Je nám líto, video expirovalo.
Následuje
Volejbalový magazín

Sýkora: Hlinka byl zvláštní, charizmatický. Ale taktice moc nedal

Praha – Marek Sýkora je už nějakou chvíli v trenérském důchodu. Stejně jako před rokem se ale i letos zhostil role televizního experta během mistrovství světa. Zatímco Sýkorovy postřehy k výkonům českého mužstva na šampionátu tak můžete slýchat den co den, my jsme si s úspěšným trenérem popovídali o jeho dlouhé kariéře, vývoji hokejové taktiky za posledních třicet let, ale i o tom, jaké je trénovat v Bělorusku.

Marek Sýkora
zdroj: ČT sport autor: Jan Langer

Jak jste se dostal k trénování?

Vezmu to od samého začátku. Táta byl trenér. V roce 1959 byl dokonce koučem národního mužstva, protože trénoval Kladno, které vyhrálo ligu, a tenkrát bylo ustanovení, že kdo vyhrál ligu, tak trénoval i národní mužstvo. A táta mě samozřejmě od malička bral s sebou na zimní stadion, takže jsem do sebe dostal ten zápach - nebo vůni, chcete-li - stadionu, která byla na Kladně dost výrazná. Už jako malý jsem poznával vynikající hráče a myslím, že to na mě zapůsobilo.

Pak jsem i hrál hokej a jako mladý jsem byl celkem dobrý. Hrál jsem i v juniorské reprezentaci, s níž jsem i mistr Evropy z Finska z šedesátého osmého roku - tenkrát se mistrovství světa ještě nehrálo. Ale brzo jsem byl také hodně zraněný. Už v necelých sedmnácti letech jsem měl vážné zranění kolene a to mě provázelo vlastně celou sportovní kariéru, až to vyvrcholilo tím, že mám dnes umělé koleno.

Jako hráč jsem se pak setkal s Pavlem Volkem, který hrál za Spartu a učil na Fakultě tělesné výchovy a sportu hokej jako specializaci, a ten mi jednou říkal: "Hele, ty bys mohl být dobrý trenér. Ty by sis měl udělat trenérské licence."

Takže vás k trénování nakonec nepřivedl otec?

Nějak mě přesvědčil Pavel Volek, já jsem mu uvěřil a jsem mu za to vděčný.

S trénování jste tedy začal hned po konci aktivní kariéry?

Dodělal jsem pedagogickou fakultu, kterou jsem také studoval, a nějakou dobu jsem pak pracoval jako vedoucí metodik Tělovýchovné jednoty Škoda. Pak jsem asi rok působil jako trenér v Rokycanech, to byla třetí liga, jestli se nepletu. Potom jsem se vrátil do Plzně (kde strávil svou hráčskou kariéru - pozn. red.) a udělali mě vedoucím trenérem sportovních tříd. Ale tam jsem byl jenom chvíli, protože ze dne na den vyhodili trenéra Pražáka a dali tam mě. Takže jsem se dostal hned k áčku a od té doby - to bylo někdy kolem revoluce v osmdesátém devátém - jsem u velkého hokeje zůstal.

"I KDYŽ JSEM PŘIŠEL KUPŘÍKLADU DO PARDUBIC, KDE BYLO VÝBORNÉ OFENZIVNÍ MUŽSTVO, TAK JSEM SE SNAŽIL HRÁČE PŘESVĚDČIT, ŽE VÝSLEDKY UDĚLÁME, KDYŽ BUDEME HRÁT DOBŘE DO OBRANY."

Měl jste nějakou trenérskou filozofii?

Byl jsem docela úspěšný trenér, a i když mi to bylo často vytýkáno, myslím, že to bylo díky liberalismu. Nejsem žádný tvrďák. Nebudu si hrát na něco, co nejsem. Byl jsem liberální trenér, co se naturelu týče. Měl jsem snahu vytvořit hráčům takové podmínky, aby mohli podávat dobré výkony. Ne je buzerovat a shazovat. Ale myslím, že jsem zároveň byl důsledný a snažil se jít dopředu. Přinášet nové tréninky, nové přístupy a nové metody. Snažil jsem se si také vybírat dobré asistenty, což se mi myslím dařilo, a i oni měli velký podíl na tom, když jsem byl úspěšný.

