ČTsport

ČTsport
sobota 24. června 2017 Jan

Fotbal 2010 vs. fotbal 2014: Od tiki-taka k flexibilitě

Velikost textu:

Za čtyři roky od konce minulého mistrovství světa se ve fotbale stačilo udát mnohé. José Mourinho toho času nastupoval na lavičku Realu Madrid, Pep Guardiola měl před sebou s Barcelonou další historický rok. Na scénu teprve vstupoval Paris St. Germain, od té doby však stačil svou kariéru ukončit Sir Alex Ferguson a Manchester United po jeho odchodu angažoval již třetího trenéra. Manchester City vyhrál dva domácí tituly, Juventus dokonce tři. Španělsko zase jako první tým v historii dokázalo zvítězit na třech velkých turnajích v řadě.

Pep Guardiola
Pep Guardiola

Snad ještě výmluvnější než uvádět výčet zásadních fotbalových událostí je ale pohlédnout na změny, jakými si fotbal jako hra – a jako společenský fenomén – prošel. V roce 2010 bylo vítězství Interu Milán nad Barcelonou po defenzivním majstrštyku na Nou Campu vnímáno velkou částí fotbalové veřejnosti téměř jako svatokrádež. Dnes však mnozí fotbaloví příznivci vnímají neúspěchy Barcelony s velkou škodolibostí. Podobně jako v případě katalánského klubu lze hovořit i o pohledu na španělský národní tým a obecně na celý styl tiki-taka.

Patrně největší posun tak nastává v náhledu fotbalové veřejnosti na hru založenou na držení míče. A vysvětlení, proč je nálada mezi mnohými příznivci kopané odlišná, nelze odbýt pouze domněnkou, že lidé jsou již stylem tiki-taka znuděni a unaveni. Z velké části se totiž změnila prakticky jen Barcelona, která tento herní projev de facto zosobňuje. Katalánský klub, stejně jako španělský národní tým, inspiroval svým stylem řadu elitních i provinčních týmů po celé Evropě. Málokterý z nich - snad až na Arsenal či AS Řím před několika lety či Bayern v současnosti - se ale pokoušel o totéž s minimálními variacemi.

Trvale neudržitelný rozvoj

Barcelona jednoduše za poslední roky zažila regresi - a ta zapříčinila i nechuť mnohých fotbalových příznivců. Hráči jako takoví jsou však v tomto trendu docela nevinně. Zatímco před čtyřmi lety hráči neúnavně napadali protivníky, s míčem byli usazeni většinu času na útočné třetině a byli na vrcholu fyzických sil, dnes to zdaleka neplatí.

Svou roli začala hrát únava Blaugranés. Španělští reprezentanti, kteří tvoří značnou část základní jedenáctky Barcelony, absolvovali v šesti letech pět náročných šampionátů s národním týmem. Z toho plyne pomalejší – a pro divákovo oko nudnější – mezihra. Kombinace se zároveň odsouvá dále k půlící čáře, mužstvo daleko méně presuje a zažívá i čím dál více lapsů v obraně. Barcelona zároveň postupem času přichází o vysoké a fyzicky výborně vybavené hráče. Odešli Yaya Touré, Thierry Henry, Zlatan Ibrahimovič, Samuel Eto’o či Seydou Keita, adekvátní náhradu ale nyní v kádru katalánského klubu najít nelze.

Ani v roce 2011, kdy patrně dosáhli naprostého zenitu, nebyli Blaugranés vyloženě takticky flexibilním týmem. To, že nikdy neoplývali velkou silou ve fyzických soubojích a že mnohdy opomíjeli protiútoky, ovšem neznamenalo, že jejich styl měl jedinou dimenzi – držet co nejvíce míč.

Barcelona se spoléhala na jednu filosofii. Aby ale obešla zjevné nedostatky, musela ji ovládat dokonale se všemi spojenými úkoly. Soustředěně bránit ve vysoké obranné linii, soustředěně napadat. Stále si vyměňovat pozice, nabíhat do kolmých a diagonálních přihrávek za obranu a co nejrychleji dávat míč od nohy. To vše je ovšem fyzicky i psychicky nesmírně vyčerpávající a dlouhodobě ne zcela udržitelné.

