Je nám líto, video expirovalo.
Následuje
Branky, body, vteřiny

Zarembovi je 60: Zažil jsem vrcholy i pády

Praha - Byl na vrcholu i na dně. Vzpěrač Ota Zaremba, který získal zlatou medaili na olympijských hrách v Moskvě v roce 1980, oslaví 22. dubna šedesátiny. Jubilea se dožil v nepříliš dobrém zdravotním stavu, ale snad už po vyřešení nejhorších životních patálií. Podíl na jeho zdraví nejspíš mají i steroidy, k jejichž užívání v době kariéry se před časem přiznal. 

Sám si však negativní vliv dopingu nepřipouští. "Mám to jako pozůstatek sportovní kariéry. Když o něco šlo, trénoval jsem až do úmoru. Dal jsem do toho všechno. Je to obrovská dřina a nese to s sebou i následky," vysvětloval. "Hlavně mě strašlivě bolí koleno. Beru na to silné prášky proti bolesti," řekl nedávno Zaremba s tím, že měl i velmi vysoký tlak. 

Zaremba se narodil v Karviné a k čince ho přivedl v patnácti letech bratr. Po vojenské službě v Rudé hvězdě Praha se vrátil do Baníku Havířov, kde se ho ujal trenér Emil Brzóska. První velký výsledek udělal na mistrovství světa 1979 v Soluni, kde v kategorii do 100 kilogramů získal stříbro v trhu a ve dvojboji skončil čtvrtý.

Je nám líto, video expirovalo.
Minutka slávy - Zaremba v Moskvě 1980

O rok později už na hrách v Moskvě, které většina západních států kvůli sovětské invazi do Afgánistánu bojkotovala, třiadvacetiletý silák v trhu vzepřel 180 kilogramů a ve své slabší disciplíně nadhozu dostal nad hlavu ještě o 35 kg víc. Tím si výrazně zlepšil osobní maximum, posunul olympijský rekord a získal zlato. Poté byl vyhlášen nejlepším sportovcem Československa.

V roce 1981 Zaremba čtyřikrát překonal světový rekord, ale na světovém šampionátu v Lille si vykloubil pravý loket a musel na operaci. Vrátil se až o tři roky později. Na evropském šampionátu ve Vitorii pak skončil čtvrtý ve dvojboji a v trhu bronzový. Kariéru ukončil kvůli špatnému zdravotnímu stavu v roce 1987 a jako vyučený důlní zámečník nastoupil na šachtu.

Později zasklíval okna, pracoval v bezpečnostní agentuře a také neúspěšně podnikal. Po vážné autonehodě v polovině 90. let žil jako nezaměstnaný jen z částečného invalidního důchodu a kvůli tomu prodal i olympijské zlato. Po přiznání k dopingu se rozhádal s trenérem Brzóskou, o němž předtím tvrdil, že právě jemu vděčí za své úspěchy. Během krátké doby pak přišel o oba rodiče a těžce nesl i to, že ho stát nechal v těžké chvíli na holičkách.

„Emile, já tě zlikviduju. Až po tobě někdo půjde, tak víš, že jsem to já,“ řekl směrem ke svému bývalému trenérovi zhruba před jedenácti lety v rozhovoru pro idnes.cz. „K Brzóskovi cítím absolutní nenávist. Absolutní! Úplně otevřeně nám říkal, že kdo nebude brát anabolické preparáty, které nám předkládal, tak musí z reprezentace pryč. Vzpěrači totiž museli dopovat všichni,“ dodal.

"Když člověka něco bolí a je ze života zklamaný, tak řekne i věci, které nechce. Přijdou novináři a chtějí toho využít. Byl jsem tehdy psychicky na dně, ocitl jsem se skoro na ulici," zdůvodňoval svá tehdejší vyjádření.

V roce 2010 vstoupil do Dělnické strany sociální spravedlnosti, za níž neúspěšně kandidoval v senátních volbách. Nějaký čas vedl v Horní Suché vzpěračskou školu.

A jak je na tom slavný vzpěrač nyní? "Jsem celkem spokojený. Mám invalidní důchod a malý byt. Kdyby to takhle bylo pořád, budu rád. Člověk zažije vrcholy i pády. Teď jsem, řekl bych, někde uprostřed a život mě začíná zase bavit. V tom středu bych rád zůstal," řekl nedávno.

Zdroj
ČTK, ČT sport

Hlavní zprávy

Nejčtenější články