ČTsport

ČTsport
středa 20. září 2017 Oleg
FOTBAL FOKUS

Moderní fotbal v praxi. Jak vypadá odvrácená tvář evropské kopané?

Velikost textu:

Stejně jako letošní Euro se velkých změn může dočkat i Liga mistrů. Evropský fotbal by tak dokonal cestu, na kterou se vydal před čtvrtstoletím. Fotbaloví příznivci často protestují proti modernímu fotbalu, který mimo jiné stále více kopíruje podstatu současné globální ekonomiky. Jak ale vypadá jeho tvář v roce 2016?

Před utkáním Bayern Mnichov - Atlético Madrid
Před utkáním Bayern Mnichov - Atlético Madrid

Čerstvě zvolený prezident FIFA Gianni Infantino se teprve objímal s protikandidáty a děkoval svým voličům. Sesazený šéf UEFA Michel Platini se zase upínal na poslední šance odvolat se proti zákazu činnosti ve fotbale.

Někteří ale právě v těchto dnech spatřili možnost, jaká se dlouhé roky nenabízela a dlouho se zase objevit nemusí. O necelý měsíc později probleskla médii po celé Evropě očekávatelná zpráva. Poté, co UEFA opustily dvě hlavní postavy, tak velkokluby využily vakua ve vedení evropského fotbalu a začaly požadovat rekonstrukci Ligy mistrů.

Právě tento návrh dokazuje, jak evropský fotbal zcela kopíruje trajektorii současné globální ekonomiky. Ne že by Infantino a Platini efektivně čelili tomu, že z evropského fotbalu se stává čím dál volnější pole pro velkokluby. Půl roku bez jasného vedení v UEFA ale nasvědčuje, že myšlenka superligy, s níž si velkokluby pohrávaly už dlouho, má k realizaci blíže než kdy dříve.

UEFA je přitom v nezáviděníhodné pozici, velkokluby ji mohou obejít velice snadno. Už v minulosti často hrozily, že opustí Ligu mistrů a vybudují si vskutku vlastní superligu - minimálně proto, aby si vybudovaly lepší vyjednávací pozici. UEFA i národní fotbalové svazy mají značnou sílu. Musejí však balancovat mezi požadavky velkoklubů, které kumulují stále větší zisky, a potřebami malých klubů, které jsou zatlačovány stále více do kouta.

Gianni Infantino a Michele Platini
Gianni Infantino a Michele Platini

Rekonstrukce pro velkokluby

To ilustrují i současné kroky UEFA s jejími dvěma nejdůležitějšími soutěžemi. Zatímco počet účastníků v základní skupině Ligy mistrů by se mohl snížit o polovinu, množství reprezentací na Euru se o polovinu zvýšilo. Je tedy velmi diskutabilní, že by obě změny vznikaly proto, aby UEFA zvýšila fotbalovou kvalitu obou soutěží. V obou případech se ale čekají výrazně vyšší výnosy.

Návrh rekonstrukce Ligy mistrů je přitom pro malé evropské země a kluby v podstatě likvidační. Místo dosavadních dvaatřiceti by v nové Lize mistrů figurovalo šestnáct týmů. Poslední předkolo má přitom eliminovat jakákoliv překvapení, čelily by zde proti sobě nasazené celky s nenasazenými.

Plzeň by se tak nestřetla s Maccabi Tel Aviv, s nímž o základní skupinu bojovala loni, ale například s jedním z týmů, který postoupil do letošního osmifinále. Ne však s klubem, jako je Genk či Wolfsburg, a tudíž figurujícím níže v koeficientu UEFA, nýbrž třeba s Chelsea či Benficou.

Motivace velkoklubů je na první pohled jasná - generovat větší prostředky. Dívat se na kluby jako na miliardářské podniky je ale příliš zjednodušující. Evropský fotbal v posledních letech připomíná spíše krysí závod - předvídatelný, bezvýchodný a sebepožírající. Motivy jsou veskrze pochopitelné snad u všech klubů. A to, že každý chce být ten nejlepší, je pouze jeden z nich.

