ČTsport

ČTsport
sobota 16. prosince 2017 Albína

Slavné cyklistické dresy: Elegance i barevná nezřízenost

Velikost textu:

Praha – Estetika cyklistických dresů patří historicky k tomuto sportu, stejně jako doping či vysoké alpské vrcholy. V prvních letech nosili závodníci tlusté vlněné oblečení, které se ale postupně změnilo až v současné elastické materiály, jež slouží k propagaci týmových sponzorů. Které dresy vstoupily do historie silniční cyklistiky?

Slavné vítězství Mapei na Paříž-Roubaix
Slavné vítězství Mapei na Paříž-Roubaix

Pionýři silniční cyklistiky museli přímo na trase řešit spoustu problémů – technické záležitosti, defekty nebo v neposlední řadě způsoby občerstvení. Historické publikace jsou takovýchto mikropříběhů plné. Nedílnou součástí cyklistických závodů je však od jejich prvopočátků také oblečení. V prvních letech ještě vlněná trička a svetry, které i přes nepříjemné škrábání byly pohodlnější než bavlna, moc nepřipomínaly současné dresy. To se však brzy změnilo.

Ve čtyřicátých letech totiž přišla evoluce, která se ukázala jako stěžejní pro vznik současného pojetí cyklistických dresů. Italský krejčí Armando Castelli tehdy do sportu zavedl hedvábné dresy, které byly o poznání lehčí a cyklisté se v nich tolik nepotili. Důležitým posunem však bylo rovněž to, že na jejich hedvábném povrchu mnohem lépe držel inkoust. Odtud už byl jen krůček k tomu, aby se závodníci stali jezdícími billboardy pro sponzorskou reklamu.

K dalším posunům došlo po druhé světové válce, kdy rozvoj organické chemie přinesl do profisportu materiály z nylonu či různých polyesterů. Tyto materiály byly znovu lehčí a uživatelsky příznivější pro závodníky, a tak s příchodem sedmdesátých let uvolnilo hedvábí cestu syntetickým materiálům, které na tom byly lépe z hlediska aerodynamiky i komfortu a zároveň se na ně dala natisknout barevná reklamní loga.

Ta se stala symbolem cyklistických závodů, stejně jako jimi jsou vítězní závodníci nebo legendární závody. Jen těžko si jde představit triumfy Eddyho Merckxe na Tour de France bez dresů stáje Molteni, to samé platí o závodu Paříž-Roubaix, Rogeru de Vlaeminckovi a dresech týmu Brooklyn Chewing Gum. Legendárních dresů bylo ale podstatně víc. Jak vypadaly a jaké společnosti za nimi stály?

Dresy stáje Peugeot-Esso-Michelin
Dresy stáje Peugeot-Esso-Michelin

Peugeot

Když ve statistikách budeme pátrat po nejúspěšnějším týmu všech dob, záhy dojdeme ke stáji Peugeot. Francouzská značka začala vyrábět kola už v osmdesátých letech 19. století a záhy na to začala rovněž se sponzoringem cyklistiky. Jako taková se v profipelotonu držela více než století (do roku 1986) a v jejích barvách se vystřídalo množství předních závodníků své doby. Fantastický bílo-černý dres s ikonickou šachovnicí začali jezdci oblékat v roce 1963.

Tom Simpson se v něm stal mistrem světa, na začátku kariéry se v něm objevil i Eddy Merckx. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se pak Peugeot stal určitým symbolem příchodu Angličanů a Američanů do profesionálního pelotonu. Za francouzskou stáj tak jezdili Phil Anderson, Robert Millar, Stephen Roche či dnešní týmový ředitel stáje Romana Kreuzigera Sean Yates.

Stáj Molteni
Stáj Molteni

Molteni

Dresy stáje Molteni jako by nemohly existovat jindy než v šedesátých a sedmdesátých letech. Jejich černo-hnědý design z dílny italského výtvarníka Vittoria Gianniho signalizoval zbytku pelotonu tvrdou práci a soustředění a stal se antidotou na stále blýskavější a pestrobarevnější dresy konkurenčních týmů. Zároveň z nich ovšem vyzařovala elegance a noblesa, s níž si společnost Molteni začaly asociovat generace cyklistických fanoušků. Jde o paradox, neboť italská společnost ve skutečnosti vyráběla produkt, který si s elegancí pravděpodobně nikdo nespojí, tedy mleté maso a uzeniny.

