Den desátý – Jedenáct kovů je stále dost. Zatím
Londýn – Londýn nebude Pekingem, stejně tak jako Peking nebyl Aténami. Dnešní svět zkrátka není tím, kterým byl před čtyřmi nebo osmi roky. Tehdy si naši paralympionici odvezli z Řecka 31 medailí, z toho 16 zlatých. Z Číny? Sedmadvacet cenných kovů a šest nejcennějších. Z ostrovů, které kupodivu nebyly vůbec deštivé, ale prosluněné, si česká výprava poveze medailí jedenáct. A to je s ohledem na okolnosti stále dost, byť jen jedna z nich se třpytila zlatem.
Jenže dnešní, neuvěřitelným způsobem se rozvíjející sport handicapovaných, ať už do zabezpečení, výkonnosti nebo propagace, nelze dávno poměřovat medailemi, natož těmi, které se udělují za první místo v cíli, za nejdelší hod nebo za vítězství v turnaji. Jsou země, v nichž je paralympionik dokonalým profesionálem, jehož jedinou povinností je trénovat, a za poskytnutou péči a finance se má odměnit medailemi. Tím pádem – i propagací "síly a schopností" dané země. Tak to funguje v Číně, ale i na Ukrajině, kde sportovci dostávají za medaile pohádkové odměny. A přes rok nadstandardní platy. Takové, na jaké jinde můžou zapomenout i jejich zdraví kolegové. Profesionalizace je, zdá se, nezvratná a nevyhnutelná. V zemích, kde se tomu nechtějí nebo nemůžou přizpůsobit, si musí začít zvykat, že úspěchů bude stále méně. A to i proto, že opory stárnou a potenciální mladé následovníky není vždy snadné přesvědčit, aby se vrhli do poctivé sportovní dřiny.
Letní paralympijské hry v Londýně však ukázaly i jiné souvislosti a posuny v nazírání na sport handicapovaných. Mediálním záběrem i organizačním zajištěním se dotáhly na svoji olympijskou sestřičku a nemají v úmyslu ji dobrovolně opustit. Na tiskové konferenci, předcházející závěru londýnského sportovního svátku číslo 2, to zopakovali představitelé Mezinárodního paralympijského výboru IPC – projekt společných, po sobě následujících her na jednom místě byl dobrý nápad, a naopak, nebylo by dobré od něj upouštět i po roce 2020, kdy stávající kontrakt mezi IOC (Mezinárodní olympijský výbor) a IPC vyprší. Kromě toho se paralympiáda v Londýně ukázala i jako nesmírně výdělečný podnik. Hlediště byla až na pár drobných výjimek zaplněna. A u atletiky to platilo minimálně na 95 %. Přitom vstupenky se opravdu prodávaly, nikoliv rozdávaly. Cena? U nejatraktivnějších sportovních odvětví se pohybovala kolem 50 liber!
Jenže Britové vzali i "druhé hry" za své. Do ochozů chodili jak normální diváci, tak ti s různými handicapy. A svorně dali najevo národní hrdost z toho, jak jejich paralympionici se ctí, a často s maximálním úspěchem, bojovali o co nejlepší umístění. Však jim také na přípravu poskytli dostatek finančních prostředků. A tito medailemi ověnčení sportovci pak byli hvězdami dlouhých debat ve specializovaném televizním vysílání. Denní tisk? Nikoliv strohá dvouřádková zprávička, výjimečně jedna mnohdy archivní fotografie. Ale den co den desítky stran a fotografií! A to včetně titulních. A kolik zde bylo novinářů, fotografů a televizí například z Asie? Škoda slov.
Bohužel, v tomto směru my, ve střední Evropě, pokulháváme. Nejen Češi, ale i Poláci, ačkoli měli dvojnásob početnou a co do medailí mnohonásobně úspěšnější výpravu. Přesto do Londýna ze země našich severních sousedů nedorazil žádný rozhlasový reportér, jen jeden televizní štáb a dva novináři. Na Slovensku to bylo lepší jistě i proto, že prezident Slovenského paralympijského výboru, Ján Riapoš, je stále aktivním sportovcem a v Londýně vybojoval ve stolním tenise, v soutěži jednotlivců a týmů, dvě zlaté medaile! Na druhou stranu nedostatečně sledovanou byla paralympiáda až do včerejška i v Rakousku. Teprve poslední den atletických soutěží byl mezníkem, kdy rakouská televize poprvé v dějinách zařadila do vysílání přímý přenos z těchto – a to není fráze ani laciná propagace – prestižních her.
Zatímco v minulosti dominovali české žni medailí atleti a plavci, tentokrát se nejvíce medailí urodilo na silnici a na oválu pro cyklisty: jediné zlato z celých her, za časovku v podání Jiřího Ježka v Brands Hatch, dvě stříbra a dva bronzy, když ten úplně poslední pro celou výpravu získal v sobotu v silničním závodě tricyklista David Vondráček. Těch jedenáct medailových umístění a několik "brambor" ale opravdu není málo. Pokud se to posuzuje na místě, nikoliv na dálku. Jen tak si člověk udělá přehled, jak se okolní svět zprofesionalizoval a kam se posunul. Přesto si řadu zklamání, prohraných zápasů i závodů užili na obou březích Temže i jiné, početnější a silnější výpravy. Třeba Američané. Pokud se má ale propad ve výsledcích zastavit, něco se musí stát. O tom, že ujíždí vlak s mládeží i v jiných sportech zdravých, se diskutuje co chvíli. A handicapovaní? Ti jsou na tom ještě hůř i proto, že se o nich u nás nemluví vůbec, nebo minimálně.
Ale dost neradostné reality. Hry v Londýně přinesly řadu famózních výkonů, vypjatých soubojů, triumfů i tragédií. A skoro v ničem si nezadaly s předchozí olympiádou. Vlastně ano. Řadoví pořadatelé se dali slyšet, že paralympiáda byla uvolněnější a sportovci, poznamenaní těžkým osudem, vstřícnější, přátelštější a tak nějak "normálnější" než jejich hvězdní olympijští předchůdci. Společné je ale to, že sport je sport a obnáší radost i zklamání, vítězství a porážky. A z těch je třeba se poučit. Čtyři roky utečou jako voda a za dveřmi čeká brazilské Rio. Snad opět bude platit – Rio není Londýn. Bude už zase lepší!
