Je nám líto, video expirovalo.
Následuje
Absa Cape Epic

Hradilek je z medaile nadšený, emoce ale ještě musí zpracovat

Londýn - Moment, kdy si Vavřinec Hradilek uvědomil, že má stříbrnou, má pořád trochu v mlze. Medaile, která je na letošních hrách první jak pro něj, tak pro Českou republiku, ale okamžitě nadchla jeho nejbližší - trenéra Říhu, maminku i další české sportovce. Gratulacemi nešetřil ani Ital Daniele Molmenti, který nakonec našeho olympionika předjel o 1,35 sekundy. V kruhu kanoistů patří mezi nejlepší kamarády.

Když se kajakář Vavřinec Hradilek jako mladší díval na olympijské hry v televizi a sledoval, jak sportovci přebírají medaile, netušil, jaké to může být. "Říkával jsem si, že bych se asi rozbrečel, že dostat olympijskou medaili je úlet," prohlásil stříbrný olympijský medailista po životním závodě v Londýně. Okamžik, kdy bylo jasné, že sám bude na stupních vítězů, se mu ale hodně rozplývá.

Vavřinec Hradilek:

Já si to nepamatuju. Chvíli mi tam asi hrkly slzy, že to byl takový moment. Ale když to na mě přišlo, nebylo to tak hrozný, docela jsem si to užíval. Možná mi to dojde teprve.

Pětadvacetiletý Hradilek pořádně zacloumal nervy svého trenéra, když v semifinále závodu na olympijských hrách vážně chyboval v deváté brance. Jet o tři sekundy pomaleji, v boji o medaile by chyběl. Diametrálně odlišný výkon v dnešní druhé jízdě ho však poslal na stupně vítězů. Česká republika má díky němu stříbro a největší úspěch mezi kajakáři v historii vodního slalomu.

Hradilek si ale dnes zahrával, třebaže se po první jízdě v cíli smál. "Věděl jsem, že to bude stačit," tvrdil, když jako osmý postoupil mezi desítku finalistů. "Já tady málem umřel, pokoušely se o mě mrákoty a on se tomu ještě směje," kroutil hlavou v cíli kouč Miloslav Říha.

Podél trati i za cílem sledovalo Hradilka hodně českých fanoušků. Gratulovat mu přišli i trenér atletů Tomáš Dvořák, tenistky, badmintonisté a gymnasti. Slavit ale "Vávra" bude i s rodinou, a na kole za ním do Londýna až z Vysočiny přijela i teta. Závody na vodáckém kanálu v Lee Valley sledovali i matka s otcem a další příbuzní.

Viděli jsme se, včera za mnou byli ve vesnici. Říkali, že už byli odvaření z kvalifikace. Uklidňovali mě, že už to stálo za to.

Hradilkova matka Jana je přesvědčená, že Vavřinec nedává do jízdy zdaleka jen fyzickou sílu, ačkoli byl i podle slov trenéra vždycky mimořádně velký dříč.  Za osm let, co jezdí profesionálně, se hodně vypracoval.

Jana Hradilková:

Závodění je otázka mnoha různých faktorů a je to především souhra psychického a fyzického. Začala jsem tomu věřit v momentě, kdy jsem pochopila, že je schopen ustát ten tlak. Fyzicky jsou na tom všichni stejně, ale rozhoduje právě ta schopnost to zvládnout klidem. Moje víra v jeho úspěchy začala v okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že se dokáže soustředit.

Už čtyři roky tráví zimu vždy v Austrálii nebo na Novém Zélandu. Trénuje, ale také si užívá vysněný život. "Miluju to. Jezdím proto, že mě to baví. Je to nejkrásnější sport. A přeci nebudu jezdit v zimě v Čechách," usmívá se.

Jeho koutky úst jsou neustále od ucha k uchu. I v dramatických situacích při závodech zůstává nad věcí. Naučil se to právě u protinožců, kde tolik nejezdí mezi brankami, ale zato ve volné přírodě, kde si člověk v hlavě srovná životní hodnoty. Když přijde řeč na další olympijské hry, říká, že zatím neví.

Vavřinec Hradilek:

To nemá cenu řešit. Samozřejmě že bych chtěl do Ria, ale u nás doma jezdí hodně kvalitních závodníků a nominace bude hodně obtížná. Ale prý se bude smět jezdit i na singlkanoi, tak to zvážím.

V hlavě má ale jasno, zdraví je přednější. Vždyť v roce 1999 se mu málem v Troji utopil bratr Václav, který si po olympiádě vezme za ženu svou dlouholetou přítelkyni. Další dobrý kamarád se mu zranil, když na divoké řece v Austrálii před několika lety sjížděli divoké peřeje a Hradilek jel sám několik hodin po řece pro pomoc. Proti tomu je olympijské stříbro bezcenné.

Zdroj
ČT sport, ČTK

Hlavní zprávy

Nejčtenější články