Měl jste i nějakou filozofii, co se stylu hry týče?

Byl jsem vyhlášený tím, že jsem dbal na to, aby mužstvo hrálo dobře v obraně. Nebyl jsem toho založení, že "musíme dát víc branek, abychom vyhráli", ale spíš "nedostaneme branku a vyhrajeme".

Tento přístup jste si nesl z mužstva do mužstva?

Ano. I když jsem přišel kupříkladu do Pardubic, kde bylo výborné ofenzivní mužstvo, tak jsem se snažil hráče přesvědčit, že výsledky uděláme, když budeme hrát dobře do obrany.

Jak jste k tomuto přesvědčení došel? Už jako hráč, nebo až později při pohledu z trenérské lavičky?

To je zajímavá otázka. Doteď se mě na to nikdo nezeptal a já už to popravdě řečeno nevím. Ale myslím si, že spíše až z pozice trenéra. Já už si nepamatuji, o čem jsem přemýšlel jako hráč. Ale řekl bych, že ta filozofie se ve mně probudila, až když jsem byl trenér.

Trénování na nejvyšší úrovni jste se věnoval třicet let, jak se hokej za tu dobu vyvinul?

Vyvinula se výstroj i fyzický potenciál hráčů. Objevily se nové metody tréninku a nové tréninkové pomůcky. Změnili se i letní přípravy. V tom je diametrální rozdíl. V Americe se připravují hráči sami nebo za pomoci kondičních trenérů. To už se dělá tady také. I trenéři, kteří takzvanou letní přípravu výborně ovládají, ji dnes nechávají na specialistech.

Zvýšila se tvrdost, rychlost a změnily se i hokejové materiály jako brusle a hokejky, to všechno je jiné a lehčí. Na hokejky, se kterými my jsme hráli, člověk potřeboval opravdu velkou sílu, aby vůbec vystřelil. Což jsem já neměl. A větší nároky na hráče vyvstaly i z hlediska taktiky. Používá se video a trenéři hráče daleko více nutí, aby hráli podle určitého plánu. Aby dodržovali systém hry a taktiku. V tomto ohledu šel hokej jednoznačně dopředu.

Když člověk teď vidí v televizi ukázky ze šampionátů dob minulých, tak je ten rozdíl jasně patrný. I když třeba můj kolega z útoku Bohuslav Ebermann, který byl vynikající bruslař a měl i velkou sílu, by se asi uplatnil i teď. Někteří protagonisté ze starších časů by podle mě mohli hrát i nyní, ale nebylo by jich moc. Prosadili by se jen ti, kteří měli fyzické předpoklady – rychlost, tvrdost střelby a odolnost.

Změnil se hokej hodně i z hlediska taktiky?

Taktika se dočkala řady změn a hlavně mnohem detailnějších rozborů. Každý detail ve hře je přesně rozebírán. Tenkrát to bylo tak, že jsme hráli s levým bránícím křídlem. Řeklo se: "Ty hraješ s beky a tihle dva – střední útočník a pravé křídlo – drží beky soupeře." Teď už je to propracované. Řeší se třeba, když jde kotouč do rohu, kdo jde za ním: kam se stahuje hráč od beka. Jde první obránce, nebo bránící útočník? A tak dále a tak dále.

Je snaha o napadání, což dříve také nebylo, a konečně jsme také přešli na systém, který se praktikuje v Americe a v Kanadě už dávno. A to, že hráči nemají v defenzivě pevně určené role. Kdo je nejblíž, forčekuje, druhý čte hru a pomáhá. Útočník, který je v danou chvíli nejblíže vlastní brance, se stává bránícím hráčem. Zatímco tenkrát byly role přesně určené, takže kdo byl levé bránící křídlo, nikdy nesměl napadat. Teď už hra naštěstí dostala princip určité plynulosti. Nebudu čekat, až mě někdo předjede. Jsem nejblíž, tak napadám. 

