ČTsport

ČTsport
sobota 19. srpna 2017 Ludvík
ROK 2014 V KLUBOVÉM FOTBALE

Souboj velkých a ještě větších: Impéria Bayern a Real vracejí úder Atlétiku a Dortmundu

Velikost textu:

Praha - Jestliže vzorem pro malé velké kluby byla v roce 2013 Borussia Dortmund, letos mohlo fotbalovým příznivcům ze stejného důvodu uhranout zápolení Atlétika Madrid. Relativně skromné celky měly i v roce 2014 naději na velké trofeje, přestože jim dnes okolnosti nahrávají méně než kdy jindy. Je však otázkou, jestli je jejich úspěch udržitelný.

Real Madrid - Atlético Madrid
Real Madrid - Atlético Madrid

Úspěch Atlétika Madrid v sezoně 2013/14 je snad ještě větší senzací než pouť Borussie Dortmund v předchozím ročníku. Na rozdíl od vestfálského celku si totiž tým Diega Simeoneho dokázal kromě účasti ve finále Ligy mistrů zajistit i titul ve španělské lize. Atlético přitom na domácí půdě nemělo "jen" jednoho gigantického protivníka v podobě Bayernu, ale hned dva – Barcelonu a Real Madrid.

Simeone celou sezonu – alespoň tedy na veřejnosti – odmítal mluvit o tom, že jeho tým může získat titul. Ovládnout La Ligu bylo podle trenéra nemožné. Simeoneho mužstvo však přece jen triumfovalo.

Ve španělském prostředí, které si zakládá na trpělivém kombinačním fotbalu a pro které je – jen s trochou nadsázky – poměr držení míče druhým nejdůležitějším skóre v zápase, Atlético uspělo se zcela jiným pojetím. Los Colchoneros vystihoval styl hry útočníka Diega Costy – přímočarý, agresivní, nezdolný, ale stále s velkou mírou technické vybavenosti. Podle taktického experta Michaela Coxe šlo dokonce "patrně o nejlépe organizovaný tým – zvláště při hře bez míče – v historii fotbalu."

Ukazatelem kvality Atlétika bylo semifinále proti Chelsea Josého Mourinha. Trenér, jehož přednosti spočívají mimo jiné ve schopnosti organizovat tým a vštěpit mu vítěznou mentalitu, narazil v Diegu Simeoneovi na soupeře, který své mužstvo vycepoval k témuž cíli. A jedenáct dní poté, co Sunderland ukončil Mourinhovu několikaletou sérii bez prohry na domácím hřišti, dokázalo zvítězit na Stamford Bridge i Atlético.

Stejně jako Borussia zaznamenala svou nejslavnější výhru posledních let proti týmu Josého Mourinha (Realu Madrid v semifinále Ligy mistrů), totéž se podařilo i španělskému mistrovi. I herní pojetí obou týmů si jsou podobná – důraz na napadání soupeře a rychlý a pohledný přechod do útoku. Propracované týmové pojetí obou týmů dokázalo téměř vždy vytěsnit menší individuální nedostatky, a tak i kluby s násobně menším finančním potenciálem mohly čelit evropským gigantům.

Jenže v klíčových chvílích přece jen rozhodla individuální kvalita. Borussii, které ve finále Ligy mistrů zasadil v 89. minutě klíčový úder Arjen Robben, v tomtéž napodobilo o rok později také Atlético. Simeoneho tým letos ve finále nad Realem vedl, jeho snažení však zhatila gólová hlavička Sergia Ramose z třetí minuty nastavení a vyčerpané Atlético pak kapitulovalo v prodloužení.

Nabízí se myšlenka, že po vzoru Borussie či Atlétika bychom mohli ve špičkových patrech evropských soutěží vídat čím dál více týmů, které se přitom finančním potenciálem nemohou rovnat superklubům. Tradiční hierarchie má však nadále ideální půdu pro to, aby se rok co rok upevňovala.

V letošním roce UEFA rozdala první tresty za porušování finanční fair play (FFP), které se dotkly zbohatlických klubů Manchesteru City a Paris Saint-Germain. Na obě mužstva zatím sankce nedopadly přehnaně tvrdě. Kluby, které jsou nově sponzorovány bohatými vlastníky, však nyní mají cestu k úspěchu znesnadněnou a v případě recidivy budou jejich postihy stále přísnější.

Ztíženou pozici pro vzestup každopádně mají i kluby, jako je právě Atlético. Kdyby Los Colchoneros chtěl poskytnout finanční injekci nový investor, nemá k tomu prakticky jiný způsob, než aby tak učinil z pozice "pouhého" sponzora. Tradiční velké kluby tak mají v systému utvářeném FFP velkou přednost. Svou dominantní finanční pozici, kterou lze měřit velikostí výnosu, si vypracovaly již dříve (a je jedno jakým způsobem) a nyní z ní mohou těžit. Ze šestnácti nejvýdělečnějších klubů v Evropě za předminulou sezonu bylo v loňském osmifinále Ligy mistrů hned dvanáct z nich. Z první desítky pak chyběl pouze Juventus, a to zčásti vinou dílem sněhové vánice a dílem rozoraného hřiště na stadionu Galatasaraye.

