Čtyři úhly pohledu aneb spokojenost jen z poloviny

V tak zvláštním rozpoložení asi Jakub Kornfeil ještě nebyl. Ačkoliv ještě nikdy nestál na bedně a cesta za dobrým umístěním se mu v této sezoně už třikrát uzavřela i díky přičinění neopatrných soupeřů (dvakrát ho sestřelili k zemi, potřetí přinutili k výjezdu mimo trať), přece jen, tentokrát šlo o domácí Velkou cenu. Právě o tu, na níž v předchozích letech dosáhl skvělých výkonů – pátého, šestého, sedmého a osmého místa. Kde si tak věřil, a proto na sebe upletl bič prohlášením: "V týmu jsou se mnou spokojení a čekají na den, až to klapne. Věřím, že to může vyjít v Brně. Prostě vyhraju, a je to!"

Jenže po čtvrtém místě ve druhém ze tří tréninků, následoval až třináctý čas v kvalifikaci a v cíli nesmírně vyrovnaného závodu byl ještě o příčku horší. Důvody? Jednadvacetiletý Jakub Kornfeil – narozený v Kyjově "osmého dne čtvrtého měsíce" roku 1993 (odpověď na tajenku, proč jezdí s číslem 84) – sám uznává, že na rozdíl od konkurentů nezvládá zajíždět rychlé kvalifikační časy hned od začátku, to nejlepší ze sebe vymáčkne až v úplném závěru, ale nesmí se měnit podmínky. A právě na brněnskou kvalifikaci po pár minutách pořádně sprchlo. Smůla. Kromě toho prý moc přemýšlí. Na rovinu říká: "Týmový kolega Španěl Isaac Vinales je méně roztěkaný, když sedá na motorku. Uchopí řídítka, dá plný plyn a ničím se netrápí. Ani případnými pády. Já mám v hlavě pneumatiky, správné nastavení převodů, myšlenkami jsem pořád o krok dopředu a to je moje negativum."

A právě vyladění motocyklu sehrálo zásadní roli i v závodě, od něhož sice očekával souboj ve velké skupině, ale s ohledem na znalost Masarykova okruhu věřil, že zná místa k předjíždění a dokáže jich využít. V původně sedmnáctičlenném vláčku (z něhož vypadl jen Ital Bagnaia) však stále tahal za kratší konec a alespoň dva body vybojoval až po divočejší strkanici s krajanem Hanikou v poslední zatáčce. Sen o umístění mezi trojicí nejlepších, nebo přímo o triumfu, se odkládá, a to nejen na brněnském okruhu. Za jaký tým nebo v jaké kubatuře ho za rok pojede, netuší. Nepříliš průzračně utrousil, že jednání probíhají a jednou z variant je přestup do třídy Moto2.

Jakub Kornfeil:

"Na vítěze ztráta 1,809 sekundy? To je sice super, ale co z toho? Já chtěl útočit, ale přitom jsem nedokázal nikoho předjet. To, že motorka není připravena na vítězství, jsem pochopil po dvou okruzích, kdy mě na rovince všichni předjížděli, jak se jim zachtělo. Volba převodů nebyla správná, byly příliš těžké. Já to chtěl po warm upu změnit, řekl jsem si o to, ale když jsem se před závodem vrátil do našeho stanu, šéfmechanik na otázku, jestli mi udělali převody volnější, takové jako v pátek, odvětil – ne, nebyl čas. V tu chvíli jsem začal tušit, že je po nadějích. A potvrdilo se to na trati. Soupeřům jsem i přes perfektně fungující brzdy nestačil ani v zatáčkách."

Od posledních zářivých okamžiků českého jezdce v MS motocyklů na domácí trati v nejslabší kubatuře uběhlo sedm let. Tehdy Lukáš Pešek po vítězstvích v Číně a Austrálii dojel v památné a nervy drásající bitvě třetí. Kornfeil i druhý z Čechů v moto trojkách Karel Hanika už vlastní věcné ceny za vítězství na Masarykově okruhu – a dokonce v rámci světového šampionátu - mají. Ovšem jen za doprovodný závod talentů v Red Bull Rookies Cupu.

Kornfeil mu tady kraloval v roce 2009, vysoký a dlouhovlasý Hanika loni a předloni. A z premiéry v Moto3 byl v zásadě spokojený. Zatím prý na něj z vedení stáje nikdo netlačí, závodů si užívá a neskuhral ani nad bodem za patnácté místo. Právě proto, že od vítězného Francouze Masboua jej dělilo pouhých 1,838 sekundy.

