ČTsport

ČTsport
neděle 22. října 2017 Sabina
Giro d'Italia 1946

Zastávka Terst. Jak cyklistika spojila poválečnou Itálii

Velikost textu:

Praha – Letošní Giro d'Italia je už takřka uzavřenou událostí, vítěz je zřetelně vyprofilovaný a příběh závodu čeká už jen poslední etapa. Ta skončí v Terstu, ikonickém městě na italsko-slovinském pomezí, které cyklisté navštívili v prvním poválečném ročníku závodu. Tehdejší narativ byl nepoměrně složitější a strukturovanější než dnes – zahrnoval průjezd skrz armádní zóny, národnostní bouře i útok na samotné cyklisty. Více o cestě 17 jezdců do Terstu v článku.

Giordano Cottur obklopený fanoušky v Terstu
Giordano Cottur obklopený fanoušky v Terstu

Šest válečných let tvrdě a bezprecedentně zasáhlo Itálii, rozedřena byla všechna společenská pojítka. Debaty a konflikty panovaly o tom, kdo stál na jaké straně válečného běsnění, kdo se kde nacházel, s kým se stýkal. Zdevastovaná byla infrastruktura, zásobování nefungovalo a některá města stála na pokraji hladomoru, jiná byla zcela zničena. V abstraktnějších pojmech neexistovala důvěra ve společnosti, schopnost a ochota vůbec najít společný bod. Tímto bodem se nakonec stala cyklistika a Giro d’Italia 1946, které vešlo do historie jako il Giro della Rinascita, Znovunarozené Giro. I když vše nebylo takto přímočaré.

Přestože italská armáda vyřadila bicykl jakožto zastaralý prostředek ze své výbavy, zůstalo kolo esenciální pro chod Itálie ve válečných letech. V době nafty na příděl, zničených cest a všeobecného nedostatku peněz a zdrojů sloužilo kolo civilistům jako příhodný dopravní prostředek. Muži ho používali k dopravě do továren, které bez něho zkrátka nemohly fungovat (když Němci zakázali používání kola, brzy od tohoto zákazu museli upustit – žádná z továren totiž nebyla schopna výkonu z toho důvodu, že jednoduše chyběli dělníci). Německo vůbec vidělo bicykl jako subverzivní a nebezpečný prostředek: Partizáni hlavně v severní části poloostrova používali jeho rámu pro přepravu tajných zpráv, ostatně jeden ze dvou nejslavnějších italských jezdců všech dob Gino Bartali pomáhal hnutí převážením falešných pasů a identit.

Gino Bartali
Gino Bartali

Druhý ze slavných závodníků Fausto Coppi strávil válku v zajateckém táboře v severní Africe a v roce 1945 se vracel na kole přes jih a střed Itálie domů. Byla to dnes takřka už mytická cesta: Představujeme si tisíce křížů, krátery po bombách, hromadné hroby, provizorní mostní konstrukce, rozbahněné cesty, všeobecné zoufalství a marasmus. Jiní se vraceli ještě z ďábelštějších podmínek. Jeden z pozdějších hlavních Coppiho gregarios (tedy pomocníků) Andrea Carrera po návratu z Buchenwaldu vážil čtyřicet kilo. Nic, co cyklisté mohli zažít na tratích závodů, tak nemohlo být horší než hrůzy, kterými si prošli ve válečných letech. Šest let jim proteklo mezi prsty a nyní byl čas vrátit se k závodění. Rok 1946 je začátkem zlatého věku italské cyklistiky: Naplno propukne rivalita Coppi - Bartali, kterou bude ze svého věčně třetího místa sledovat Fiorenzo Magni. Cyklistika sjednotí národ u sledování jejich soubojů.

Giro d'Italia 1946

Prvním krokem bylo uspořádání Gira d’Italia. Situace v zemi přitom byla strašlivá – oficiální údaje mluví o patnácti tisících mrtvých v důsledků poválečného vyřizováni účtů, země byla trhána sériemi stávek, kriminalita dosáhla zcela bezprecedentních rozměrů, některá města stála na pokraji hladomoru. Za těchto podmínek se jezdci vraceli k závodu, který byl vnímán jako pomyslný spojující most.

Fausto Coppi
Fausto Coppi
  • "Tímto Girem dostává myšlenka spojení našeho národa zřetelné podoby. Během jediného týdne projel peloton městy a vesnicemi, které se mohly znovu nadechnout. Barevné startovní pole dalo těmto místům nové naladění," napíše komunistický list L'Unita o prvním Giru d’Italia od roku 1940.

Podmínky válkou více postiženého jihu omezily trasu Gira na severnější části země. I samotná trasa se ale měnila s tím, že dokonce ještě po začátku závodu neměli organizátoři její definitivní podobu. Zájem byl na tom, aby se cyklisté na trati (jejíž čtvrtina z celkových 3350 kilometrů vedla po neasfaltovaných površích) provinuli památníky první i druhé světové války: Na programu tak byla Piava, Trento nebo Bassano del Grappa. Organizátoři rovněž chtěli do programu zařadit mytický Terst, nejpodivnější z italských měst.