Outsideři jako staronová elita

Potravinový řetězec mezi evropskými kluby je totiž neúprosný, což dokazují i nedávné triumfy relativních outsiderů. Leicester ovládl Premier League, ale už nyní jsou na jeho sestup nižší kurzy než na obhajobu titulu. Atlético zase téměř vyhrálo Ligu mistrů, ale v posledních šesti letech prakticky nechyběl v semifinále Champions League žádný z trojice Barcelona, Bayern či Real. Jak Leicester, tak Atlético navíc v létě nejspíš opustí jejich největší hvězdy.

Když se přitom klub uchytí mezi elitou, často začne kopírovat to, co dělají jiné velkokluby. Leicester letos ihned po sezoně vyrazil na tour po Thajsku, Atlético zase během mistrovského ročníku 2013/14 začal sponzorovat autoritářský Ázerbájdžán.

Stále větší úlitby sponzorům, které míří i proti identitě klubu, jsou patrné i u dosavadních velkoklubů. Barcelonu, která si zakládala na tom, že její dresy budou bez firemních log, už pět let sponzorují katarské aerolinky. Namodro zase byli namalováni předzápasoví dětští maskoti Manchesteru United, kteří tak upoutávali na snímek X-Men: Apokalypsa. Snaha uchytit se na globálním trhu, oslabit ligové rivaly skupováním jejich nejlepších hráčů a někdy i kontroverzní zákulisní praktiky tak míjejí jen málokoho.

Mario Suárez se raduje z branky Atlética Madrid
Mario Suárez se raduje z branky Atlética Madrid

NHL v Premier League

Úspěch Leicesteru je ale ojedinělý. V bundeslize vyhrál Bayern čtvrtý titul v řadě - stejně jako PSG ve francouzské lize. Juventus dokonce vybojoval v Serii A páté Scudetto za sebou. A ve Španělsku kraloval za posledních dvanáct let jen jednou jiný klub než Barcelona či Real Madrid.

Titul Leicesteru je přitom pro elitní evropské kluby velkým varováním. Jednak dokazuje, co se může stát, když jsou televizní práva rozdělována rovnoměrně jako v Premier League. Práva z anglické ligy přitom generují takové prostředky, že rozdíly mezi špičkou a průměrnými týmy se rapidně snižují. Ani postup do Ligy mistrů nebo výdělky ze vstupného už proto nejsou tak podstatné jako dříve.

To vše staví Premier League do zcela výjimečné pozice v celé Evropě. Kontinentální celky se právem bojí, že z anglické ligy se v dohledné době stane obdoba NBA či NHL. Právě proto dochází i k větším snahám uskutečnit z Ligy mistrů soutěž bohatých. Velkokluby mimo Anglii může utěšovat fakt, že žádná dominantní evropská liga nerostla donekonečna. A vědí to z vlastní zkušenosti, bubliny s televizními právy totiž v minulém desetiletí splaskly v Serii A i v bundeslize.

Jenže kontinentální velkokluby si dnes za situaci mohou víceméně samy a jsou oběťmi svého vlastního úspěchu. Struktura elitních kontinentálních soutěží vybízí k tomu, aby v nich stále více dominoval jen ten nejužší okruh velkoklubů. Španělská liga je plná výborných týmů, soutěživost v La Lize je ale postižena tím, že Barcelona a Real Madrid si televizní práva prodávají samy. A vydělávají na nich prakticky tolik, co zbytek všech španělských týmů.

V bundeslize zase potlačují růst klubů přísná pravidla pro výdaje. Týmy navíc nesmějí být až na výjimky Wolfsburgu a Leverkusenu většinově vlastněny soukromými vlastníky. Přes snahu vytvořit férová a udržitelná pravidla pro řízení klubů se síla neúprosně vychyluje na stranu Bayernu. Mnichov těží z pozice největšího německého klubu, uzavírá stále výhodnější marketingová partnerství a jeho obrat je díky tomu více než o dvě třetiny větší než u druhého nejbohatšího klubu, Borussie Dortmund.

