ČTsport

ČTsport
pátek 18. srpna 2017 Helena

BLOG Tomáše Bábka: Keirinová akademie jako by nebyla v Japonsku, ale v seriálu Ztraceni

Velikost textu:

Tokio – Když se mě tento rok rozhodli japonští organizátoři pozvat, abych u nich jezdil závody v keirinu, byla to pro mě čest a trochu i splněný sen. V Japonsku jsem zatím absolvoval keirinovou akademii, objel si místní kopce a nakoukl také do místní kultury. A brzy mě už čekají první závody.

V tréninkové akademii. V pozadí hora Fudži
V tréninkové akademii. V pozadí hora Fudži
Otevřít galerii
  • V tréninkové akademii. V pozadí hora Fudži zdroj: Tomáš Bábek http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/71/7087/708637.jpg?1496938285
  • Plakát lákající na keirinové závody zdroj: Tomáš Bábek http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/71/7087/708639.jpg?1496938463
  • Na tréninkové jízdě v Japonsku zdroj: Tomáš Bábek http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/71/7087/708633.jpg?1496938055
  • S našimi profesionálními licencemi zdroj: Tomáš Bábek http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/71/7087/708638.jpg?1496938347

Po příjezdu do Japonska jsem měl velmi nabitý program. Z letiště jsem poslal zavazadla do Izu City (část Japonska na poloostrově Izu, kde se nachází japonská keirinová škola) a vydal jsem se do Tokia, kde na mě už čekala úvodní seznamovací večeře – drobná akce s ostatními kluky (Sam Webster, Shane Perkins, Denis Dmitrijev, Matthijs Büchli a Theo Bos – všechno medailisté z MS nebo olympijských her). Další den pak proběhla velká tisková konference, kde na nás čekala spousta novinářů i televize.

Došlo na představování a následně i na rozhovory a podepisování. Japonská televize pro nováčky v Japonsku, což je kromě mě i můj novozélandský kolega Sam Webster, dokonce přichystala dárek. Dostali jsme speciální japonské dřevěné boty, které jsou ovšem velmi nestabilní a bylo tak poměrně náročné na nich stát. Z Tokia jsem toho ale moc neviděl. Alespoň v hotelu, ve kterém jsme bydleli, měli nádhernou japonskou zahradu a jezírka s Koi kapry. 

Ještě ten samý den po tiskovce jsme již odjeli do zhruba sto kilometrů vzdálené keirinové školy a základny (a to doslova) na poloostrově Izu. Můj první dojem byl, že to tu vypadá jako v seriálu Ztraceni – podobná příroda, podobné stavby (některé z nich opuštěné), odlehlé prostory a téměř džungle. Navíc každý den třikrát zní prapodivná znělka z amplionů po celém areálu. Borci, kteří to tu již znají, mi říkali, že takový dojem má každý. 

Spolu se Samem Websterem si zkoušíme japonské dřevěné boty
Spolu se Samem Websterem si zkoušíme japonské dřevěné boty
Více fotek
  • Spolu se Samem Websterem si zkoušíme japonské dřevěné boty zdroj: Tomáš Bábek http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/71/7087/708631.jpg
  • Japonská zahrada na mém tokijském hotelu zdroj: Tomáš Bábek http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/71/7087/708630.jpg
  • Ochutnávám japonskou kuchyni zdroj: Tomáš Bábek http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/71/7087/708634.jpg
  • Před fotoaparáty na tiskové konferenci zdroj: Tomáš Bábek http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/71/7087/708632.jpg

Absolvovali jsme zkoušky z pravidel i montování kola

Už tu na nás čekali mechanici a naše železná kola, která jsme si smontovali a jeli se ubytovat. A od následujícího dne už nám začala škola keirinu, kde jsme probírali jeho pravidla, historii, taktiky a další věci. Celá tato školní docházka trvala asi týden. Mezitím samozřejmě tréninky, tréninkové závody a možnost trochu poznat japonskou kulturu, například skrze jídlo. Nedílnou součástí bylo i setkání a diskuse se starostou města Izu, kde se budou konat všechny cyklistické disciplíny na olympijských hrách 2020. Zároveň jsme si na úřadě vyzvedli naše japonské "občanské průkazy", tedy tzv. rezidenční karty.

