ČTsport

ČTsport
středa 18. října 2017 Lukáš

Pořadatelství MS nebo OH peníze nepřinese. Štěstí však ano

Velikost textu:

Praha – Když se země uchází o pořádání olympiády či mistrovství světa ve fotbale, často lze od vládních představitelů slyšet jedno a totéž. Šampionát bude výdělečný a zemi pomůže dostat do většího povědomí a přitáhnout turisty. Obojí je však velmi diskutabilní. Hry či mistrovství světa nicméně pro stát mohou mít jiný užitek. A pro jeho obyvatele možná i důležitější.

Stadion Maracaná v Riu de Janeiru
Stadion Maracaná v Riu de Janeiru

"Pokud by Praha měla na pořádání her prodělat, budu první, kdo se proti nim postaví," obhajoval bývalý primátor Pavel Bém projekt Praha olympijská, který měl do hlavního města v roce 2016 přivést letní olympijské hry. Ekonomický přínos z pořádání sportovního svátku měl předčit vynaložené náklady. Nové stadiony, infrastruktura a olympijská vesnice měly do budoucna sloužit sportu, univerzitám a všeobecnému blahobytu. Praha měla prostřednictvím olympiády vstoupit na mapu světa jako globální velkoměsto.

Z mála, co z projektu zbylo, vyčnívá více než sedmdesát milionů vynaložených na vypracování projektu a dojem úsměvné megalomanie. Pokud však odhlédneme od jistého folklóru, zjistíme, že všechny základní důvody, které iniciátoři projektu uváděli ve prospěch pořádání olympiády, jsou minimálně diskutabilní. Jak upozorňuje Simon Kuper, redaktor Financial Times a spoluautor knihy Soccernomics, pořádání olympiády ani mistrovství světa v posledních dvou dekádách slibovaný zisk negeneruje, naopak. Většina prostředků na pořádání Her a mistrovství světa či Evropy po olympiádě v Atlantě navíc přišla z veřejných zdrojů.

Podle Kupera tyto zásahy mohou ekonomiku i brzdit. Například stavební firmy v Brazílii, která zažívá ekonomický boom a vykazuje pouze šestiprocentní nezaměstnanost, již tak nestíhají pokrývat všechny zakázky. Vzhledem k omezené nabídce si firmy jsou vědomy jistého monopolu, a na státu si proto mohou vynucovat navyšování požadavků na stavební náklady. To vede k tahanicím a zpožděním při výstavbách stadionů, následné uspěchané tempo práce má pak za následek i smrtelné úrazy.

Prestiž nepomáhá

I co se finančního přínosu týče, jde ze strany investorů a projektantů o velmi optimistické plány. Podobně jako u vrcholných světových akcí to dokazují příklady v americkém sportu. Zde je rovněž věcí prestiže každého města či státu mít v nejlepším případě klub, který působí v elitní lize amerického fotbalu, basketbalu či baseballu, a pokud nic z toho, tak alespoň hokeje či přinejhorším fotbalu, píše Kuper.

Rob Baade, bývalý basketbalista a vystudovaný ekonom, se od konce 80. let zabýval otázkou, zdali města a státy z klubů opravdu benefitují tak, jak slibují investoři, a došel k závěru, že nikoliv. Jednak podle něj každý dolar na výstavbu stadionu chybí jinde – například na výstavbě nemocnic či škol. Baade rovněž sledoval ekonomický vývoj měst se srovnatelným počtem obyvatel i ekonomickou strukturou, kde tyto kluby figurují a kde ne, a seznal, že mezi nimi v dlouhodobém měřítku neexistuje téměř žádný rozdíl. Pro českého fanouška NHL, který vyrostl s úspěchy Detroit Red Wings, je pak zřejmé, že ani sportovní úspěch nedokáže v nejmenším vykompenzovat nevídaný úpadek města.

Vzhledem k tomu, že stadiony jsou v provozu maximálně třikrát v jednom týdnu a navíc ne po celý průběh roku, Baade usuzuje, že ekonomicky prospěšnější by pro tato místa bylo postavit i nákupní centrum či nemocnici. Lidé, kteří přijíždějí na stadiony, zde navíc zdaleka neutrácejí podle plánů – většinou kromě vstupenek zaplatí jen za malé občerstvení, vzhledem ke zhuštěnému provozu poté velmi rychle místa opouštějí.

Ztracení turisté a bílí sloni

Je jich zároveň méně, než se obecně předpokládá. Například na mistrovství světa v Německu tvořili značnou část publika tuzemští návštěvníci, kteří by jinak utráceli jinde v zemi. Zahraničních turistů pak byla "pouze" čtvrtina z celkového počtu. Do Jihoafrické republiky přijelo oproti předpokládanému půl milionu návštěvníků jen 300 tisíc.

Zahraniční návštěvníci na mistrovství Evropy v roce 1996 v Anglii utratili v přepočtu zhruba 3,5 miliardy korun. To není málo – ovšem v porovnání s celkovým výnosem ze zahraniční turistiky, který v daném roce činil téměř 450 miliard korun, jde o zanedbatelnou částku. Při olympiádě v Aténách dokonce do řeckého hlavního města přijelo méně turistů než v jiných letech. Podle ratingové agentury Moody's přinese pořádání mistrovství světa Brazílii navíc pouhé čtyři desetiny HDP. 

