR

Uprostřed éry bipolárního soupeření se rivalita dvou supervelmocí - Spojených států a Sovětského svazu - často přenášela i do sportovního prostředí. Jedno z nejvyhrocenějších zápolení mezi oběma zeměmi se odehrálo ve finále basketbalového turnaje na Hrách v Mnichově 1972. Ani po letech, co již od zápasu uplynuly, emoce neutichly. Dodnes jsou zjitřené především na americké straně, která stále cítí velmi hořkou pachuť z toho, kterak v historii nevídaným verdiktem funkcionářů FIBA přišel její tým o olympijské zlato.

Je nám líto, video expirovalo.
Jak basketbalisté USA přišli o olympijskou neporazitelnost

Basketbal se poprvé představil pod propletenými kruhy na Hrách v Berlíně 1936. Turnaj tehdy ovládli Američané a svou suverenitu potvrdili i na dalších šesti letních olympiádách. Do Mnichova 1972 tak odjížděli se šňůrou 63 olympijských výher a s touhou vybojovat osmé zlato v řadě. Tak jako v minulosti sestavili výběr borců z univerzitních soutěží a očekávali, že několikatýdenní soustředění před začátkem sportovního svátku postačí k prodloužení jejich dominance pod olympijskými bezednými koši. Přitom byli věkově nejmladším národním týmem, jaký kdy hájil barvy USA na olympijských hrách.

Na druhé straně palubovky proti nim naopak stál nesmírně zkušený celek Sovětského svazu, jehož kostra působila v reprezentačním dresu sedm let a za tu dobu společně absolvovala kolem 400 duelů. Sehranost, strojově nacvičené akce a střelecké schopnosti Sergeje Bělova (20 bodů ve finále) činili ze "sborné" obtížného protivníka, což se v samotném finálovém klání do putníku splnilo. "Rusové diktovali tempo hry a s tím jsme měli problém," vybavil si, jak probíhalo mnichovské měření sil, Mike Bantom, autor devíti doskoků v památném utkání.

Jeho kolegou v americkém dresu a kapitánem družstva byl Kenny Davis. Křídelní hráč přiznal s odstupem času, že takticky nebyl tým na zápas dobře připravený, neboť trenér Hank Iba (byť vedl předchozí zlaté výběry na LOH 1964 a 1968) lpěl až příliš konzervativně na disciplinované defenzivě. "Ztratil tak trochu povědomí o vývoji hry," dodal Davis.

Poslední vteřiny utkání se hrály třikrát

I vzhledem k řečenému nebylo pro zasvěcené tak velkým šokem poločasové skóre 26:21 ve prospěch ekipy z východního bloku. Šest minut před koncem byli svěřenci kouče Kondraškina dokonce už v osmibodovém trháku. Jenže pak přišel pressing a závěrečný tlak od Američanů, díky němuž se v poslední minutě přiblížili soupeři na rozdíl pouhého bodu. To, co potom mělo být posledním a rozhodujícím útokem Sovětů, hráči "sborné" v rámci nervózní koncovky nezvládli. Chybovali a navíc dali Dougu Collinsovi šanci jít v protiútoku na koš. Při tom ho faulovali. Pozdější opora Philadelphie v NBA se náročné role zhostila na výbornou, obě šestky proměnila a dostala tím Spojené státy poprvé v tomto utkání do vedení.

Do konce zbývaly tři sekundy. Sověti rozehráli, ale vzápětí zapískal rozhodčí, protože časoměřiči špatně zareagovali na oddechový čas trenéra "sborné" Kondraškina. Na hodinách zbyla poslední sekunda. Po rozehrávce byl konec a Američané se radovali. Předčasně.

Mike Krzyzewski, kouč olympijského výběru USA v Londýně 2012, o kontroverzním závěru mnichovského finále: "Byl to šokující příklad politiky míchající se do sportu."

Po schodech seběhl generální sekretář basketbalové federace FIBA, Brit William Jones, a bezprecedentně zasáhl do zápasu. Aniž k tomu měl nejmenší oporu v pravidlech, přiměl rozhodčí vrátit čas o tři sekundy zpět, tedy do času, kdy chtěl sovětský trenér oddechový čas. A nařídil závěr zápasu opakovat. Ivan Edeško rozehrál dlouhým výhozem přes celé hřiště na Sašu Bělova, ten se s míčem v ruce uvolnil přes dva nižší protihráče a košem v poslední sekundě rozhodl zápas. Sovětský svaz vyhrál 51:50. "Američané se musí naučit prohrávat, i když si myslí, že mají pravdu na své straně," prohlásil po finále šéf FIBA.

Jones čekal na chvíli, kdy bude moci přispět ke zlomení americké neporazitelnosti

Třebaže byl právě Jones tím, kdo pomohl dostat basketbal pod pět kruhů, v průběhu let s rostoucí nevolí sledoval, jak americké výběry kralují jednomu olympijskému turnaji za druhým. Jejich neotřesitelnou pozici pokládal za brzdu rozvoje světového basketbalu. Navíc tu byla osobní zášť. Pramenila z toho, že ho Američané kritizovali za autoritativní styl vedení FIBA - v jejím čele stál v letech 1932-1976 - a zároveň ho pokládali za sympatizanta komunistů pro jeho vřelé vztahy s východoevropskými činovníky (ty sovětské nevyjímaje), od nichž si nechal dávat luxusní dary, především v podobě prvotřídního alkoholu.

"Co se týče výkladu pravidel, choval se jako Pánbůh. V sobotu se nechal slyšet, že červená je červená, v neděli pak, že červená je modrá. Na to konto opáčil, že pravdou je to, co řekl naposledy," charakterizoval Jonesovo působení v mezinárodních basketbalových strukturách někdejší západoněmecký rozhodčí Willy Bestgen.

Předem daný výrok odvolací komise. Frustrovaní Američané nepřevzali medaile

Přesně v duchu diktátorských manýrů naložil vedoucí představitel FIBA s americkým protestem ohledně sporného závěru mnichovského finále. Sám vybral členy pětičlenné odvolací komise a ta hlasy Maďara, Poláka a Kubánce (poměrem 3:2 proti stanovisku italského a portorického zástupce) definitivně přiřkla výhru Sovětskému svazu.

Američané byli natolik frustrováni, že odmítli převzít cenné kovy. "Kdybychom prohráli, s hrdostí bych si šel pro stříbrnou medaili. Ale my nebyli poraženi, nýbrž jsme byli podvedeni," vysvětlil Bantom za celý tým. Zklamání přetrvalo ve většině hráčů dodnes. "Myslel jsem, že to za dva, za tři roky odezní, ale ta bolest si nadále žije vlastním životem," podotknul Davis. Že ani v nejmenším nehodlá přiznat finálovou prohru z 10. září 1972, svědčí znění jeho závěti, do které dal podmínku, že dědicové nesmí o stříbrnou medaili žádat.

Zdroj
ČT sport

Hlavní zprávy

Nejčtenější články