Není tedy divu, že výkony Blaugranés dnes připomínají pouhé trosky toho, čeho byl katalánský velkoklub schopen v roce 2011. Ve španělské lize jí zatím styl hry nadále přináší relativní úspěchy, byť již zdaleka nevyhrává tak často rozdílem třídy jako dříve. I v letošním, pro Barcelonu nejhorším ročníku za poslední léta byl klub do posledního kola v boji o titul. Srážka s realitou – stejně jako pro mnohé další týmy, které ve svých soutěžích nemají příliš mnoho konkurentů – však přichází ve vyřazovací fázi Ligy mistrů.

Konec éry

Barcelona takovou kolizi zažila v loňském semifinále proti Bayernu. Zatímco semifinálové neúspěchy proti Interu či Chelsea působily přes skvělé defenzivní výkony soupeřů jako anomálie, mnichovský klub svého katalánského protivníka zcela přejel. Bayern sice drtivou většinu tehdejšího ročníku preferoval styl hry založený na držení míče, proti Barceloně však zvolil zcela jinou taktiku – a na hřišti ji provedl dokonale. Místo toho, aby držel míč, Barcelonu v dvojzápase sestřelil 7:0 prostřednictvím protiútoků, centrů, standardních situací a díky síle v osobních soubojích. Jeho hra ke všemu působila mnohem svěžeji, pohledněji a atraktivněji.

Mnichov tehdy odsoudil éru dominance Barcelony k zániku, semifinále ovšem naplno dokumentovalo i jiný jev. Elitní kluby jsou nyní nejúspěšnější, když jsou vysoce takticky flexibilní, pro protivníka nepředvídatelné a mohou se spolehnout na velmi odlišné způsoby hry.

Příklady letošních finalistů Ligy mistrů, Atlétika Madrid i Realu Madrid, to dokumentují velmi výmluvně. Oba týmy jsou si patrně nejjistější ve stylu hry založeném na protiútocích a standardních situacích. Jejich hráči jsou však technicky špičkově vybaveni, a aby tato mužstva mohla překonat své slabší protivníky, jsou pro ně klíčoví kreativní hráči schopní operovat a vytvářet šance v dosti zhuštěném prostoru. Jmenovitě jde o Ardu Turana, respektive Luku Modriče.

Od Xaviho k Martínezovi

Pozvolný posun od tiki-taka na jakýsi všeobjímající herní projev naznačuje i to, jaký typ záložníků je dnes pro týmy klíčový. Nebýt fenomenálního Messiho, Zlatý míč za rok 2010 by obdržel buď Xavi Hernández, nebo Andrés Iniesta – oba menší, techničtí a primárně kreativní hráči. Naproti tomu úspěch Bayernu o tři roky později byl umožněn i díky příchodu Javiho Martíneze z Athletiku Bilbao. Na papíře jde o defenzivního středopolaře, který je schopen hrát i ve středu obrany. Martínez je ovšem technicky mimořádně dobře vybavený hráč, jenž pokrývá obrovské množství prostoru a často se i vysunuje do ofenzivních pozic.

Nejinak je tomu v případě Ilkaye Gündogana z Dortmundu, Aarona Ramseyho z Arsenalu či Nemanji Matiče z Chelsea. Ostatně když všichni jmenovaní v letošní sezoně svým týmům více či méně chyběli, na hře každého mužstva se jejich absence projevila dosti negativně. Na příkladu Arsenalu je mimochodem posun oproti roku 2010 velmi zjevný. Před čtyřmi lety se podstatná část hry Gunners orientovala okolo Fábregase, primárně technického tvůrce hry, letos byl jejich nejlepším hráčem právě Ramsey.

Mrtvý ofsajd životabudičem Barcelony

To vše samozřejmě zdaleka neznamená, že taktická pružnost je novou věcí, a také zde nadále existuje otázka, zdali by si drtivá většina týmů i dnes dokázala poradit s Barcelonou ve vrcholné formě. Velkým faktorem pro úspěch Barcelony byla změna ofsajdového pravidla v roce 2005 a jeho potenciál poté využil katalánský klub a španělská reprezentace. Nově byl zaveden mrtvý ofsajd, který do značné míry znemožňoval mnohým týmům hrát za každou cenu ofsajd-systém s vysokou obrannou linií. Tím se zvětšil i prostor pro hru, z čehož prospívali právě techničtí hráči menšího vzrůstu, jako jsou Xavi či Iniesta.

