ČTsport

ČTsport
úterý 12. prosince 2017 Simona

BLOG: Urááá! Pocta přízrakům, respekt z uniforem

Velikost textu:

Ve chvíli, kdy si to celá matka Rus přála za všeho nejvíc, splnili nelehké zadání. V nejsledovanější den roku, v "Děň pabědy", oslavili 71 let staré vítězství na válečném poli vítězstvím na poli sportovním. A jako prvního ze soupeřů silné moskevské trojky udolali Znarokovi chlapíci za tři body houževnaté Lotyšsko. Soupeř za stavu 0:2 trestuhodně probendil pětiminutovou početní převahu, i přesilovku 5 na 3.

David Soeldner
David Soeldner

V době ruského oslabení se ze zaplněných ochozů ale neozýval pískot, jak to známe z obdobných situací od domácích fanoušků u nás doma. Naopak. Následoval ohlušující frenetický řev. Při každém úspěšném zákroku brankáře Bobrovského, při osvobozujícím vyhození kotouče do středního pásma. Do červeno-zelena zbarvené publikum – to proto, že zejména mnohé divačky měly na sobě místo rudých hokejových dresů zcela dobrovolně zelené uniformy, a na hlavě ony typické čepičky sovětských vojínů z časů druhé světové války – se o nejvznešenějším státním svátku dočkalo "pabědy s prázdnikom".

To hlavní se v pondělí 9. května odehrálo na Rudém náměstí a v okolních ulicích. Přes noc je pečlivě omývaly vodou cisterny s rozstřikovacím zařízením. Po desáté hodině dopolední už centrem Moskvy pochodovaly zástupy vojáků. Působivý byl televizní záběr na podrážky jejich těžkých bot, skrze průhledné víko v dláždění. Dupy, dup, dupy, dup. Následovala pozemní vojenská technika a vzduchem svištěla moderní stíhací letadla. Celou okázalou parádu uzavřel zvláštní "dušičkový" pochod. Nikoliv přímých pamětníků Velké vlastenecké války (pro Rusy, z mnoha i méně vzletných důvodů datované a míněné jako "celá válka" až od roku 1941). Ještě před devíti lety se mnozí, zhruba osmdesátiletí stařešinové s řezanými tvářemi a ženy hrdého vzezření i šedivých vlasů, osobně dostavili na rozlehlé náměstí před Kremlem, aby tam na jejich vyžehlené obleky a cudné šaty byla k desítkám jiných medailí připnuta další čestná uznání za podíl na porážce nacistického Německa (v Rusku se pořád operuje s termínem "fašismus", ale to je tak trochu omyl, fašismus praktikoval Mussolini v Itálii, nikoliv sociální nacionalista Hitler v Německu).

Rudé náměstí na Den vítězství
Rudé náměstí na Den vítězství

Té hrstce, co zůstala naživu dodnes, je přes devadesát. A proto – na rozdíl od 9. května 2007, kdy jsme "Den vítězství" v Moskvě zažili během předchozího hokejového šampionátu – už v rozhovorech ruské televize nevzpomínali, co a jak tehdy bylo, oni, ale potomci a děti jejich dětí. Vnoučata i pravnoučata, která se z hrdosti či povinnosti naučila nazpaměť příběhy otců, matek, dědečků či babiček a mohla je tak tlumočit dalším generacím. Památeční fotografie si dali vytisknout na cedulky s dřevěným držákem. A s takto vyobrazenými předky, statečnými válečníky vztyčenými nad hlavou, se vypravili na "přízračný" pochod ulicemi ve stopách vojenské přehlídky.

Těžko se to chápe. Tato zem byla válkou krutě zmrzačena. Zemřely miliony lidí. A úcta k hrdinům je hluboce zakořeněna i neustále oprašována. Možná to ale trvá až příliš dlouho. I dobře míněná "duchařská" vzpomínka vyvolá u cizince rozporuplné pocity. Tím spíš, když je součástí okaté demonstrace vojenské síly, která s "prázdnikem" vítězství přímo souvisí. Jako by uniforem nebylo v Rusko dost i tak.

Oslavy Dne vítězství
Oslavy Dne vítězství

Třeba od stanice metra Avtozavodskaja do Parku legend. Cestou k Ledovému paláci máte možnost seznámit se snad se všemi existujícími typy. Policejními i vojenskými, včetně těch, co oblékají speciální jednotky OMON. Večer, při chůzi opačným směrem, je to ještě horší. Už hodinu před koncem utkání se na trase stadion – metro, v přesně vyměřených desetimetrových rozestupech, řadí mládenci v černých uniformách a nekompromisně vytyčují jediný možný koridor, kterým lze areál opustit. Někam stranou? Ani krok! Aby bylo znát, jak to beze slov, přesto vážně míní, za pasem mívají výhružně zasunut pendrek. Vzhledem k tomu, že i noční zápasy hojně navštěvují moskevské rodiny s dětmi, nikoliv "agresivní rowdies", působí takový přístup jako přehnaný, přísný. Kdepak, od nás jsme i přes mnohé hospodské brblání zvyklí na mnohem volnější režim.

Závěrem na odlehčení. Něco mírně mrazivého, i černohumorného. Ve frontě na důslednou osobní kontrolu před vstupem do Parku legend se před utkáním Ruska s Lotyšskem nudil starší muž, strhávající na sebe pozornost různými hláškami. Když ale zvolal – dnes máme velký svátek, užijme si ho, hurá! – ostatních, asi šedesát okolo vyčkávajících diváků, včetně několika pánů v policejních uniformách na otravnou proceduru chladně dohlížejících, mu bez váhání, bez legrace, odpovědělo sborovým "urááááááá". A pak se zase přísně a mlčky po vojensku kontrolovalo dál.

A když o dva dny dříve probíhala v povětří nad Moskvou zkouška vojenských letadel, seřazených do formací po čtyřech či deseti stíhačkách, už tak mírný ruch víkendových chodníků se ještě zvolnil. Kdo mohl, zastavil se, pozvedl oči vzhůru. Udělala to i řada zaměstnanců v poliklinice ležící naproti Českému domu, v němž přebýváme. Někdo vyšel ven na ulici, ostatní otevřeli okna nebo vešli na balkon. A k normálnímu životu se všechno vrátilo až po nějakých pěti deseti minutách, po průletu poslední, barevnou stopu za sebou zanechávající letky. Vtipkovali jsme, že pokud to tak fungovalo všude, asi nebylo ideální nacházet se v danou chvíli rozřezaný na operačním sále. Zkouška letadel je zkouška letadel. A to se musí vidět. Děj se, co děj.

Konec žertování.


      Pokud chcete upozornit na chybu ve článku, označte chybný text a zmáčkněte Ctrl + Enter

      Hlavní zprávy

      Načítám...

      Ouha, data se nepodařilo načíst.