Ale zkrátka nejpodstatnější rozdíl oproti dřívějšku je, že hra je celá detailně rozebraná. Tehdy byly porady velmi obecné, nyní každý hráč přesně ví, jaké jsou jeho úkoly. Řeší se i založení útoku a náběh do útoku, jak se má kdo pohybovat. Postavení středního útočníka i přesné načasování. To je alfa a omega hokeje.

"IVAN HLINKA BYL ZVLÁŠTNÍ. BYL CHARIZMATICKÝ. PŮSOBIL NA HRÁČE. ALE TAKTICE MOC NEDAL, TO JE TŘEBA ŘÍCT."

Když říkáte "tenkrát," o jakých letech hovoříte?

Tak dvacet třicet let zpátky a víc samozřejmě.

O Ivanu Hlinkovi, který vedl s velkými úspěchy národní tým ještě relativně nedávno na přelomu tisíciletí, se ale říkalo, že taktice moc nedal a "nechával kluky hrát." Dorazil tedy trend využívání propracované strategie do Česka ze zámoří až v posledních letech, nebo je to součást "legendy" o Ivanu Hlinkovi?

Ivan si to dělal hodně po svém. Měl i trochu zvláštní postoj ke studiu hokejové specializace. Říkal tomu, že jsou to doktoři přes kotrmelec, a hodně to zlehčoval. Což se mi osobně nelíbilo. Ivan byl zvláštní. Byl charizmatický. Působil na hráče. Ale taktice moc nedal, to je třeba říct. To se vědělo. On nebyl sám s tímto přístupem, ale byl hlavní protagonista. Byl velmi úspěšný trenér, ale tímhle se prostě nezabýval.

S mým asistentem, dneska již hlavní trenérem Radimem Rulíkem, jsme tohle řešili již dávno. Dělali jsme to, už když jsem trénoval v Karlových Varech druhou ligu (v roce 1995 – pozn. red.) Snažili jsme se jít s přípravou a tímhle vším okolo dopředu. To byl hrozný posun, ale kdo to nechtěl, tak to prostě nechtěl a dělal to po svém. Ale oni stejně přišli noví lidé a trošku ho to naučili.

V české extralize už se nějakou dobu sice nepohybujete, ale přehled asi stále máte. Myslíte si, že příprava celků v nejvyšší soutěži dnes již probíhá, tak jak jste to popsal?

Myslím si, že ano. Trenéři jsou kvalitní. Myslím si, že používají veškerou techniku, a v 21. století už mají ty možnosti. Je to zvláštní, ale v Česku působí řada kondičních trenérů z Ameriky. Kluby si je zvou, nějaké peníze jim dají, protože tihle lidé jsou zase o něco dál. Začali tu působit trenéři "na suchu", trenéry "na led" kluby nevozí, protože ty by nezaplatily.

V českých nejvyšších soutěžích jste trénoval dvacet let. Třikrát jste vedl Plzeň, trénoval jste i v Pardubicích a Karlových Varech. Během působení na lavičce Plzně jste byl dvakrát zvolen nejlepším trenérem extraligy. Na které angažmá nejraději vzpomínáte?

Nějak mi nebyl souzen titul, ač jsem byl dvakrát ve finále. Jednou s Plzní, jednou s Pardubicemi. Měl jsem také krásné období v letech 1995 až 2000 v Plzni. Sice jsme nevyhráli, ale bylo to bezvadné mužstvo a byli jsme třikrát v play-off. Na to hrozně rád vzpomínám a stejně tak i na Pardubice. Já jsem tehdy nějak neměl práci, a tak jsem byl v Příbrami, což byla třetí čtvrtá liga.

I když se mi to zdálo na mě slabé, tak jsem si tenkrát říkal, že je potřeba vzít každou práci. Ale už na začátku října přišly Pardubice, které tenkrát byly v lize předposlední, a nakonec jsme skončili druzí. A na Pardubice a na hráče tam strašně rád vzpomínám. Na Davida Pospíšila, na Krále, na Lubinu, Marka Zadinu… Výborné mužstvo a bezvadní kluci tam byli.