Zároveň je třeba se ptát, proč mají nové dálnice, stadiony pro mládež či vysokoškolské kampusy vznikat v závislosti na mistrovství světa či olympiádě. Jak je ostatně popsáno výše, lze předpokládat, že jejich výstavba v "klidovém režimu" by vyšla mnohem levněji. Asi nejviditelnějším pozůstatkem bezuzdného utrácení kvůli několika týdnům sportovního svátku jsou stadiony, které den po skončení olympiády či mistrovství světa nenaleznou využití – tzv. "white elephants".

Dokumentovat tento fakt lze na zchátralém olympijském parku v Aténách, Sarajevu, stadionech v Jihoafrické republice či Portugalsku a je téměř bez pochyb, že podobný osud bude následovat hned několik stadionů i v Brazílii, a to přesto, že jde o Mekku fotbalu. Přitom právě kvůli předražené a korupcí poznamenané výstavbě fotbalových stánků Brazílií loni při Poháru FIFA otřásaly demonstrace a protesty se očekávají i letos. Konstrukce sedmdesátitisícového národního stadionu v hlavním městě Brasílii stála daňové poplatníky v zemi v přepočtu více než šest miliard korun. Žádný tamější klub přitom do ochozů stabilně nepřitáhne více než 5 000 diváků.

Národní stadion v Brasílii
Národní stadion v Brasílii

Společný cíl: Pohádkové léto, nebo blamáž

Zbývají tak v podstatě dva pádné argumenty, proč by se země měla ucházet o velkou sportovní akci. Jedním z nich je jistá forma prestiže – i když je samozřejmě diskutabilní, nakolik zvedla například olympiáda v Londýně prestiž jednoho z nejnavštěvovanějších měst a finančních center světa. Spolu s tím však jde také o otázku národního, respektive společenského sebeuvědomění. Společné národní vize či cíle se zvláště v poválečné, převážně individualistické a postmateriální západní Evropě vytrácejí. Prakticky tak neexistuje mnoho jiných důvodů k národní identifikaci než prostřednictvím úspěchů ve sportu.

Například mistrovství světa v Německu v roce 2006 pro zemi i její vnímání ze zahraničí znamenalo obrovský předěl, patrně největší od sjednocení v roce 1990. Asi navždy se na něj rovněž bude vzpomínat jako na Pohádkové léto podle názvu dokumentu Sönkeho Wortmanna. Rok 1998 a vítězství Francie, týmu složeného z velké části z arabských či afrických imigrantů, zase podle demografa Michela Tribalata udělalo pro integraci etnických menšin více než roky politického úsilí.

Pořádání sportovního svátku však může být pro prestiž státu poměrně kontraproduktivní, zvláště pokud zde panuje autoritativní či nevyspělý demokratický režim. Debaty při olympiádě v Soči okolo porušování lidských práv, předražené výstavby, bizarních konstrukčních omylů v hotelech či Potěmkinových vesnic ve městě pravděpodobně zanechaly větší stopu na reputaci Her než hlasy o perfektně zorganizovaném podniku.

Navíc, jak podotýká Kuper v souvislosti s vyvracenými obavami ohledně dalekosáhlé kriminality v Jihoafrické republice během mistrovství světa v roce 2010, zvládnutá organizace jen potvrdila, že šampionát může probíhat prakticky v kterékoliv zemi, která postupuje podle manuálu FIFA. Je tak dost pravděpodobné, že jihoafrický scénář se odehraje i v Brazílii, která řeší velmi podobné problémy.

přehrát video
Brazilský ministr sportu o přípravách na MS

Štěstí pro první svět

Je zde však druhý a velmi pádný důvod pro pořádání Her či mistrovství, který však politici příliš nezmiňují – snad proto, že jej považují za malicherný a nedostatečně obhajitelný. Pořádání mistrovství světa či olympiády v lidech vyvolává pocit štěstí, který trvá ještě dlouho po skončení sportovního svátku.

Tento faktor ve vyspělých zemích rozhodně není nepodstatný. Vždyť ani zvyšující se příjem během posledních čtyřiceti let podle vědeckých výzkumů nijak nepřispěl k jakémukoliv zvýšení pocitu štěstí. A to přesto, že lidé nadále vnímají platový nárůst jako jeden z hlavních prostředků, jak ke spokojenosti dospět. Vyšší příjem však k výraznému nárůstu pocitu štěstí přispívá pouze v oblastech světa, kde lidé trpí základními existenčními problémy.

Jednou z takových zemí je právě i Brazílie, stejně jako do značné míry Rusko či před čtyřmi lety Jihoafrická republika. Všechny tyto státy se mimo jiné potýkají s nevyhovující infrastrukturou, oproti vyspělým zemím nízkou nadějí dožití, kriminalitou či problémy s životním prostředím. Pokud by političtí představitelé těchto zemí investovali své úsilí i státní prostředky spíše tímto směrem, lze bez velkých logických kotrmelců předpokládat, že by obyvatelé vykázali větší míru kvality života než pořádáním olympiády či mistrovství světa.

Zdroj: ČT sport, FT, iDnes.cz, Soccernomics

      Pokud chcete upozornit na chybu ve článku, označte chybný text a zmáčkněte Ctrl + Enter

      Hlavní zprávy

      Načítám...

      Ouha, data se nepodařilo načíst.