Nejlepší obranou útok! Jinak – adieu
Ve chvíli, kdy se ozvala závěrečná siréna, z haly Globen, která ani na čtvrtfinále domácího týmu nebyla zaplněna do posledního místa, zklamaní fanoušci Tří korunek kvapně a houfem opouštěli svá místa. Nepočkali ani na hymnu vítěze, ani na dekorování nejlepší trojice na letošním MS ve žlutomodrých dresech. Tak moc je Češi překvapili a otrávili. Jenže – zcela zaslouženě!
Čtvrtfinálový den na trase Helsinky – Stockholm byl vážně zajímavý. Slováci potvrdili, že pokud existuje tým, na který si věří, a umí ho potrápit, je to Kanada. Jistě. Trvalo deset let, než ji na světovém šampionátu porazili. Ale kolikrát ji drželi v napětí do poslední sekundy? Stačí vzpomenout na olympijský turnaj ve Vancouveru. Kolébka hokeje i díky nevyrovnanému, až "nezámořskému" nasazení a nedisciplinovanosti v nepravou chvíli udělala turnaji pá pá. Místo toho, aby Slováky v momentě, kdy se konečně dostali do vedení, umlátili ofenzivní erupcí a dalším gólem, stáhli se Kanadýři do ulity a doufali, že těsný náskok udrží. Chyba. Neudrželi. Potřetí za sebou se s turnajem loučí už ve čtvrtfinále! Ostuda jako hrom.
Už vidím, jak na diskuzních webech za oceánem budou fanoušci proklínat Stamkose, Iginlu, Crosbyho, Toewse a další, co odmítli přicestovat na šampionát, a budou říkat to, na co si občas naříkají naši fandové, že pro některé už není čest bojovat za svou vlast. Že už ani Kanaďané nemají správnou hrdost a srdce. Bulvární média pak borce typu Getzlafa a Perryho můžou označovat za turisty, cestující do Evropy bez náležité koncentrace, pobavit se někde na diskotéce a ještě se tam dostat do konfliktu s domorodci. Něco na tom bude. Ale to není otázka pouze hráčů. V zámoří brali mistrovství světa vždy jen jako podřadnou záležitost. Ke své vlastní škodě. Teď ale mají problém. Tři roky bez semifinále? To znamená i propad v žebříčku IIHF a komplikaci v nasazení na olympijský turnaj v Soči.
Česko-slovenské semifinále je tu
A protože s notnou dávkou smůly vypadli z turnaje – podlé mého názoru – výrazně bojovnější, bruslařsky aktivnější a sympatičtější Američané, stává se nám z MS třetím rokem po sobě jakási nadstavba EHT (Euro Hockey Tour). S tím rozdílem, že letos budou v kvartetu nejlepších v malém "mistrovství Evropy" místo Švédů trenérem Vůjtkem správně nabuzení Slováci. V podstatě, jediní Rusové nepřipustili výrazné překvapení, ačkoliv se proti Norům trápili, především ve druhé třetině. Bohužel pro Nory, soupeř zcela abdikoval na sebevědomý, ofenzivní hokej, kterým potrápil nás a zesměšnil Němce. Chlapíci v norských dresech hráli pasivně a bylo otázkou času, kdy se "rudá mašina" probudí a nějaký kotouč si proklestí cestu do jejich sítě. Přitom když po jedenácti minutách totální defenzivy Thoresen a spol. poprvé zahrozili, na druhý pokus z toho byla branka na 1:1. A i při dalších útočných výpadech, byť jich bylo nemnoho, měli Rusové nahnáno. Pak ale zápas zlomil ochozy mohutně "vypískaný" (při každém dotyku kotouče) obránce a největší "simulant" turnaje - Jemelin. Sečteno podtrženo, Norové abdikovali na heslo – nejlepší obranou je útok. A v poslední desetiminutovce už je Rusové válcovali jako parní válec, však – vy víte koho. Běhá to po lese.