Za Molteni jezdil na vrcholu své slávy mezi lety 1971 a 1976 Eddy Merckx a vyhrál zde prakticky vše, co se dalo. Ikonický dres k jeho osobnosti – alespoň tedy té, kterou ukazoval na kole – dobře seděl. Merckx nebyl někým, kdo by se rád předváděl. Místo toho tvrdě pracoval a slavil úspěchy. Stejně jako je na poli designu slavil hnědo-černý dres.

Dresy stáje Brooklyn Chewing Gum
Dresy stáje Brooklyn Chewing Gum

Brooklyn Chewing Gum

Ačkoliv na to název společnosti přímo odkazuje, výrobky značky Brooklyn Chewing Gum nevznikaly v New Yorku, ale v malém městě Lainate poblíž severoitalského Milána. Firma produkující první italské žvýkačky vznikla v polovině padesátých let a onen "Brooklyn" v názvu byl kreativní ideou, která odkazovala na slavný most spojující Brooklyn a Manhattan. Žvýkačkám se také záhy začalo přezdívat la gomma del ponte, tedy žvýkačky z mostu.

Do cyklistiky zasáhla tato společnost skrze sponzoring italské stáje Brooklyn, která působila v sedmdesátých a na začátku osmdesátých let. Její hlavní hvězdou byl Belgičan Roger de Vlaeminck, který vstoupil do historie čtyřmi triumfy na Paříž-Roubaix. Spolu s Tomem Boonenem na tzv. Pekle severu dodnes drží rekord v počtu vítězství.

Detail dresu stáje La Casera-Bahamontes
Detail dresu stáje La Casera-Bahamontes

La Casera-Bahamontes

Španělská stáj La Casera-Bahamontes se nemohla co se týče úspěchů ani délkou působení rovnat žádnému z předchozích týmů. Design jejich dresu, kteří jezdci nosili v první polovině sedmdesátých let, se jim ovšem přinejmenším vyrovná. Černě vyvedený nápis Bahamontes na červeném poli odkazuje k osobě Fernanda Bahamontese, slavného vrchaře, kterému se přezdívalo Orel z Toleda. Bahamontes tým spolufinancoval a také vedl. La Casera je pak druh populární španělské limonády, která se přidává do osvěžujících letních drinků.

La Casera-Bahamontes byla určitým předchůdcem dnešních španělských stájí jako Movistar či Caja Rural. I přesto, že závodníci tohoto týmu vyhráli etapu na Giro d'Italia či opakovaně předvedli puntíkatý dres na Tour de France, stáj nikdy nedosáhla až do nejvyšších pater tehdejší cyklistiky a skončila po pěti letech. Jejich dresy ale žijí dál.

Dres týmu Mapei
Dres týmu Mapei

Mapei

Jedni ho považují za ten nejhorší, druzí za vůbec nejhezčí z dresů. Řeč je o týmu Mapei a jeho slavných dresech, které rozhodně netrpěly nedostatkem ambicí. Italská společnost, jež se zabývá stavebními materiály, dokázala na malou plochu dostat skutečně velké množství barev. Kdo se v devadesátých a nultých letech díval na cyklistiku, připadal si, jako by se na závodníky italské stáje díval kaleidoskopem.

Mapei patřila k vůbec nejsilnějším týmům tehdejší doby, přičemž její největší hvězdou byl klasikář Johan Museeuw. Jedním z momentů, kterým stáj vešla do historie, je slavný triumfální závěr Paříž-Roubaix, kdy na velodromu v Roubaix přijeli pospolu Museeuw, Gianluca Bortolami a Andrea Tafi. Dresy stáje, které při tom měli na sobě, zůstávají symbolem cyklistiky přelomu milénia.

Zdroj: ČT sport

      Pokud chcete upozornit na chybu ve článku, označte chybný text a zmáčkněte Ctrl + Enter

      Hlavní zprávy

      Načítám...

      Ouha, data se nepodařilo načíst.