ČTsport

ČTsport
úterý 25. července 2017 Jakub

Matkou ruských měst až ke Zlatovrchému chrámu bez Stalina

Velikost textu:

Kyjevské dějiny jsou hodně obsáhlé. "Matka ruských měst", jak se hlavnímu ukrajinskému městu také říká, má dnes 2 770 000 dětí a je pochopitelně největší na celé Ukrajině. Hlavní tepnou v těle Kyjeva je Dněpr, mohutná řeka, na jejíž břeh dorazili v devátém století čtyři sourozenci ze slovanského kmene Poljanů. Kyj, Šček, Choriv a jejich sestra Lebeď: každý z nich se usadil na jednom z nedaleko sebe ležících pahorků a dali novým sídlům svá jména. Proto tedy Kyjev po nejstarším z nich. Postupem času se město stalo centrem Kyjevské Rusi, nejstaršího slovanského státu tehdejší východní Evropy. Tento státní útvar fungoval až do roku 1169. Od této chvíle se v Kyjevě často střídali noví vládcové. Ať už to byli Mongolové, Litevci, ruští kozáci a nakonec sovětští komunisté.

Jaromír Bosák
Jaromír Bosák

Dnes je Kyjev velmi moderním městem, rozděleným do deseti obvodů. Nová doba má své nevýhody, což může potvrdit každý, kdo se kdy v dopravní špičce, leckdy trvající v centru celý den, pohyboval vozem. Klidně prostojíte i několik desítek minut. Proto je lepší využít metro, anebo chodit pěšky. Jelikož je ale ukrajinská metropole hodně rozlehlá, po svých můžete chodit jen do určité míry. Když bydlíte v hotelu Lybid, tedy na rušném Peremogském náměstí, není to daleko na nejznámější zdejší ulici – Kresčatik. Tento široký bulvár měří takřka 1 300 metrů a je lepší se po něm procházet o víkendu, protože to bývá uzavřen pro jiný než pěší provoz. V době mistrovství Evropy to ale platí každý den, protože právě sem je umístěna fanouškovská zóna. Když jsem jí procházel něco málo po poledni, zela prázdnotou. Respektive, místo desetitisíců jako v době zápasů se potulovalo mezi stánky a kolem pódia možná pár set turistů. Víc lidí chodilo okolo ohraničeného prostoru.

Bulvár nesoucí své jméno od slovanského pojmenování kříže, začíná křižovatkou s ulicí Tarase Ševčenka a vede až na náměstí Nezávislosti, kterému vévodí socha Nezávislosti na vysokém podstavci. Tohle je místo, kde se poměrně nedávno odehrávala  ukrajinská Oranžová revoluce. Kresčatik je nově postavený, respektive budovy okolo něj, protože byl totálně zničený během druhé světové války. V neoklasicistním stylu toho vyrostlo hodně. Místní magistrát, filharmonie, ministerstva, hotely… Dá se tu i utrácet, bulvár patří mezi dvacet nejdražších ulic na světě.

Ještě chvíli se vyplatí jít do kopce, směrem k Dněpru. Narazíte totiž na velikánský park, příjemnou zelenou zónu, kde se můžete vydovádět do sytosti. Stánky s občerstvením nebo hospůdky jsou na každém rohu, cestičky jsou upravené a široké, ve všední den rozhodně ne přeplněné. Zastavit se můžete v dřevěném amfiteátru nebo se pěkně shůry podívat na fotbalový stadion zdejšího Dynama. Anebo se pobavit s holuby. Na několika místech je můžete potkat připravené obrat vás o pár hřiven. Na rozdíl od svých na divoko žijících druhů jsou tito ptáci trénovaní a cvičení, aby vám sedli na rameno, na hlavu, zobali z ruky a hlavně neuletěli. I když, to poslední není třeba trénovat, o to se starají podstřihnutá křídla. Tímto způsobem se v parku živí poměrně značný počet lidí, tak vás podobná podívaná rychle přestane bavit.

Když seskáčete z parku dolů na Volodymyrskou ulici, nemáte to daleko ke dvěma z nejznámějších církevních staveb v Kyjevě. Nejprve narazíte na Michajlovský Zlatovrchý chrám. Mohlo jít opravdu o letitého pamětníka, protože původní stavba byla vysvěcena na Starokyjevské hoře už v roce 1113 a pojmenována po archandělu Michaelovi, patronovi města. Zlatovrchý se mu říká proto, že býval jediným kyjevským chrámem se zlatou kopulí. Chrám přežil ledacos, i mongolský vpád ve třináctém století. Ve chvíli, kdy ho do ruky dostala sovětská moc, s ním byl ale amen. Postupně byl demolován a nakonec vyhozen do povětří. Naštěstí spousta drahocenných artefaktů a třeba i ostatky svaté Barbory byly převezeny buď do nedalekého chrámu sv. Sofie, nebo do muzeí v tehdejším Leningradu nebo Moskvě. Rekonstrukce, respektive znovupostavení, na sebe dalo čekat až do devadesátých let minulého století. Dlouhotrvající práce byly završeny v roce 1999 a o rok později se brány otevřely i pro návštěvníky.

Dokončení dokonalé podoby renovovaného stánku stálo spoustu peněz, podílela se pravoslavná církev i ukrajinský stát. Ještěže se v socialistické státní kase nenašel dostatek oběživa před desítkami let. Na místě chrámu měly stát obrovské sochy. Nejprve Lenina a po druhé světové válce pro změnu Stalina. Jenomže megalomanské plány vzaly za své, kasa byla prázdná. Naštěstí. Taky mohli dopadnout jako v Praze. Sotva byl vztyčen Stalinův pomník, přišlo se na to, že on to vlastně takový lidumil a génius zase nebyl. A tak se složitě bouralo…

(úryvek z připravované knihy k ME 2012)


      Pokud chcete upozornit na chybu ve článku, označte chybný text a zmáčkněte Ctrl + Enter

      Hlavní zprávy

      Načítám...

      Ouha, data se nepodařilo načíst.