Jakkoliv dlouho se Realu Madrid mohlo zdát, že čekal na svůj jubilejní desátý titul v Lize mistrů, jeho letošní triumf nemohl být nepředvídatelný. Ostatně, jak poznamenává novinář Jonathan Wilson v novém čísle časopisu The Blizzard, "pro superkluby je dnes vítězství v Lize mistrů samozřejmě stále velkým úspěchem. Ale není to vítězství epického rázu. Čím dál více je jejich triumf obestřen pocitem, že když už jsou mezi nejlepšími prakticky pořád, jednou přece musí přijít řada i na ně."

Přes snahu a obrovské úspěchy Atlétika tak v konečném součtu není pochyb o tom, že letošní rok patřil Realu. Ve svém týmu má kromě nejlepšího hráče světa za rok 2013 (Cristiano Ronaldo) už i nejlepšího střelce mistrovství světa (James Rodríguez). A do třetice získal také klíčového hráče pravděpodobně největšího dnešního konkurenta Realu v Evropě, Bayernu Mnichov (Toni Kroos).

Jedenáctka roku

Neuer – Lahm, Ramos, Godin – Robben, Kroos, Mascherano, Di María – Ronaldo, Costa, Messi
Náhradníci: De Gea - Zabaleta, Benatia - Schweinsteiger, Bale - Müller, Agüero, Ibrahimovič

Trenéři roku

1. Diego Simeone
2. Joachim Löw
3. Carlo Ancelotti
4. Pep Guardiola
5. Jorge Luis Pinto

Hráči roku

1. Manuel Neuer
2. Cristiano Ronaldo
3. Toni Kroos
4. Lionel Messi
5. Arjen Robben

Zápasy roku

1. Brazílie – Německo 1:7
2. Real Madrid – Barcelona 3:4
3. Španělsko – Nizozemsko 1:5
4. Liverpool – Manchester City 3:2
5. PSG – Barcelona 3:2

A právě Bayern se Realu podařilo v odvetě semifinále Ligy mistrů zcela zdemolovat 4:0. Tým Pepa Guardioly v uplynulé sezoně sice v Bundeslize zářil a značné problémy neměl ani v Evropě. Proti rozjetým Los Blancos však Bayern najednou působil jako karikatura Barcelony z posledních let.

Guardiola vinil z prohry svůj taktický plán, který označil za "největší průser ve své trenérské kariéře." Zdá se však, že španělský trenér ze svých neúspěchů poučil a v letošní sezoně Bayern působí takřka nedotknutelně. Jediné dvě prohry Mnichovanů přišly v německém superpoháru, jenž následoval nedlouho po konci mistrovství světa, a poté v utkání s Manchesterem City.

Byl to však paradoxně druhý jmenovaný zápas, který ilustroval sílu Bayernu v probíhajícím ročníku. Tým do utkání vstupoval jako jasný vítěz nejtěžší skupiny Ligy mistrů (to mimochodem již po čtyřech utkáních), po červené kartě a nařízené penaltě po faulu Benatii byl v deseti a prohrával 0:1. Jenže ještě do poločasu hosté obrátili skóre na 2:1 a způsob, jakým toho dosáhli, byl jedinečný. Brankář Manuel Neuer jako extrémně vytažené libero umožnil týmu hrát prakticky v rovnocenném počtu hráčů se svým soupeřem, jehož hosté celý zápas přehrávali. Nebýt individuálních chyb v závěru utkání, Bayern by si připsal další tři body.

Zatímco Dortmund se v letošní sezoně trápí a topí se momentálně na sestupových příčkách, Bayern ligou prochází bez porážky, na druhý Wolfsburg má jedenáctibodový náskok a v sedmnácti utkáních obdržel pouhé čtyři góly. Atlético je na tom o poznání lépe než Borussia, stále však ještě po letním odchodu hvězd zapracovává posily a není na vrcholu sil. Real mezitím stále prodlužuje svou sérii soutěžních utkání bez prohry – těch je v době vzniku článku již dvaadvacet, čímž se Los Blancos postarali o evropský rekord. Superkluby, zdá se, vracejí úder.

Zdroj: ČT sport, espnfc.com, The Blizzard

      Pokud chcete upozornit na chybu ve článku, označte chybný text a zmáčkněte Ctrl + Enter

      Hlavní zprávy

      Načítám...

      Ouha, data se nepodařilo načíst.