BLOG Dariny Vymětalíkové: Hořká čokoláda
Z ranního rozbruslení je zase musí vyhánět ledaři, i 10 minut po něm si většina zkouší střelbu. Martin Hanzal a Dmitrij Jaškin se střídavě staví před bránu a zkouší tečovat puky. Carey Price je dobrý gólman a navíc klidný. Není moc cest, jak ho překonat. Pak odjezd na hotel Shangri-la. Dobrý název pro hotel: oáza klidu a izolace od všedního světa. Budu si muset ten "Ztracený obzor" znovu přečíst, skvělá knížka.
My tedy klid nezažíváme. Řešíme, abychom vůbec měli přestávkové rozhovory. Organizace je tu sice dobrá, ale přeci jen jsou všichni navyklí na režim NHL a turnaj, kde je tolik televizí a tolik rozdílných národních zájmů je něco jiného. Jdu zase do fleš zóny k ledu, abychom si zajistili přestávkové rozhovory na večerní zápas s Kanadou a vběhnu přímo do týmu Evropa nastupujícího k odpolednímu zápasu. Kdo má na akreditaci zelený proužek s bílou hvězdičkou má "Acces to locker rooms all the time".
A je to skutečně "all the time". Přijde mi, že kdybych chtěla v přestávce vejít do šatny a peskovat tým za nedostatečnou střelbu, tak by to šlo. Žádný "režim Alcatraz" jako v O2 aréně. Tady zkrátka sází na to, že všichni jsou profíci a nikdo to neudělá.
Stále není vše jasné. Stojím s Ericem Tossim z Boston Bruins, který byl přidělen Čechům jako kontaktní osoba pro organizační záležitosti a snažíme se dobrat k výsledku. "Excuse me." Tentokrát jsme překáželi Sidneymu Crosbymu, který šel k ledu okouknout, jak si vedou příští soupeři. Mezitím končí odpolední zápas, uděláme rychlý rozhovor u ledu se Zdenem Chárou a kvapíkem do tiskového centra. Tam chodí ostatní hráči.
Je večer. Začátek úžasný, žádná napálená hudba uměle evokující atmosféru. Vlajky, fanoušci respektující hymnu soupeře, představovačka hráčů, zkrátka hokej v kolébce hokeje. Začíná to dobře, Češi stíhají. A pokud se objeví možnost, jako když jede Crosby na Michala Neuvirtha, miniduel vyhrává český brankář. Jsme v ohybu přímo u něj, vypadá klidně. Ale pak se obloha zatáhne. Musím do zóny na přestávkové rozhovory,ale stále si nejsem jistá, zda jsem správně. Tým přeci dává jednoho maximálně dva hráče dvěma televizím a tady je kójí jak na parkovišti v Letňanech. A jsme i daleko od šaten.
Siréna, konec třetiny. Najednou se vyrojí asi dvanáct Kanaďanů, každého vede navigátor letového provozu - osůbka s čistými ručníky, iontovými nápoji a hlavně headsetem, ze kterého dostává pokyny od hlavního koordinátora. Souřadnice jsou přesné: každé letadlo přistává na správné dráze. Martin Hanzal na té naší. Smutně, leč přesně a věcně zhodnotí stav 0:3 po 20 minutách.
Před druhou pauzou přijde ke mně sám hlavní koordinátor, jestli chci opět Čecha na rozhovor. Ano, chci, proč by ne. Protože vám za tohoto stavu odmítne. Mně ještě nikdy nikdo v nároďáku rozhovor neodmítl. Ale brouk v hlavě už úřaduje. Změnilo se něco proti rozhovoru s Martinem Hanzalem? Jakou bude mít ten rozhovor informační hodnotu? Ptám se do Prahy, zda je OK vzít Kanaďana. Je to OK. A zase Brent Burns, ale tentokrát bez srandiček jako v Pittsburghu. Po zápase naopak kromě Crosbyho samí Češi. Na úvod kapitán. Tomáš Plekanec je ještě tišší než obvykle. Nejde o prohru, dokonce ani o skóre, jde o způsob.
V hotelu, kam se dostanu v půl druhé ráno, padám do postele vyšťavená a zklamaná. Přemýšlím, jak mi tenhle výlet chutná. Jsem novinář, nečekala jsem, že s Kanadou budeme hrát vyrovnaně, ale tohle bylo nepříjemné. A přijdu na to, že ano. Chutná. Jako čokoláda. Po dnešku hořká, pořádně hořká - 100 procent kakaa a 0 procent cukru. Ale pořád čokoláda.
Uložit