Jenže právě aktivním forčekingem a neustálými protiútoky do v podstatě šokované obrany Švédů, očekávající od protistrany vyčkávací pasivitu, se prezentovali svěřenci trenéra Aloise Hadamczika. Předvedli do jednoho famózní, zodpovědný výkon. A i když během jedné smolné minuty na konci druhé a začátku třetí třetiny ztratili dvoubrankové vedení, 29 sekund před koncem jim vítězství, myslím zcela zasloužené, a tím pádem postup do semifinále zajistil Milan Michálek. Nadšení hráčů a hrstky fanoušků – odhaduji, že jich na stadionu bylo osobně tak osmdesát, včetně slavného Fantomase nebo legendárního Vladimíra Zábrodského, neznalo mezí. A je tu česko-slovenská semifinálová bitva! Bude těžká, nicméně uvidíme. Především, zda se potvrdí, že Slováci si věří na Kanadu, ale při zápasech proti Čechům jsou se sebevědomím na štíru.
Jaký je hrací systém turnaje?
A ještě něco. Na tohle téma už řeč byla i tady na blogu, proto moje osobní poznámka na téma hracího systému turnaje. Jaký to vlastně je SVĚTOVÝ ŠAMPIONÁT, na kterém svět mimo Evropu reprezentují Kanada a USA? Mužstva, která tři roky po sobě nejsou mezi týmy, usilujícími o medaile? A se kterými se na letošním turnaji nepotkáme? Pro mne osobně to není to pravé mistrovství, když na něm Češi nenarazí ani jednou na Kanadu, nebo když se mezi sebou neutkají giganti Kanada s Ruskem. Naši fanoušci byli o vždy očekávané a napínavé bitvy s "javorovými listy" ochuzeni už druhým rokem po sobě! Vím, že najít ideální formát turnaje není snadné, ale copak je opravdu důležité, abychom se "těšili" na zápasy s Itálií, Dánskem, za jiné konstelace s Francií a Kazachstánem, a nedočkali se vzájemných klání Kanady, Rusů, Čechů, Finů a Švédů?
Systém play-off je krásný, i zrádný. Především, když se hraje na jedno utkání. Svůj smysl – dle mého osobního názoru – měl v době, kdy prakticky po tři dekády s malými výjimkami (naší zásluhou, to znamená zásluhou Čechů a Slováků v barvách Československa) dominoval světovému hokeji Sovětský svaz. Ten mohl prohrát jednou (a v play-off přijít o titul), ale tehdy neprohrával třikrát po sobě. Vyřazovací boje proto nabídly šanci i pro ostatní. Jenže dnes je hokej tak vyrovnaný, že by se naopak hodil systém turnaje "každý s každým," míněno v případě nejlepší světové šestky, sedmičky, a pak? Případné finále. A to se, prosím, ještě objevují úvahy, aby se hrálo jen jednou za čtyři roky?! Proboha. Hokej není fotbal! Ten se hraje po celé planetě. S balonem si čutají i v rovníkové Africe, na Novém Zélandu, v Jižní Americe. Ale hokeji se na špičkové úrovni věnuje mnohem menší počet zemí. Argument, že by pak na turnaj konečně přijeli ti nejlepší, není relevantní, stát se může cokoliv. I každým čtvrtým rokem bude někdo zraněný, ten se bude chystat na začátku půlroční pauzy před novou sezonou na "akutní" operaci, nastanou komplikace v rodině či s novou smlouvou. Turnaje koncem léta? Na začátku sezony? To bývaly Kanadské a Světové poháry. Ale přece i ten fotbal graduje až na konci své obvyklé sezony, ne na začátku. Kdepak. K hokeji patří šampionát rok co rok. Ale takový, kdy se na něm opravdu potkají ti nejlepší s nejlepšími. A pak by i ta návštěvnost byla aspoň o chloupek vyšší. Aspoň doufám.
