ČTsport

ČTsport
středa 18. října 2017 Lukáš
FOTBAL FOKUS

Nizozemsko: Oranjes balancují na prahu idealismu a pragmatismu

Velikost textu:

Uplynulé mistrovství světa bylo pro Oranjes mimořádně úspěšné. Přesto nelze přehlédnout, že nizozemská fotbalová veřejnost přistupovala k šampionátu se značnou skepsí. Nešlo pouze o velmi silnou skupinu, jíž se musel tým probojovat. Ani o to, že mladý kádr na papíře působil mnohem méně kvalitně než jeho předchůdce před čtyřmi lety. Nizozemská reprezentace a její styl hry se hodně odvrací od pojetí, které si mnozí diváci i odborníci s týmem spojovali v dřívějších letech.

Radující se Mark van Bommel a Arjen Robben na MS 2010
Radující se Mark van Bommel a Arjen Robben na MS 2010

I nyní by se podle výsledků zdálo, že je s nizozemským fotbalem vše v naprostém pořádku. Na posledním mistrovství reprezentace hned v prvním utkání zdemolovala obhájce titulu Španělsko a nakonec po závěrečné výhře nad domácí Brazílií vybojovala bronz. Dvakrát v řadě se Oranjes na světových šampionátech dostali na medailové pozice - což se stalo poprvé od let 1974 a 1978. Ovšem v obou obdobích měly úspěchy dosti odlišnou povahu.

V sedmdesátých letech týmy Rinuse Michelse a Ernsta Happela změnily pohled fotbalové veřejnosti na kopanou jako takovou. Nizozemské pojetí, které bylo označeno za totální fotbal, nemělo základ pouze v převratných Michelsových metodách a genialitě Johana Cruyffa. Šlo i o nepřímý důsledek liberalizace a kulturního rozpuku, kterými si nizozemská společnost v 60. letech procházela.

Přívlastek totální se na nizozemský fotbal ujal i v návaznosti na teoretika architektury Jaapa Bakemu, jenž přišel s koncepty totální urbanizace či totální regenerace. Ty přitom hovoří o souvztažnosti jednotlivých prvků v celku - a jak popisuje mimo jiné i David Winner v knize Brilliant Orange, podobně funguje i totální fotbal, který si zakládá na tom, aby každý hráč byl schopen plnit na hřišti prakticky jakoukoliv roli.

Šlo tak o zásadní rozdíl oproti předešlým dobám, kdy útočníci měli za úkol jen útočit a obránci jen bránit. Nizozemský fotbal, jenž do té doby na světové úrovni oplýval minimálním renomé, najednou dokázal pracovat s novými impulzy, které by tradičnější fotbalové státy považovaly za scestné. Výsledky však hovořily za sebe - stříbrné medaile z let 1974 a 1978 a do té doby nevídaný a velmi atraktivní styl hry, jehož principy si nizozemský fotbal osvojil jako svou identitu.

Lid versus Mark van Bommel

I široká nizozemská veřejnost však dnes vnímá svůj fotbal jako něco hluboce vlastního. Není tedy divu, že během mezinárodních šampionátů je oranžová barva na ulicích po celé zemi všudypřítomná a sledovanost MS v roce 2010 byla větší než v kterékoliv jiné zemi na světě. Jenže pod okamžitým návalem euforie před finále v roce 2010, kdy reprezentace konečně mohla dosáhnout na titul, který předchozím generacím unikal, mnohým fanouškům ležel v žaludku pocit odtrženosti od tradice.

Národní tým, který v minulosti stál na Cruyffovi, van Bastenovi, Gullitovi či Bergkampovi, najednou nesl své těžiště v Marku van Bommelovi. Hráči, který by zlomil nohu i své babičce, kdyby se s míčem ocitla metr od něj, jak se říkalo o bývalém defenzivním záložníkovi Bayernu Mnichov či AC Milán s jistou dávkou opovržení. Atraktivního stylu hry se diváci od Nizozemska v roce 2010 dočkali vyloženě sporadicky, na úkor pragmatismu.

Existuje statická identita?

I proto tedy fanoušci Oranjes před letošním šampionátem nepropadávali značnému nadšení. "Vyrostl jsem v Holandsku a prakticky žádná jiná země na světě neprožívá mistrovství světa tak naplno," psal v červnu novinář Simon Kuper. "Jenže když jsem pár týdnů před MS navštívil Amsterodam, po oranžové nebylo ani stopy."

O své reprezentaci si nedělali iluze nejen její fanoušci, ale ani trenér Louis van Gaal. Nynější kouč United u národního týmu dospěl do doposud nejpragmatičtější fáze své kariéry. Kvůli zranění klíčového středopolaře Strootmana a nejistotě v defenzivě opustil typické nizozemské rozestavení 4-3-3 a do základní sestavy nasadil tři stopery. Aktivní hru založenou na držení míče van Gaal de facto zavrhl, tým byl postaven na protiútocích třech stárnoucích ofenzivních hvězd - Robbena, van Persieho a Sneijdera.

