ČTsport

ČTsport
pátek 18. srpna 2017 Helena
FOTBAL FOKUS

Euro vs. Copa América. Dominuje evropský fotbal světu?

Velikost textu:

Fotbaloví diváci si v létě užijí nejen mistrovství Evropy. Zápasem USA s Kolumbií začíná také Copa América, mistrovství Jižní Ameriky. Přestože jde bezpochyby o jeden z vrcholů reprezentačního fotbalu, jihoamerické týmy na mistrovství světa zaostávají za evropskými tak jako nikdy dřív. Jde jen o shodu náhod, nebo evropský fotbal dominuje světu?

Finále Německo - Argentina
Finále Německo - Argentina

Když byli němečtí fotbalisté v Brazílii korunováni mistry světa, šlo o historickou událost hned z několika důvodů. Němci se v semifinále postarali o největší výprask Selecaa na světovém šampionátu v dějinách. Slavili také první titul od sjednocení země v roce 1990. Bylo to ale i poprvé, kdy evropský tým ovládl šampionát v Jižní Americe.

Němci tak symbolicky potvrdili nevídanou dominanci Evropy ve světovém fotbale. Ještě před čtrnácti lety měla Jižní Amerika více titulů z mistrovství světa než kterýkoliv jiný kontinent. Pravda, jediný jiný světadíl s mistry světa je Evropa. Jihoamerické reprezentace ale nad ní měly v tomto ohledu vždy navrch – týmy ze starého kontinentu si vedly lépe naposledy v roce 1938. Jenže už deset let kralují světovému fotbalu pouze evropské reprezentace.

Na první pohled se nezdá, že by jihoamerický fotbal byl ve značné krizi. Argentina skončila druhá jak na světovém šampionátu, tak na loňské Copě Américe. Brazílie se zase na mistrovství světa dostala až do semifinále. Kolumbie na šampionátu předváděla výborné výkony, stejně jako Chile. To je dnes přitom herně jednou z nejatraktivnějších reprezentací světa – a ovládlo i loňskou Copu.

Superclásico jako Serie B

Jenže pod povrchem je zřejmé, že zvláště ve dvou největších velmocích, Argentině a Brazílii, jsou takové problémy, které nelze jednoduše vyřešit. "Argentinský fotbal si prochází příšerným obdobím a nemám žádné hráče, které bych doporučil italským klubům," řekl nasupeně před několika týdny Diego Maradona. "Díval jsem se včera na Superclásico mezi Bocou Juniors a River Plate, ale vypadalo to spíš jako zápas Serie B. Nemáme hráče, které jsme mívali."

Argentina nevyhrála velký mezinárodní turnaj už od roku 1993. A prohra ve finále mistrovství světa s Německem byla symbolická i pro Albiceleste. Za posledních třicet let – přesněji řečeno od vítězného finále MS právě proti Němcům – vyhrála Argentina na světovém šampionátu pouze jediný zápas nad západoevropským týmem v normální hrací době.

Argentina sice produkuje výborné trenéry a mezi nimi i jednoho z těch, kteří měli největší vliv na dnešní podobu fotbalu – Marcela Bielsu. Jenže mezi mládeží a kluby nemá země finance ani infrastrukturu. Ve státě s populací pětkrát menší než Brazílie se geniální hráči nemohou vyprodukovat donekonečna pouhým samospádem. Albiceleste navíc mají tradičně přetlak v útoku, ofenzivním hráčům ale často fotbalisté na ostatních pozicích kvalitativně nestačí.

Diego Maradona (uprostřed s brýlemi) v hledišti na MS
Diego Maradona (uprostřed s brýlemi) v hledišti na MS

Vachrlatá brazilská pyramida

Zatímco Argentina má slušné trenéry a příšernou soutěž, v Brazílii je tomu víceméně naopak. Ale přestože do brazilské Serie A putuje stále více financí, přetrvávají tytéž problémy – ať už taktické či strukturální.

"Národní tým je dnes špičkou vachrlaté pyramidy, která sotva stojí kvůli chaotickému vedení klubů a nedostatkem iniciativy k vybudování mládežnických akademií," tvrdí brazilský novinář Fernando Duarte. "A roli hraje také bizarní systém, kdy se miliony dolarů od sponzorů Selecaa nedostanou ze svazu k těm, kteří finance potřebují."

Chyba je také v trenérech. "Jsou už roky úzkoprsí, až to bolí. Nemají zájem studovat, co dělají jejich kolegové v zahraničí," dodává Duarte. A bývalý trenér uruguayské reprezentace Jorge Fossati, který působil v Brazílii jako hráč i trenér, Duarteho slova potvrzuje. "Brazilci si myslí, že svět končí na hranicích jejich země. Musí si otevřít okno, vystrčit hlavu ven a otevřít se novým pravdám. Zdá se, že země zapomněla na to, že žijeme v globalizovaném světě, a tato mentalita se musí změnit."

