Úkaz Adam Ondra. Posune hranice lezení ještě výš? V lidských možnostech to je, tuší

O cestě na vrchol:

Faktorů, proč lezu tak dobře, je velká řada. Díky svým rodičům jsem měl ideální podmínky lézt po skalách každý víkend, někdy i ve všední den, kdy jsme jezdili do Moravského krasu i po škole.

Ale myslím, že největší dar, který mi byl dán, je, že mě lezení strašně baví. Doufám, že je to snad i vidět. Kdybych to dělal jen kvůli tomu, abych byl nejlepší a slavný, to bych byl hloupý.

Všechen čas a trénink, díky tomu, že mě to tolik bavilo, nikdy nebylo žádné sebeobětování a sebeodříkání. I když tréninky byly tvrdé, ale tak jsem to nikdy nebral.

O čem to celé je:

Lezení není jen o fyzičnu, ale hlavně se to naučit, mít cit, jak na skálu vylézt s co možná nejmenším použitím síly. Pokud budete pořád dokola opakovat nějakých pár kroků a shybovat fyzickou sílu, to vás někam posunuje. Mít cit pro lezení je ale možná ještě důležitější.

O tom, jak se leze na nejtěžších stěnách:

Těžké lezení může být náročné v různých parametrech. Cesta 9c v Norsku je třeba 45 metrů dlouhá a 55 stupňů převislá. Jsou cesty, které jsou i delší a převislejší, to je úplný strop, ale jsou o dost jednoduší, protože tam jsou dobré chyty.

V Norsku ty chyty nejsou v klíčové pasáži téměř žádné. Nejsou nijak pozitivní, nejsou tam chňapáky dovnitř, ale jsou velmi otevřené. Člověk musí stiskat palce nebo svírat jak sud. 9c by mohla být dokonale vertikální stěna, ale chyty by byly tak miniaturní, že by je člověk neviděl.

O tom, jak těžké je se to naučit:

Přirovnal bych to k nějaké choreografii. Ze začátku byl problém zjistit, jak tu cestu vylézt. Chyty tam nějaké byly, ale je potřeba si uvědomit, jak výhodné a jak nevýhodné je jejich použití. Který chyt chytit pravou či levou rukou, kam si dát nohy. Možností v cestě byly desítky.

Bylo to jak skládání puzzle, abych vyřešil přesnou sekvenci kroků jak rukama, tak nohama. Strávil jsem hodiny a hodiny, že jsem visel v laně a jen osahával nerovnosti ve skále. Jak bych to měl lézt, jsem pochopil po několika týdnech. Často jsem se dostal do slepé uličky, že to nějak fungovalo, ale pak do klíčového chytu jsem šel opačnou rukou. A zjistil jsem, že se dál nedostanu. Pak jsem musel jít zase zpátky a vymyslet to jiným způsobem.

Když jsem měl správnou sekvenci, bylo potřeba se jí naučit, zdokonalit. Čím déle jsem to zkoušel, tím sílily specifické bolavé partie. Potom jsem šel třeba domu na umělou stěnu, kde jsem si klíčovou sekvenci i postavil. Byla to nedokonalá replika, ale minimálně velmi podobné pohyby. Čím víc jsem sílil, tím víc jsem byl přelezu blíž.

Proč začal spolupracovat s trenéry:

Je to důležité hlavně v tom, abych kontroloval svůj tréninkový plán. Když vím, že chci jet třeba do Norska a být tam připravený, a to i specificky. Domluvíme se, jak budou vypadat tréninkové dny, ale pak je už na mně, abych si postavil specifickou cestu a přemýšlet nad tím, aby se blížily té mé reálně cestě.

Mimo španělského trenéra jsem spolupracoval s rakouským fyzioterapeutem, který je i lezec. Když se to spojilo, byl se mnou v Norsku a snažil se pochopit, jaké svalové partie v jednotlivých krocích fungují, a na partie navrhl specifické cviky.

O tom, jaké další cíle má před sebou:

V rámci téhle disciplíny, což je sportovní lezení, když je to stěna do 60 metrů, kde se jistí nýty, což je certifikované jištění, se 9c+ dá vylézt. Nebo 10a. Ale momentálně je to pro mě příliš. 9c bylo tak na absolutní hranici mých momentálních možností, že na 9c+ se potřebuju hodně zlepšit.

Jestli se zlepším, bude to pár let trvat, ale v lidských možnostech lézt těžší cesty je. Jen si na to budeme muset ještě počkat. Doufám, že by se někdy mohlo 9c+ povést. To ani nemá konkrétní podobu v konkrétní cestě (hranice náročnosti určuje lezec sám, pozn. red.).

Mám nějaké projekty, které jsem zkoušel, teoreticky by šly, ale je to situace, kde je pět metrů, které nevím, jak lézt. V ten moment se těžko říká, jestli to je 9c nebo 9b. Nejdřív se na tu úroveň musím dostat a pak to zjistím.