ČTsport

ČTsport
čtvrtek 27. července 2017 Věroslav

Pět nejlepších individuálních gólů na mistrovství světa

Velikost textu:

Je asi bláhové snažit se sešněrovat všechny nejlepší góly mistrovství světa do žebříčků. Přesto si můžeme alespoň představit ty nejpamátnější, a to v různých kategoriích podle jejich typu. V druhé části si rozkryjeme, kterých pět gólů (podle našeho velmi subjektivního měřítka) odráží největší krásu individuální zdatnosti. A také to, co tyto góly pro fotbal znamenaly a stále znamenají. První část, která se věnovala týmovým gólům, najdete zde.

Diego Maradona na MS 1986
Diego Maradona na MS 1986

1. Diego Maradona, Anglie - Argentina, čtvrtfinále MS 1986

To, že jeden fotbalista obrátí naruby celý zápas, není tak úplně neobvyklé. Aby ale někdo na vlastní pěst dotáhl slušný, ale nijak famózní tým až k vítězství na mistrovství světa, stihl mezitím dvěma nejslavnějšími góly v historii porazit zemi, s níž ta jeho před pár lety vedla válku - to je bezpochyby počin, který už těžko kdokoliv zopakuje.

Kariéra Diega Maradony se zhmotnila do čtyř minut čtvrtfinálového utkání na mistrovství světa v roce 1986 proti Anglii. Muž, který se vždy pohyboval na tenké linii mezi bezvýhradnou krásou a opovržením, do oněch čtyř minut promítl extrémy obojího. Nejdříve levou - boží - rukou přelstil vybíhajícího Petera Shiltona, o pár minut později se postaral o neuvěřitelné sólo, které lze napodobit - jako se to povedlo Messimu -, ne však překonat.

Na gólu století je asi nejvíce fascinující fakt, že z deseti vteřin, které Maradonovi zabraly od převzetí míče do vstřelení gólu, se do paměti vryje tolik různých momentů. Ať už jde o 360stupňovou otočku mezi dvěma hráči před půlící čarou a nonšalantní vedení míče nártem levé nohy - těsně před tím, než Maradona kompletně změní tempo i pohyb, zarputile upaluje k brance a vyhýbá se třem skluzům. Nebo o katarzi, kdy Diego v pádu na zem vítězoslavně dovádí míč do sítě.

Kdyby sólo bylo hudební skladbou, našel by se jistě někdo, kdo každý jeho vteřinový fragment použije jako smyčku - a ta by sama o sobě mohla ve variacích fungovat jako desetiminutová skladba. Můžeme klidně nechat stranou debatu, zdali sport, respektive fotbal, může být uměním, či ne. Maradonovo sólo je však bezpochyby velkou nádherou.

Dennis Bergkamp na Euru 1992
Dennis Bergkamp na Euru 1992

2. Dennis Bergkamp, Argentina - Nizozemsko, čtvrtfinále MS 1998

Co se temperamentu týče, je Dennis Bergkamp vůči Diegu Maradonovi naprostým protikladem. Na rozdíl od Argentince, jehož genialita působí výbušně a instinktivně, jako by v každém Bergkampově pohybu tkvěla spíše matematická přesnost. Co víc, Holanďan v každé situaci působí tak, že má své kroky promyšleny již o tři tahy napřed. Není divu, že David Endt, bývalý trenér Ajaxu, na jeho adresu prohlásil, že "vteřiny velikánů trvají déle než vteřiny normálních lidí".

Dvě nejslavnější branky nelétajícího Holanďana (přezdívku obdržel kvůli fobii z pobytu v letadlech) jsou toho dokladem. V dresu Arsenalu se postaral o nevídanou piruetu mezi obráncem Newcastlu, ještě o čtyři roky dříve ve čtvrtfinále proti Argentině však v posledních vteřinách elegantně zpracoval šedesátimetrový centr od Franka de Boera, protáhl míč před Ayalu a pravou nohou zakončil za brankáře Rou. Zcela nepřekonatelný je také komentář k Bergkampově brance v podání Jacka van Geldera.

Pelé na MS 1958 ve finále proti Švédsku
Pelé na MS 1958 ve finále proti Švédsku

3. Pelé, Švédsko - Brazílie, finále MS 1958

Čím více se ve světě - a svět fotbalu nevyjímaje - posouvají hranice myslitelného, tím obdivuhodnější je doposud nepřekonaný Pelého rekord v historii mistrovství světa. Brazilská legenda nadále drží prvenství v tabulce nejmladších střelců na světovém šampionátu. Nepřekonal jej ani Diego Maradona, který se na mistrovství světa v témže věku ani nedostal, byť si svůj klubový debut odbyl již v neuvěřitelných patnácti letech, ani žádný jiný hráč za následujících 56 let.

Pelého gólový úspěch ve Švédsku v roce 1958 nebyl jen jakousi první, nevinnou vlaštovkou. Edson Arantes do Nascimento totiž branek na šampionátu vstřelil hned šest, včetně hattricku v semifinále proti Francii a vítězného gólu ve finále proti domácím fotbalistům. A právě tato branka je tou, která nad mnohými jinými v jeho podání vyčnívá.

Pelé zde na svůj tehdejší věk prokazuje pozoruhodnou sílu, s níž si odstavuje obránce - zároveň však již ve stejný moment ideálně zpracovává míč na prsa. Vtom se k němu přiřítí další švédský bek v domnění, že se Brazilec uchyluje ke střele. Netuší však, co přijde těsně poté. Pelé provádí na evropské poměry nevídaný technický trik, přehazuje míč přes obráncovu hlavu a až poté zakončuje. "Poté, co vstřelil pátou branku, už se mi nechtělo jej bránit," vzpomíná švédský stoper Sigvard Parling. "Už se mi chtělo mu jen aplaudovat."

