ČTsport

ČTsport
středa 28. června 2017 Lubomír

Co s mistrovstvím světa, aby bylo kvalitnější a spravedlivější?

Velikost textu:

Praha - Letošní šampionát je sice do značné míry výjimkou, nicméně na to, že je mistrovství světa největším fotbalovým svátkem, mnohdy atraktivitou a kvalitou utkání zaostává za Ligou mistrů i Eurem. Padá zde méně gólů a spousta týmů i s hráči světové špičky praktikuje velmi opatrný, spíše defenzivní fotbal. Hodně z toho má co do činění s hracím systémem šampionátu. Jak jej tedy změnit, aby se diváci znovu dočkali zajímavějších utkání?

Zklamaný francouzský fanoušek na MS 2002
Zklamaný francouzský fanoušek na MS 2002

Způsob č. 1: Snížit po vzoru dosavadního Eura počet účastníků na 16 a změnit systém kvalifikací

Tento krok by bezpochyby měl velkou logiku. Euru prospíval dosavadní systém se čtyřmi skupinami po čtyřech týmech – na rozdíl od mistrovství světa zde téměř každý účastník mohl reálně pomýšlet na vítězství. Jak mistrovství světa, tak Evropy vyhrálo devět různých zemí, ovšem zatímco světový šampionát se konal již devatenáctkrát, mistrovství Evropy pouze čtrnáctkrát. To svědčí o faktu, že mužstva si nejedou na Euro pouze zahrát a dostat co nejméně gólů, ale všechna chtějí postoupit ze skupiny, a tudíž hrají ofenzivnější fotbal.

Kvalitě světového šampionátu by varianta se 16 týmy extrémně pomohla, ovšem jsou zde dva praktické problémy. Již samotné Euro se od roku 2016 rozpíná na 24 týmů, aby výnosy z prodeje vstupenek a televizních přenosů byly ještě větší než doposud. Je tedy nepředstavitelné, aby FIFA podnikla opačný krok s mistrovstvím světa. Zadruhé, mnoho národů by přišlo o hmatatelnou naději se na šampionát vůbec probojovat. Mistrovství světa by se tak stalo jakousi téměř uzavřenou soutěží pouze pro ty nejlepší.

Novinář Jonathan Wilson proto přišel se zajímavým nápadem. Počet účastníků by se snížil na 16, zároveň by však vznikla kvalifikace, kde by se v patnácti čtyřčlenných skupinách potkávalo 60 států z celého světa. Odsud by pak vzešlo 15 účastníků, tím šestnáctým by byl pořadatelský stát. Kvalifikace by tak nebyla zahlcena úlitbami, jako je cesta do Moldavska či San Marina, a zůstaly by v ní už jen doopravdy konkurenceschopné týmy. V jedné skupině by se Česká republika mohla potkat třeba s Anglií, Paraguayí či Egyptem. Svým způsobem by to již mohla být první opravdová část mistrovství světa – tou druhou by bylo vyvrcholení na závěrečném šampionátu.

Nápad je však atraktivní především pro týmy absolutní světové špičky, které jsou tak trochu zmlsané svými vlastními národními ligami. Pro ty ostatní je i kvalifikace velkou neznámou. Jak jsme se totiž nedávno mohli přesvědčit, ani domácí utkání s Arménií či Litvou nejsou pro jinak vcelku kvalitní český tým jednoduchou záležitostí. Otázkou také je, podle čeho zmíněnou elitní šedesátku států vybrat. A co ostatní státy, které se do ní nedostanou – hrály by nižší divizi s jedním postupujícím a sestupujícím týmem ze skupin, podobně jako je tomu v hokeji? Sestupem z elity by však stát automaticky přišel o možnost hrát na mistrovství světa na dalších osm let.

Způsob č. 2: Zachovat formát 32 míst, ale pohrát si s alokací pro jednotlivé kontinenty

Opusťme tedy nereálnou variantu, že by se počet týmů na světovém šampionátu měl zmenšit. Existuje jiný způsob, jak se stávajícím systémem 32 týmů zlepšit kvalitu mistrovství světa. Často se hovoří o tom, že by státy z lidnatých kontinentů, jako je Asie či Afrika, měly mít na šampionátu větší zastoupení. Opak je však pravdou – historicky jsou na mistrovství světa suverénně nejúspěšnější Evropa a Jižní Amerika. A to jak ve skupinách, tak ve vyřazovacích bojích.

FIFA při rozšiřování alokace pro Asii, Afriku a Severní a Střední Ameriku argumentuje tím, že státy z těchto kontinentů se díky účasti na MS mohou neustále zlepšovat, a srovnávat tak rozdíly s vyspělejšími fotbalovými zeměmi. Nicméně to, co funguje na mistrovství světa v hokeji se státy, jako jsou například Norsko či Švýcarsko, na fotbalovém šampionátu neplatí. Od zavedení systému 32 týmů na MS se země z Jižní Ameriky a Evropy dohromady kvalifikovaly do osmifinále mnohem častěji než státy z jiných kontinentů.

Konkrétně bylo mezi šestnácti účastníky osmifinále od roku 1998 postupně 14, 12, 13 a 11 týmů z Evropy a Jižní Ameriky. Francie, podle žebříčku FIFA nejslabší evropský účastník letošního mistrovství světa, má lepší umístění než 11 ze 13 mužstev, které se na šampionát kvalifikovaly z jiných kontinentů než z Evropy a Jižní Ameriky. Bylo by tedy mistrovství světa kvalitnější, kdyby se sem dostala Paraguay (účastník čtvrtfinále na MS 2010), Švédsko se Zlatanem Ibrahimovičem či Ukrajina než Honduras, Írán či Alžírsko? Asi by tomu bylo spíše než nyní.