Kořeny moderního fotbalu

Ve fotbale vždy existovaly velkokluby a elitní soutěže, nová Liga mistrů by ale rozevřela už tak obří nůžky v evropské kopané. Podoba moderního fotbalu, jak jej známe dnes, se přitom začala utvářet na začátku 90. let. Největší vliv na změny měly tři na sobě poměrně nezávislé faktory. Nejdříve šlo o začátek kabelové televize, díky kterým kluby začaly vydělávat z přenosů po celém světě. Neméně důležitý byl i vznik Ligy mistrů se základní skupinou, do níž už nemířili pouze mistři a ve které se začaly týmy nasazovat podle koeficientů.

Obřím zásahem do evropského fotbalu pak bylo i Bosmanovo pravidlo. Hráči po skončení smlouvy mohli odcházet kamkoliv zadarmo, zároveň ale zmizely i kvóty pro zahraniční hráče. Ve jménu společného pracovního trhu v EU tak najednou mohlo v evropských týmech působit tolik cizinců, kolik jen kluby chtěly. UEFA sice následně přijala opatření, která brání ještě volnějšímu trhu, zdali jsou ale k prospěchu věci, dnes rozporují hráčské odbory FIFPro. Kdyby jejich žaloba byla úspěšná, mohla by zásadně změnit podobu fotbalového trhu na celém světě.

Generální sekretář FIFPro Theo van Seggelen
Generální sekretář FIFPro Theo van Seggelen

Reprezentace mimo zásadní teritorium

Ať už by soud dopadl jakkoliv, je nepředstavitelné, že by kluby ztratily své dominantní postavení oproti reprezentacím. Zatímco vítěz Ligy mistrů v této sezoně mohl jen z peněz UEFA potenciálně vydělat 54,5 milionu eur, vítěz Eura letos dostane necelou polovinu této částky - nehledě na to, že jde o soutěž pořádanou jednou za čtyři roky.

Kluby dnes stále nepřitahují k obrazovkám tolik diváků jako reprezentace. Více než 80 procent nizozemské populace sledovalo finále mistrovství světa se Španělskem v roce 2010. A podobná čísla vykazovala i belgická reprezentace před dvěma lety při utkání s Jižní Koreou. Taková sledovanost je ale většinou jen jednorázová a opakuje se víceméně jen při velkých mezinárodních turnajích. Elitní kluby naopak v součtu za sezonu vykazují daleko větší čísla.

Ačkoliv největší ambicí hráčů stále do velké míry zůstává vyhrát mistrovství světa, kvalita současného klubového fotbalu podle odborníků nikdy nebyla větší. A to zvláště ve vyřazovací části Ligy mistrů. "Možná to nabourává zakořeněnou představu, že mezinárodní fotbal je nejvyšší úroveň kopané, ale pravdou je, že semifinále Ligy mistrů je vrcholem moderního fotbalu," domnívá se taktický expert Michael Cox. "Na této úrovni se dočkáváme nejlepších momentů a nejkvalitnějšího fotbalu."

Reprezentační fotbal má stále důležité postavení, ale hráči spolu jednoduše netráví tolik času a trenéři si nemohou vybírat hráče podle svých ideálních představ. Souboje národních týmů s klubovým fotbalem tak vlastně v mnohých ohledech nemá cenu porovnávat. Nejde tak docela o prohrané teritorium, jen o zcela jinou oblast. Opravdové bitvy - ať už sportovní, nebo finanční, se odehrávají jinde.

Zdroj: ČT sport, espnfc.com, Guardian, The Blizzard, UEFA.com

      Pokud chcete upozornit na chybu ve článku, označte chybný text a zmáčkněte Ctrl + Enter

      Hlavní zprávy

      Načítám...

      Ouha, data se nepodařilo načíst.