Na konci školní docházky jsme museli absolvovat povinné zkoušky z pravidel keirinu, montování kola japonským způsobem na čas a také osobnostní pohovor s vedením. Zkoušky jsme samozřejmě zvládli všichni, i když jsme se trochu zapotili (montování kola vzhůru nohama dle přesného pořadí totiž není úplně jednoduché). Následující den jsme obdrželi profesionální japonské keirinové licence.

Po školní docházce a absolvování zkoušek jsme měli uvítací večeři a mohla začít příprava na závody a návrat do běžného tréninkového režimu. Měl jsem za úkol absolvovat ještě pár delších silničních tréninků, takže jsem mohl vidět i krásy japonského poloostrova. Bohužel je to tu samý kopec a jeden z tréninků se pro mě nakonec ubral nesprávným směrem. Nastoupal jsem zhruba 2500 metrů, přičemž poslední kopec měl dvanáct kilometrů a jeho druhá část sklon mezi jedenácti a dvanácti procenty (a to jsem za sebou měl pět hodin tréninku).

Musím říct, že těžší silniční trénink jsem ještě nikdy nejel. Útěchou mi byla nádherná příroda, sjezdy a kopce jako na Tour de France, jedinečný výhled na zasněžený vrcholek nedaleké hory Fudži a můj zcela nový karbonový silniční speciál staronové české značky Favorit. Paradoxně jsem na stejném kole (jen cca 40 let starším) začínal svou kariéru. Kolo bylo po tatínkovi a našel jsem ho na půdě.

Výhled na japonské kopce
Výhled na japonské kopce
Více fotek
  • Výhled na japonské kopce zdroj: Tomáš Bábek http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/71/7087/708635.jpg
  • Zkoušky v keirinové akademii zdroj: Tomáš Bábek http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/71/7087/708636.jpg
  • Naše zázemí zdroj: Tomáš Bábek http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/71/7087/708640.jpg
  • Mezi japonskými kopci zdroj: Tomáš Bábek http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/71/7087/708641.jpg

Na závody cestujeme šinkanzenem, občas i letadlem

Další týden mi již začala klasická dráhová a silová příprava. Jsou zde opravdu vynikající podmínky pro trénink. I přesto, že se jedná o poněkud mystický a odlehlý areál v hustém kopcovitém pralese, jsou zde čtyři venkovní betonové velodromy (250 m, 333 m, 400 m a 500 m), jeden vnitřní dřevěný (hala pro OH Tokio 2020), dvě posilovny, trenažérovny a silniční kopcovité okruhy. To vše na jediném čtverečním kilometru. Takže podmínky pro trénink ideální.

Aktuálně se připravuji na svůj první závod v Ogaki. V Japonsku je v provozu aktuálně třiačtyřicet velodromů a závodíme vždy jinde, tudíž musíme cestovat – nejčastěji šinkanzenem a někdy i letadlem. Každý závod přitom zahrnuje cestovní a registrační den (tzv. Zenken day).

Pokud není závod daleko, lze toto spojit v jeden den, nicméně pro registraci se musíte dostavit na velodrom nejpozději už v jedenáct dopoledne. Při registraci také musíte u vstupu odevzdat všechny elektronické komunikační přístroje (mobil, počítač, MP3, ale i bluetooth sluchátka). Proč? Důvodem je, abyste nemohli ovlivňovat sázkaře či mít bílého koně. Přístroje nakonec dostanete zpátky, ale až po závodech.

Po povinné vstupní (zdravotní) prohlídce si tak jdete smontovat kolo, připravit věci a můžete si vyzkoušet dráhu. A následující den již závodíte. Podotýkám, že se závodí i za hustého deště na otevřené dráze, proto jsem si už vyzkoušel, jaké to je na tréninku na dráze, když prší. Není to ale velký problém, protože povrch místní dráhy je poměrně drsný, a tak zde kolo vydrží i klopení.

Zdroj: ČT sport

      Pokud chcete upozornit na chybu ve článku, označte chybný text a zmáčkněte Ctrl + Enter

      Hlavní zprávy

      Načítám...

      Ouha, data se nepodařilo načíst.