Už několikrát jste vyprávěl, jak jste během vašeho angažmá v Magnitogorsku mezi juniory objevil šestnáctiletého Jevgenije Malkina a dal mu šanci v prvním mužstvu. Říká se, že podobně jste v Plzni našel i Petra Sýkoru, je to pravda?

Petra jsem vytáhl do áčka, když mu bylo šestnáct let. Toho jsem se nebál a v tom mě podporoval i táta, nebát se a vytáhnout mladé hráče. Už jsem jmenoval Karla Pražáka, kterého jsem v Plzni nahradil, a který říkal: "Martin Straka, ten je malý. Z toho nikdy nic nebude." Ale i Straku jsem rychle vytáhl. Co se týče Petra Sýkory, o tom jsem věděl, že je to mimořádný střelecký talent. To se jen tak nevidí. Nejen razance, ale rychlost střelby a vůbec jak byl ke střelbě připravený, to bylo úžasné.

Je nám líto, video expirovalo.
Okénko Marka Sýkory: Jak jsem objevil Malkina

V roce 2003 jste se ujal Magnitogorsku. Jak jste se dostal do Ruska?

Později jsem se dozvěděl od ředitele klubu Genadije Veličkina, že když byl na dovolené v Karlových Varech, přečetl si rozhovor se mnou, kde jsem mimo jiné říkal, že mám rád Metallicu, a mluvil jsem o rockové hudbě. Jeho to prý zaujalo. V Magnitogorsku špatně dopadla sezona a on mě na základě toho článku angažoval, takže jsem byl jedním z prvních českých trenérů v Rusku.

Jaké bylo trénování v Rusku?

Bylo to skvělé. Mně se tam dařilo. Byl jsem tam neuvěřitelně úspěšný a neměl jsem jediný propadák. S Magnitogorskem jsme hned první rok hráli finále s Omskem. Prohráli jsme až na nájezdy a rozhodující nájezd dal tenkrát Jarda Bednář. Druhý rok jsme, myslím, skončili v semifinále. Byl jsem úspěšný, ale chtělo se mi domů. Vrátil jsem se a zažil jsem v letech 2007 až 2008 nejhorší etapu v Plzni, kdy mě vyhodili a správně udělali, protože to vůbec nefungovalo.

Pak přišla další ruská etapa v pořadí dva a půl roku v Jekatěrinburgu a dva a půl roku v Minsku. A bylo to výborné. Musím říct, že jsem si krásně zatrénoval. Zvlášť v Jekatěrinburgu. Klub byl nováček, hráči neznámí a nakonec jsme se dokonce dostali do play-off. Tři měsíce jsem sice nedostal ani korunu, ale zatrénoval jsem si krásně.

Co vlastně myslíte tím, když říkáte: "Krásně jsem si zatrénoval?"

Hráči mě měli rádi a dobře pracovali na tréninku. A já jsem je měl také rád. Bylo to takové souznění. Nebyly to žádné hvězdy, které by mě přehlížely. Já jsem se k nim choval slušně, oni měli předtím trenéry takové násilníky, takže hráči tento přístup ocenili. Říkali: "To jsme nikdy nezažili, to je nádherné s trenérem, který nám nenadává a netupí nás." Ono už se to také změnilo, ale dřív ruští trenéři hráče shazovali, nadávali jim a tak dále.

Je rozdíl trénovat české mužstvo a ruské mužstvo?

Jednak když mi v Rusku dávali peníze, tak jsem jich dostal víc. A také hráči jsou tam dobří, a když máte hokejisty, kteří na tréninku rychle chápou, tak je to hned lehčí. Oni byli disciplinovaní a zkrátka to uměli. Do Magnitogorsku jsem šel s jasnou filozofií: Rusové to umí, je třeba jim dát kondiční přípravu. A dal jsem jim nejtvrdší přípravu v životě. Jednou za mnou přišel asistent a říká, že umírají. A já mu povídám: 'Vyhráli jste válku. Vy neumřete, to zvládnete.'