Karel Hanika:

"Nejsem smutný. Potěšilo mne, že jsem se celý závod udržel ve vedoucí skupině, na dohled mnohem zkušenějším jezdcům, a ztráta na první místo byla v cíli minimální. Měli jsme nějaké problémy s motorkou, na to se ale nechci vymlouvat. Sám jsem udělal pár zbytečných chyb. Především ve třetím kole, kdy jsem byl dlouhý na brzdy v zatáčce, předjelo mě pět lidí a já už se nemohl dostat zpátky dopředu. Bylo zbytečné jet na hraně a spadnout. O tom moje nováčkovská sezona není. Jen doufám, že se nepokazí vztahy s Kubou Kornfeilem. Trochu se na mě zlobil, jak jsme do sebe v závěru v boji o čtrnácté místo žďuchli. Ale to je přece závod. V tak početné skupině jsou miliony jiných šťuchanců, jen asi nejsou tolik vidět."

Před rokem jsme na Masarykově okruhu měli v hlavní soutěži tři jezdce. Jednoho v Moto 3 a hned dva v královské třídě MotoGP – díky dočasnému, ale nepříliš úspěšnému pokusu Lukáše Peška o ještě jeden návrat do MS. Peškova mise skončila krátce po startu v kačírku, v levotočivé zatáčce při sjezdu na "stadion".

Paradoxně na úplně stejném místě, jen později, jedenáct kol před cílem, vyhasly naděje na dojetí i pro Miroslava Popova při jeho premiéře v kategorii Moto2. S rozporuplnými pocity si ji užíval díky divoké kartě a nemalému doplatku promotérovi šampionátu ve výši 15 tisíc eur. Proč rozporuplnými? Celá letošní sezona je pro něj zakletá. Devatenáctiletý Popov, toužící po stálém angažmá v mistrovství světa (zatím má jistotu dalšího startu jen v Misanu a možná ve Valencii), si nejdříve poranil loket, díky čemuž vynechal testování i začátek španělského šampionátu. Počátkem července musel se zlomenou klíční kostí na operaci. A Brno? První tréninkové dopoledne a plány mu rozvrátily potíže s brzdami. A nedělní vyvrcholení zhatil pád.

Miroslav Popov:

"Dodnes mi lidé připomínají, jak jsem při svém předchozím vystoupení na Masarykově okruhu přede dvěma lety, v úvodu mokrého závodu Moto3, jel krátce na druhém místě. Ale pak upadl na cílové rovince. I proto jsem chtěl doma především dojet. Nepovedlo se. Se Švýcarem Mulhauserem jsme se přetahovali – on mi to hodil v jedné zatáčce, já mu to v následující vrátil, jenže mi při pokusu o podjetí zavřel cestu. Tak aspoň že jsem se tentokrát nezranil."

A Karel Abraham? Čtyřiadvacetlietý syn spolumajitele brněnského okruhu, který v MS debutoval v roce 2005 a z rozlučkového závodu s kubaturou Moto2 ve Valencii v roce 2010 má na kontě i zatím jediné vítězství v šampionátu, jel za humny svého trvalého bydliště jubilejní desátou Velkou cenu ČR.

Loňskou sezonou se protrápil – zdravotně, a tím pádem výsledkově. Na zlomeninu pravé klíční kosti navázalo rozsáhlé poranění levého ramene, které vyústilo v předčasný konec jeho účasti v programu mistrovství (po italském Misanu), a následnou operaci. Letos se mu ale daří – už nepadá, z jedenácti závodů nedokončil dva, v ostatních bodoval a před několika týdny návdavkem dostudoval práva a získal titul Mgr. A navíc touží po dalším - Ph.D., poté, co byl přijat na brněnskou Univerzitu obrany, kde ho čeká postgraduální obor Zbraně a munice.

Pokud se mu zatím něco vzdaluje, tak to je Japonec Hiroshi Aoyama, kterého si vyhlédl za soupeře, jehož chce předběhnout v celkové klasifikaci – ztrácí na něj deset bodů. Přímo v české GP to bylo jedno místo a sedm sekund. Nejpodstatnější je ale fakt, že domácí závod, na který se ze sportovního hlediska nikdy dvakrát netěší, dokončil. Teprve počtvrté. A pak se v paddocku zeširoka zamyslel nejen sám nad sebou.

Karel Abraham:

V ohlédnutí nad výkony českých jezdců na Masarykově okruhu a jejich aktuálním rozpoložení na začátku druhé poloviny světového šampionátu silničních motocyklů nesmíme zapomenout na ještě jedno jméno. V soutěži talentů – Red Bull Rookies Cupu – nastoupil po Kornfeilovi a Hanikovi do akce další mladík z Brna, ani ne čtrnáctiletý Martin Gbelec. Neskromnými plány nešetří. Rád by se jednou dostal do MotoGP, a hned v první sezoně mezi nezletilými adepty na angažmá v MS chtěl skončit v celkové klasifikaci do desátého místa. K tomu má ale po osmi závodech ze 14 hodně daleko. Víc než body sbírá zkušenosti. Doma z dvojzávodu přidal čtyři, dohromady jich má čtrnáct a je průběžně dvacátý. A těch pět bodů, o něž se společnými silami postarali Abraham, Kornfeil a Hanika? Nebylo to moc ani málo.