Stejně jako postupovala únava Barcelony, se ovšem týmy pravidlu postupně přizpůsobily a nyní jsou mnohem lépe schopny hrát v obranném bloku na hranici vlastní šestnáctky. Můžeme se ale na věc podívat i z druhé strany – mužstva totiž takto dokáží limitovat protivníky, kteří těží z protiútoků jako své hlavní schopnosti.

Prakticky o každém týmu Josého Mourinha lze pak tvrdit, že byl herním projevem v protipólu ke Guardiolově Barceloně či Bayernu. Ani Real v loňské sezoně, ani Chelsea v letošní však nedokázaly vyhrát jedinou trofej. Své mají na svědomí dílčí faktory, ovšem stejně se nelze ubránit dojmu, že v obou letech byly tyto týmy pod Mourinhem až příliš takticky svázané a neschopné využít potenciálu středových kreativních hráčů.

Zároveň se obě mužstva tolik neprosazovala ze standardních situací a centrovaných míčů. Chelsea v letošním ročníku chyběl vysoký, silný a technicky obratný útočník, který by byl schopen za sezonu vstřelit alespoň dvacet branek. Stejně tak ale Karim Benzema za Real v loňské sezoně vstřelil pouhou jednu branku hlavou, zatímco letos jich bylo šest. V obou letech přitom nevstřelil výrazně odlišný celkový počet gólů.

Guardiola jako Sacchi?

Pravděpodobně nejlepší dva letošní výkony Bayernu – na hřišti Manchesteru City a Dortmundu – přišly zkraje sezony a ne zcela díky dominantním výkonům ve stylu Barcelony. Proti Borussii Guardiola celou hodinu nechal svůj tým hrát fyzicky velmi náročný fotbal s množstvím centrů a osobních soubojů. Poté do utkání nasadil malé technicky zdatné hráče, kteří využili unavenosti a nepřipravenosti obrany Dortmundu – a nedlouho poté bylo z bezgólového stavu zápasu vedení 3:0 pro Bayern.

V momentě, kdy je možné hovořit o úpadku Barcelony, tedy v nadcházející sezoně bude velmi zajímavé, jakým směrem se bude ubírat Bayern. Bavorský velkoklub je nyní ve střetu hned několika různých paradoxů. Na jednu stranu šel vstříc kombinačnímu stylu hry, na druhé prakticky pohřbil éru Barcelony. Nyní má za sebou první sezonu pod Pepem Guardiolou, která přes vítězství v německé lize i v německém poháru vyzněla poněkud rozporuplně, a to hlavně kvůli potupnému výprasku od Realu Madrid. Zvláště odvetné utkání přitom působilo podobným dojmem jako loňská porážka Barcelony s Bayernem.

Čím více se ale Bayern přibližoval hernímu projevu katalánského klubu, tím méně neporazitelně, respektive nebezpečně působil. Mnichovský klub má k dispozici fantastické hráče, nicméně ani mnozí skvělí fotbalisté se nedokázali plně adaptovat na styl hry Barcelony, protože je unikátní. Není sporu o tom, že Guardiola je podobně jako Arrigo Sacchi mimořádně inspirativním, inovativním a vpravdě geniálním koučem. Zároveň se však podobně jako u Arriga Sacchiho může stát, že jde o trenéra, který je z velké části uzpůsoben výhradně pro jeden tým v určitou dobu.

Ostatně Guardiola něco podobného zažil již jako hráč – to když na začátku tisíciletí přestoupil z Barcelony do Itálie a jeho styl hry byl zcela v rozporu s trendy této doby. Trenéři kladli důraz na hráče, kteří týmu poskytovali rychlost a sílu, a Guardiola se tak ocitl v jakési taktické karanténě. Primární otázkou příštího ročníku tedy bude, zdali Guardiola dokáže mužstvo lépe přizpůsobit svým myšlenkám, nebo nastane opak a rodák z Katalánska se adaptuje sám.


      Pokud chcete upozornit na chybu ve článku, označte chybný text a zmáčkněte Ctrl + Enter

      Hlavní zprávy

      Načítám...

      Ouha, data se nepodařilo načíst.