Kariéra první globální černošské sportovní hvězdy vykazuje stovky branek, některé důležitější, některé méně. Ty dvě nejvíce pamětihodné, za nimiž Pelé stál, pak dokazují, jaký posun Brazilec během svého aktivního hráčského působení zaznamenal. V roce 1958 střílí vítěznou branku ve finále mistrovství světa jako prakticky neznámý, nevyzpytatelný a již v sedmnácti letech fenomenální hrotový útočník.

Tu druhou připravuje Pelé v roce 1970 v devětadvaceti letech již jako stažený forvard, respektive ofenzivní záložník. Několikrát bránícímu hráči naznačí, že by jej možná chtěl překonat kličkou, tedy sám, podobně jako překonal dva švédské obránce před dvanácti lety. Nakonec však míč naslepo přenechává Carlosi Albertovi, který nekompromisně zakončuje.

Michael Owen slaví v dresu Anglie
Michael Owen slaví v dresu Anglie

4. Michael Owen, Anglie - Argentina, osmifinále MS 1998

Bergkampova branka ve čtvrtfinále mistrovství světa v roce 1998 nebyla jedinou, jejímž přímým - a nešťastným - aktérem byl Roberto Ayala. Čtyři dny před Holanďanovou trefou se kolem argentinského pravého beka prohnal osmnáctiletý mladíček z Liverpoolu. Michael Owen již v uplynulé klubové sezoně stačil nasázet třiadvacet branek, v osmifinále MS proti Argentině se však definitivně uvedl i na světové scéně. V jeho sólu od půlící čáry se dokonale snoubily všechny útočníkovy přednosti - výběr prostoru, rychlost, jistota v zakončení, drzost a pozoruhodná síla na nevelký vzrůst.

Vypjaté utkání s Argentinou kromě Owenova gólu orámovalo i vyloučení Davida Beckhama. Bezprostředně po utkání byl jeho zbytečný atak na Diega Simeoneho anglickými médii nafouknut do nezměrných proporcí. Na zmínku o Owenově sólu tedy moc prostoru nebylo, a když už, tak jen v souvislosti s tím, co všechno nový zrádce národa dokázal zhatit. Hysterie kolem Beckhamova vyloučení však pomalu vyhasínala, a Anglii tak alespoň zbyl pocit, že jí vyrostl hráč, který by mohl jednou patřit k těm nejlepším v historii.

Ve skutečnosti však už Owen nikdy nezazářil více než v roce 1998, a to přestože si v Liverpoolu nadále držel standard a v roce 2001 si vysloužil Zlatý míč. Série zranění jej nicméně obrala o rychlost, vynucené pauzy a nepovedený přestup do Realu Madrid zase o sebevědomí. Útočník tak v pouhých 33 letech v loňském roce ukončil kariéru po sezoně strávené ve Stoke City.

Gól Archieho Gemmilla proti Nizozemsku na MS 1978
Gól Archieho Gemmilla proti Nizozemsku na MS 1978

5. Archie Gemmill, Skotsko - Nizozemsko, skupina 4, MS 1978

Celý rok před začátkem mistrovství světa v roce 1978 si Skotsko konečně jednou dovolilo snít. Zatímco úhlavní rival, Anglie, se na šampionát ani neprobojoval - a anglická média tak pro jednou neměla šanci svůj reprezentační výběr pasovat na hlavního favorita mistrovství -, na skotské zlato byl vypsán kurz 9:1. Pro srovnání: podobné šance letos bookmakeři před MS dávali Španělsku či Belgii.

Tým okolo Kennyho Dalglishe, Graema Sounesse či Joea Jordana si však cestu za nejcennějším kovem zkomplikoval, jak jenom mohl. Vybouchl v prvním utkání proti Peru, v druhém zápase s Íránem pouze remizoval. Proti Nizozemsku, finalistovi předešlého šampionátu, potřeboval zvítězit o tři branky. V prvním poločase však po sérii vlastních šancí inkasoval z penalty a naděje byla téměř pryč.

Skotsko se však zmohlo na velký obrat. Nejdříve stačil Dalglish z parádního halfvoleje srovnat ještě před výměnou stran, poté se veterán Archie Gemmill odhodlal postavit se k penaltě a obrátil stav na 2:1. "Nejlepší moment skotské fotbalové historie," jak jej popsal novinář Scott Murray, však teprve měl přijít.

Polovina druhé hrací doby je pryč, Skotsko potřebuje ještě dva góly. Na hranici pokutového území se Dalglish snaží prosmýknout se mezi třemi nizozemskými obránci. Míč ztrácí, sprintuje k němu však Gemmill, který si všechny tři beky posadí na zem, dostane se až před Schrijverse a v záklonu jej přelobuje.

3:1, sen má už zase jasnější kontury, Skotsko potřebuje už jen jedinou branku. Tři minuty nato však přichází hořké probuzení - a paradoxně přitom, když nizozemský záložník Johnny Rep zavírá oči. To aby se vší silou se opřel do míče a ten vzduchem plachtil třicet metrů, než nevyhnutelně skončil za zády Alana Rougha. Zlomenému Skotsku už nezbyl dech na další dvě branky, gól Archieho Gemmilla však alespoň zanechal jednu nezapomenutelnou vzpomínku.


      Pokud chcete upozornit na chybu ve článku, označte chybný text a zmáčkněte Ctrl + Enter

      Hlavní zprávy

      Načítám...

      Ouha, data se nepodařilo načíst.