Když se bojíš výšek, nedívej se dolů, radí nevidomý horolezec
Brno – Kavkazský Elbrus, africké Kilimandžáro, El Capitan v Yosemitském národním parku. To jsou jen některé z mnoha horských vrcholů, které Jan Říha zdolal. Pro mladého horolezce by to nebylo nic mimořádného, kdyby ovšem netrpěl vážným postižením – je slepý. Handicapovaný sportovec však nešplhá pouze po světových velehorách. Před pár dny se stal prvním nevidomým horolezcem, který zdolal technicky velmi obtížnou propast Macocha a díky tomu se zapsal i do české Guinnessovy knihy rekordů. Nyní se ambiciózní Říha chystá získat horolezeckou trofej, tzv. "Seven summits", tedy zdolat nejvyšší vrcholy na všech sedmi kontinetech.
Lézt začal Jan Říha v roce 1992 na umělé stěně na učilišti. Když se pak přestěhoval do Prahy, musel na svůj koníček na chvíli zanevřít. Až později našel stěnu i v Ruzyni a mohl pokračovat. První přírodní skálou, kterou zdolal, byla Suchá skála u Turnova. "Tam jsem začal, tam mě to začalo bavit a zjistil jsem, že to je jiné než na umělé stěně," vzpomíná na své začátky mladík a dodává, že právě tato lokalita patří i nadále mezi jeho nejoblíbenější.
Zpočátku však trvalo, než našel ty správné lezce, kteří by byli ochotni pustit se s nevidomým na stěnu. "Pro mě bylo lezení v pohodě, těžší bylo najít lidi, kteří by ve mě měli důvěru. Báli se třeba, jestli je správně zajistím," tvrdí Říha. Nyní je to podle něj lepší a ostatní mu více věří. Dokonce si už může vybírat, s kým a kam na horolezeckou výpravu vyrazí.
Zkušený lezec chodí na skály s lidmi, kteří ho dobře znají, takže komunikace mezi nimi je mnohem jednodušší. "Když je cesta nahoru přímo rovně, řeknou mi, běž pořád za lanem. Jinak se mi snaží ty správné chyty najít," popisuje Říha spolupráci se zdravými partnery. Často se ale stává, že ostatní na něj nevidí. Potom si musí najít cestu sám, a jak sám říká, někdy si tím lezení pořádně ztíží. Navigaci na stěně také ulehčuje systém hodin. "Říct, že je chyt nalevo, je příliš široký pojem. Ale když mi poradí, že je na jedenácti hodinách, vím celkem přesně, kam mám sáhnout," dodává handicapovaný sportovec.
Na El Capitanu byl jako druhý nevidomý na světě
S nápadem pokořit více než devítisetmetrovou horu El Capitan v Yosemitském národním parku v Kalifornii, která je považována za jakousi kolébku lezení, prý přišel kamarád Janek Bednařík. Vrchol dobývali tři dny, přičemž dvě noci spali přímo na stěně. "Spali jsme na takzvaných poličkách, což jsou jakési velké schody ve skále. Spaní ale bylo v pohodě," podotýká s úsměvem. Musí prý ovšem přiznat, že během výlezu je trápilo obrovské vedro, na zádech kvůli tomu nesli padesát litrů vody. Po návratu z výpravy ho dokonce na Hradě přijal sám prezident Václav Klaus, aby mu k úspěšnému výkonu pogratuloval.
Co má nevidomý z lezení po skalách?
Nevidomý horolezec si sice stěnu, na kterou šplhá, nemůže prohlédnout, oproti jiným ale může využít jiný vjem – skálu prý slyší. "Zvuk vnímám velmi dobře. Když lezu nahoru, dobře slyším okolní vítr, ptáky i postupně slábnoucí hluk ze spodu," popisuje Říha, jaké má ze zdolávání vrcholů prožitky. Po výstupu mu navíc jeho kolegové líčí okolní výhled.
Vážím si každé hory, kterou zlezu
V roce 2008 si ve Vysokých Tatrách Říha vyzkoušel lezení v zimních podmínkách. Hlavní rozdíl podle něj spočívá především v tom, že na sněhu a ledu musí používat cepín. "V tom cepínu nemá člověk takový cit jako v rukách, takže hledání chytů šlo dost těžko," vysvětluje horolezec s tím, že pro nevidomého člověka je ideální lézt po skalách, když je teplo a nemrzne.
Pokud by měl porovnávat hory, na které vylezl, jako třeba Elbrus (nejvyšší vrchol Ruska) či Kilimandžáro (nejvyšší africký vrchol), tvrdí, že to je velmi složité. "Každá hora je velmi specifická, každé si vážím a mám k ní respekt," přiznává. Například ale Kilimandžáro bylo pro něj zvlášť náročné tím, že musel často chodit v kamenitém terénu, což je pro nevidomého, který si nevidí pod nohy, velmi vyčerpávající. Elbrus mu dal zase zabrat jiným způsobem, chytil zde chřipku.