Mistrovství světa nicméně není mistrovstvím Evropy a Jižní Ameriky, navíc trend je opačný i kvůli politickým záležitostem. Více míst státům z fotbalově "periferních" kontinentů na oplátku zajistí hlasy kandidátovi na prezidentský post ve FIFA.

Způsob č. 3: Přímá pomoc rozvíjejícím se státům

Nehledě na všechna zmíněná fakta je pravdou, že žebříček FIFA je poněkud zavádějící. Spousta menších zemí v Evropě a Jižní Americe totiž při svém pořadí těží z faktu, že pravidelně čelí kvalitnějším soupeřům. Simon Kuper, autor knihy Soccernomics, poukazuje na fakt, že spíše než počet obyvatel jsou pro zemi ve fotbale klíčové dlouhodobé zkušenosti, know-how a ekonomická situace.

Afrika a podstatná část Asie by tak spíše než pár týdnů na mistrovství světa potřebovaly ke svému vzestupu lepší ekonomické podmínky. Spousta států Afriky navzdory své žalostné hospodářské úrovni produkuje velké množství skvělých hráčů. Severní Amerika, Austrálie nebo východní Asie by zase ke svému vysokému HDP potřebovaly lepší know-how, které by je dovedlo k větším úspěchům. Vždyť angažmá Guuse Hiddinka mohutně pozvedlo i dříve fotbalově nevýrazné země, jako jsou Jižní Korea či Austrálie.

Pokud státy z "periferních" kontinentů budou konkurenceschopnější, kvalita šampionátu podstatně vzroste. Jak toho však docílit? Asi nelze čekat, že se do jistých afrických zemí bez prostředků na udržování základního chodu ve fotbale budou hrnout trenéři jako Hiddink. FIFA je však stále alespoň na papíře je "neziskovou organizací" a disponuje obrovskými finančními rezervami. Z těch i poměrně zanedbatelnou část může adresně poskytovat například do zdejších fotbalových akademií.

Může také vytvořit programy, v rámci nichž by poskytovala školení trenérům, aby talent fotbalové mládeže usměrňovali správným směrem. Nedostatkem schopných koučů, kteří by taková školení mohli poskytovat, ekonomicky vyspělé státy rozhodně netrpí. Naopak – často nenacházejí uplatnění či nejsou dostatečně finančně ohodnoceni. Je jednoduché si představit, že fotbaloví nadšenci s licencí by nepohrdli možností několikrát do roka vedle svého plného úvazku cestovat po Asii, Severní Americe či Africe.

Způsob č. 4: Vytvořit celosvětovou kvalifikaci

Přestože tyto návrhy nejsou zcela naivní – FIFA už nyní podporuje či sama organizuje širokou škálu charitativních projektů – lze učinit i jednodušší krok. Je zřejmé, že v Africe, Asii ani Severní Americe není dostatek špičkových národních týmů, od nichž by ostatní týmy mohly získávat zkušenosti. Pomohla by jim proto celosvětová kvalifikace, kde by se mohly pravidelně potkávat reprezentace z celého světa. Nešlo by tedy jen o několik týdnů na mistrovství světa a následné čtyři roky praktické izolace.

Vezměme si tedy původní myšlenku Jonathana Wilsona o celosvětové kvalifikaci, nyní ovšem ne pro pouhých 60 elitních týmů, ale pro všech 209. Existovalo by tak 41 skupin po pěti týmech a čtyři po šesti. Vítězných 41 týmů s nejlepším druhým týmem by se kvalifikovalo do druhé fáze, spolu s nimi by se sem probojovalo 20 vítězů baráže zbylých druhých týmů. V druhé fázi by tak zůstalo 62 týmů (nasazených a nenasazených podle koeficientu FIFA), které by spolu musely odehrát dvojutkání o postup na mistrovství světa. Jakýkoliv tým, který by se dostal na mistrovství světa, by tak musel odehrát 10-14 utkání, tedy zhruba stejný počet, jako dnes. Přátelské zápasy by musely být sehrány vždy mezi týmy z různých kontinentů.

Tento způsob kvalifikace by tak vůbec nepočítal s alokací pro jednotlivé kontinenty pro samotný šampionát, a tak by se sem probojovaly objektivně nejlepší týmy na světě. To by samozřejmě mohlo vadit jistým národním týmům z Afriky, Asie a Severní Ameriky, které dnes jistá místa mají díky alokaci. Nicméně představa, že reprezentacím jde pouze o to, aby se dostaly na šampionát, a ne o to, aby se zlepšovaly, bere za své, když vezmeme v potaz příklad Austrálie. Ta sama opustila nekonkurenceschopnou oceánskou kvalifikaci a zamířila do náročnější asijské části, aby se mohla častěji potkávat s kvalitnějšími soupeři.

Při alokaci do prvního koše kvalifikačních skupin by se navíc mohl zohledňovat stejný poměr pro kontinenty, jaký je dnes na samotném šampionátu. Nakonec by se však na MS přesto bezpochyby dokázalo vyfiltrovat 31 nejlepších týmů, a tedy kvalitnější obsazení i utkání než dnes. Dvojutkání jak v baráži, tak v druhé fázi by kromě jiného přispěla k většímu napětí v kvalifikace pro velké státy. Zároveň, jak dokazuje vyřazovací fáze Ligy mistrů, z dvojutkání obecně plynou atraktivnější a ofenzivnější duely, které na mezinárodní úrovni chybějí.


      Pokud chcete upozornit na chybu ve článku, označte chybný text a zmáčkněte Ctrl + Enter

      Hlavní zprávy

      Načítám...

      Ouha, data se nepodařilo načíst.