Louis van Gaal
Louis van Gaal

Před šampionátem se tedy zdálo, jako by van Gaalovy tahy zosobňovaly mnohé nářky fotbalových příznivců o tom, že národní týmy po celém světě zahazují svou rozpoznatelnou identitu. Itálie pod Prandellim již nepůsobila jako zdrženlivý defenzivní soubor z předešlých let, brazilské jogo bonito zosobňovala prakticky jen největší hvězda Neymar. Německý národní tým zase po letech sympatických výkonů, které nevedly k titulům, konečně ztratil nepostradatelný epiteton "houževnatý".

Přestali jsme přemýšlet?

"Nizozemský fotbal o sobě přestal vytrvale přemýšlet a pochybovat," přemítal Kuper před šampionátem. Jeho slova jistě měla reálné základy. Nadějných mladých trenérů, kteří nepůsobili přímo jako elitní hráči pod Cruyffem či van Gaalem, je poskrovnu. Před dekádou po elitních klubech působila řada ofenzivních hvězd, které se ani nestačily vměstnat do nominace pro šampionáty. Nyní prakticky všichni útočníci v základní sestavě již oslavili třicáté narozeniny. Mezi ty, kteří si ještě reálně mohou zahrát na dalším šampionátu, pak patří dvacetiletý Memphis Depay z PSV a šestadvacetiletý Jeremain Lens z Dynama Kyjev.

Van Gaal velkou část svého týmu koncipoval okolo mladých defenzivních hráčů s minimem zkušeností mimo domácí soutěž. Nejvíce hráčů bylo do reprezentace nominováno z Feyenoordu. V základní sestavě během šampionátu málokdy chyběli de Vrij, Janmaat či Martins Indi. Přitom všichni tři spolu s reprezentačními kolegy Mathijsenem a Clasiem nastoupili v jedenáctce Feyenoordu, kterou Sparta před dvěma lety na Letné porazila 2:0.

Stačilo, aby Španělsko po proměněné penaltě v prvním poločase úvodního utkání s Nizozemskem využilo i další stoprocentní šance; aby Mexiko v osmifinále udrželo v posledních minutách své vedení, či aby Kostarika ve čtvrtfinále vyhrála na penalty. Oranjes na mistrovství světa měli i štěstí na los. Nicméně vynikající taktické tahy van Gaala, narůstající taktická vyzrálost mužstva i kus štěstí v průběhu šampionátu umlčely kritiky.

Guus Hiddink
Guus Hiddink

Ani pojetí založené na protiútocích nebylo značným problémem. Ostatně těžko také mohlo být poté, co reprezentace v nesmírně pohledém utkání oplatila Španělsku prohru z finále, navíc zcela decimujícím skóre 5:1. Rovněž nálada značné části nezaujaté fotbalové veřejnosti přála Nizozemsku proti sterilní a unavené poziční kombinační hře Španělska.

"Můžete mi vysvětlit, co si představujete pod pojmem ofenzivní fotbal?" ptal se o několik dní později van Gaal pichlavě po nervózním dotazu na nizozemský styl hry. "Říkejte si, co chcete, ale tým, který vstřelí deset branek ve třech zápasech, asi nebude úplně defenzivní," odrážel kritiku ve stejném duchu Dirk Kuijt.

Léčba klidem

Van Gaal si tak své druhé působení u reprezentace odbyl a napravil si reputaci po zpackané kvalifikaci na mistrovství světa v roce 2002. Nyní k týmu vrací i Guus Hiddink, jenž Oranjes dovedl do semifinále šampionátu v roce 1998. Bývalý úspěšný trenér Jižní Koreje, Ruska či Austrálie má velký podíl na tom, že nizozemské know-how bylo rozšířeno i do zemí, které do té doby zažívaly minimální úspěchy.

Hiddinkovým osobním úkolem bude nyní přesvědčit o tom, že je ještě schopen po nevýrazných angažmá u Anži či turecké reprezentace trénovat na nejvyšší úrovni. Hiddink přitom byl vždy větší idealista a volnomyšlenkář než jeho bezprostřední předchůdci, ve své rodné zemi pak na rozdíl od nich v posledních patnácti letech působil necelé čtyři roky. Bude primárně záležet na tom, zdali Hiddink dokáže navázat na svá nejúspěšnější léta. Pokud však ano, mohl by nizozemské reprezentaci udat poněkud jiný směr, než jakým se vydala v uplynulých letech.

Zdroj: ČT sport, espnfc.com, Financial Times

      Pokud chcete upozornit na chybu ve článku, označte chybný text a zmáčkněte Ctrl + Enter

      Hlavní zprávy

      Načítám...

      Ouha, data se nepodařilo načíst.