Takže ruští hráči byli v tréninku disciplinovanější než Češi?

Možná že jsem měl štěstí na mužstva. V Minsku to navíc bylo mezinárodní mužstvo. Tam jsem se setkal se skvělými hráči a bylo to zase trochu něco jiného. Podmínky pro hokej ale byly úžasné. V Minsku byla taky taková specialita – šéf klubu byl generál KGB. A říkám to zcela odpovědně a se vší vážností, byl to skvělý chlap. Jsme přátelé do dneška a vůbec si ho nemůžu vynachválit. A to to byl první osobní strážce prezidenta Lukašenka.

"MYSLÍM, ŽE KHL SKONČÍ V MENŠÍM POČTU KLUBŮ A ŽE CIZINCE DŘÍV NEBO POZDĚJI VYŽENOU."

Jaký byl život v Bělorusku?

Minsk je nádherné město. Bezpečné město. Také díky tomu, že lidé se bojí, to je třeba říct. Podmínky pro hokej tam byly báječné. Nechci mluvit o tom, jaký je řád v Bělorusku. To nemá smysl. Nechci být člověk, který říká: Zabíjejte si lidi, hlavně když já mám peníze z hokeje. Tak to není. Ale že bych tam chtěl někomu vykládat o politice, do toho jsem se nepouštěl. To je záležitost lidí, kteří tam žijí. Já jsem byl najmutý, abych se s Dynamem Minsk, které do té doby nebylo v play-off, dostal do play-off, a dva roky po sobě se mi to podařilo.

Váhal jste, jestli jít, či nejít do Běloruska?

Když jsem dostal nabídku jít trénovat do Běloruska, konzultoval jsem ji s několika lidmi z Ruska, s manažery, které jsem znal a věděl, že mají přehled. A oni mi říkali, vezmi to. Jsou solidní, peníze ti dají. V té době to totiž nebylo tak, že určitě dostanete zaplaceno.

Zvažoval jste nabídku tedy především z hokejového hlediska? Neváhal jste, zda žít v zemi, jako je Bělorusko?

I to jsem samozřejmě zvažoval. To je jasné. Hodně jsem se vyptával a neslyšel jsem nic tak hrozného, abych řekl, to nemá smysl.

V roce 2012 jste po sezoně skončil v Minsku a ohlásil i konec trenérské kariéry, po půl roce jste ale byl zpátky v Minsku. Jak se to seběhlo?

My jsme vypadli s pozdějším vítězem Dynamem Moskva. Já jsem rovnou po zápase na tiskovce řekl, že jednoznačně končím. Po mě přišel Fin Heikille a já jsem šel na operaci s kolenem. Asi 10. října mi ale volá generál a říká, Marku musíš přijít. Já říkám, trénovat nebudu. Nezlobte se, ale nebudu. Zavolá druhý den a říká, co jako konzultant? Vzal jsem si jeden den na rozmyšlenou a nakonec řekl ano. Šel jsem tam jako konzultant a trenéři zůstali. Nakonec jsme se nedostali o dva body do play-off.

Jak vidíte budoucnost KHL? Ne snad ani tak po sportovní stránce, ale vzhledem k ukrajinské krizi a protiruským sankcím spíše po stránce finanční i co se týká rozšiřování soutěže mimo území Ruska?

Já to celkově sleduji s velkými obavami, protože mám strach. Já jsem si na Rusy zvykl, nicméně vím, jak jsou agresivní. Už na začátku KHL, říkali lidé, kteří se vyznají v penězích a orientují se v hokejových strukturách, že KHL nemůže vydržet. Že je to obr postavený na hliněných nohou. Myslím si, že liga skončí v menším počtu klubů a že cizince dřív nebo později vyženou. Že budou hrát jen se svýma. Teď nechci strašit ani zahraniční ani české hráče, ale takový je můj názor. A jak dlouho to bude trvat, to ukáže celý geopolitický vývoj.

Zdroj
ČT sport

Hlavní zprávy

Nejčtenější články