Brazilský trenérský kolotoč

Jenže těžko se do jisté míry brazilským koučům divit, jejich práce je mimořádně stresující. Mexický deník El Economista spočítal, že vyhazov pro trenéry v brazilské lize přichází v průměru po patnácti zápasech. Pro srovnání – v Anglii kouč v průměru vydrží 80 zápasů, než jej klub propustí.

"Být koučem v Brazílii je zdraví nebezpečné," myslí si bývalý kouč Sao Paula Muricy Ramalho, který musel být hospitalizován kvůli srdeční arytmii. "Nejsem první, kdo takhle trpí. Znám spoustu dalších trenérů, kteří mají podobné problémy," dodal Ramalho.

Ztráta kontaktu s evropským fotbalem je každopádně pro brazilský fotbal citelná. "Nejlepší fotbal dneška je fotbal Ligy mistrů, fotbal západní Evropy," píše v knize Soccernomics autor Simon Kuper. "Je to rychlá hra založená na přihrávkách, hraná atlety. Jen zřídkakdy někdo sóluje nebo si balon nechává delší dobu. Okamžitě přihráváte. Není to krásná hra – sóla jsou hezčí – ale funguje nejlépe. Všechny dobré týmy na světě dnes hrají tímto způsobem. Dokonce i Brazilci v 90. letech adoptovali styl Ligy mistrů."

přehrát video
Sestřih utkání Brazílie - Německo

Více Argentinců a Brazilců do Evropy = menší úspěch?

Do Evropy se i dnes stěhuje obrovské množství jihoamerických hráčů. A jejich úloha v zápasech nejvyšší úrovně stále stoupá. Zatímco v 90. letech hrál v základní sestavě finalisty Ligy mistrů v průměru jen jeden Jihoameričan, v minulé dekádě to už bylo 3,3 jihoamerického hráče na jedno finále. A v současném desetiletí se průměr zvedl ještě o 1,13 hráče.

Jenže paradoxně čím více se kvalita koncentruje do Evropy a skauti si na starý kontinent stahují více mladičkých jihoamerických nadějí, tím hůře jsou na tom jihoamerické reprezentace. Z brazilské a argentinské ligy se rekrutuje stále méně hráčů pro mistrovství světa. Na posledních třech šampionátech jelo z brazilské ligy dohromady jen deset hráčů. Na domácím mistrovství se přitom jednalo o dva náhradní brankáře a kritizované útočníky Freda a Joa.

Přítomnost hráčů z domácí ligy je přitom pro úspěch na mistrovství světa klíčová. Ještě nikdy se nestalo, že by mistr světa měl méně než 10 hráčů z domácí soutěže. A porovnání s vítěznými šampionáty je výmluvné.

Na samotném mistrovství v roce 1994, kdy Selecao opanovalo světový šampionát, bylo hráčů z brazilské Serie A v kádru hned jedenáct. A šlo o takové nadcházející hvězdy světového fotbalu, jako byli třeba Cafu či Ronaldo. V roce 2002, kdy Brazílie triumf zopakovala, byla fotbalistů z domácí soutěže dokonce většina. A budoucích velkých hráčů zde bylo ještě více, třeba Kaká, Dida, Gilberto Silva či Juliano Beletti.

Silné ligy a sjednocená výchova mládeže napomáhá Evropě

Domácí soutěž proto plní důležitou úlohu, udává své reprezentaci tvář. Fotbaloví diváci sice často žehrají na to, že spousta reprezentačních týmů už vlastní styl postrádá. Jenže co jiného než jasnou tvář má německý obhájce titulu nebo španělský mistr z roku 2010?

Pojetí obou národních týmů jsou si přitom dosti podobná – a není divu. Evropský systém výchovy mládeže je všude v zásadě podobný, což se odráží i na stylu fotbalu. Centralizované akademie dnes jsou pod jistou palbou kritiky, že hráče až příliš zhýčkávají a vytvářejí velice podobné typy hráčů.

Je ale zřejmé, že jsou jasnou cestou k úspěchu, ať už ve Španělsku, Německu, Belgii, Francii a třeba i Dánsku. Vzdělaní trenéři a excelentní podmínky pro růst fotbalistů vytvářejí prostředí, které plodí úspěch. A ať už jsou dílčí prostředky různé, fotbal založený na kompaktní obraně a rychlých hráčích a přihrávkách je dnes zřejmě jedinou cestou k úspěchu.

Zdroj: ČT sport, espnfc.com, football-italia, Soccernomics

      Pokud chcete upozornit na chybu ve článku, označte chybný text a zmáčkněte Ctrl + Enter

      Hlavní zprávy

      Načítám...

      Ouha, data se nepodařilo načíst.