Samotný závod probíhal v přelomových historických podmínkách. Dva dny před jeho startem, 13. června 1946, opustil Itálii král Umberto II. a země se sunula směrem k republikánskému zřízení. První prezident nové republiky byl řádně zvolen o dva týdny později a entuziastičtí novináři italských deníků se mohli přetrhnout v rýsování paralel mezi novým zřízením a cyklistikou, prezentovanou jako emblematický sport demokracie. "Existuje v dokonalé harmonii s dějinným časem," tak to popsal jeden z nich. Limit pro vzletná přirovnání neexistoval a čtenář té doby dostal pocit, že se během dvaceti dnů závodu zahojí veškeré rány minulých let. Rétorika novinových článků si leckde takřka nezadá s fašistickým slohem, přesto ale cítíme vzrušení z možného nového  a demokratického – začátku.

Terst
Terst

V čistě sportovních a výkonnostních měřítkách to nebylo kvalitativně převratné Giro. Už účast (97) nebyl kdovíjaká a vzhledem k šestileté pomlce způsobené válkou jela více než polovina ze závodníků vůbec poprvé. Odstoupení byla velmi častá a počet novinářů, jež závod zprostředkovávali čtenářům svých listů, nakonec dokonce převýšil samotné množství závodníků. V cíli v Turíně měl nakonec nejrychlejší čas Gino Bartali, o čtyřicet sedm sekund před druhým Faustem Coppim a nějakých patnáct minut před třetím závodníkem o tom, že jde o závod dvou jmen, nebylo nikdy pochyb. Pro historii Gira i moderní Itálie jsou však důležitější události, ke kterým došlo v etapě s cílem v Terstu.

Terst byl klenotem v rakousko-uherské pokladnici, jíž do první světové války sloužil jako přístavní brána císařství. Po roce 1918 připadl Itálii, která za tento malý kus země na slovinském pomezí zaplatila přes půl milionem lidských životů. Tavící kotel mnoha národností se silně zastoupenou židovskou komunitou a domov mnoha intelektuálů včetně spisovatele Jamese Joyce se dostal pod nadvládu země, v níž s exponenciální rychlostí rostly fašistické tendence. Zvyšoval se tlak na slovinskou populaci, zakázány byly všechny jazyky vyjma italštiny, Slovinci si museli dokonce poitalizovat svá příjmení. Ve válečných letech pak byl v Terstu v areálu bývalého mlýna zřízen jediný koncentrační tábor na italském území. Po osvobození přišli partizáni pod velením Josipa Tita a převrátili výhybku na druhou stranu, docházelo k útokům na italské nacionalisty. Terst byl následně (podobně jako Vídeň či Berlín) rozdělen do čtyř částí  francouzské, britské, americké a sovětské. Ve městě v té době o moc soupeřili vojenské jednotky spojenců, komunisté, Slovinci, italští nacionalisté a neo-fašisté. V době Gira 1946 probíhala pařížská konference, která měla rozhodnout o definitivní čáře, jež protne Terst a rozdělí ho na dvě části: západní a východní.

Etapa Rovigo-Terst byla naplánována na 30. června. Organizátoři chtěli peloton dovléci až do města – ze symbolických (spojení rozdělené země), ale i jiných důvodů. Na startu totiž figuroval i přímo terstský tým Willier Triestina se silným domácím jezdcem Giordanem Cotturem jakožto kapitánem. Cottur vyhrál první etapu v Turíně, vezl tak růžový dres a zprávy o jeho úspěchu dorazily pochopitelně i do Terstu. Existoval tak značný tlak na to, aby závod pokračoval až do přístavního města. To nakonec přimělo vládu (která nejprve vydala zákaz vstupu závodu do spojenecké zóny, jíž Terst náležel) týden před etapou ke změně svého původního postoje. Závod směl vyrazit směr Terst.

Cyklisté z týmu Willier Triestina
Cyklisté z týmu Willier Triestina

Etapa do Terstu

Do 228 kilometrů dlouhého dne vyrazilo jen čtyřicet šest jezdců. Ti dostali speciální propustky do spojenecké zóny tak, aby se dostali bez obtíží přes checkpointy. Zpočátku vše probíhalo hladce a cyklisté se blížili k cíli – dokud nenarazili na provizorní barikády, které blokovaly cestu, a útočníky čekající okolo trati. Na jezdce se snesla sprška kamenů, Coppi, Bartali a spol. se vrhli do škarpy, jeden z cyklistů byl poměrně těžce zraněn. Někteří dokonce mluvili nejen o kamení, ale i vypálených střelách – možná i na cyklisty. Zprávy o útoku se brzy dostali i do Terstu, kde vyústily v útoky na slovinskou populaci. Shořely obchody a restaurace, agresivní dav zdemoloval kanceláře místního slovinského deníku.

Ostatním novinářům články o útoku na peloton vybublaly v popis veskrze amorfní směsi Slovanů, jejich sympatizantů a komunistů – útok tak byl zkrátka vržen na ne-Italy bez toho, že by o tom existovaly jakékoliv důkazy, neboť útočníci samotní stihli utéct skrz okolní pole. Cyklisté mezitím vcelku logicky odmítali v závodu pokračovat, neboť na dalších úsecích trati na ně klidně mohlo čekat něco podobného jako zmíněné barikády. Vypadalo to tak, že útočníci dosáhli svého záměru a závod se do Terstu nedostane.

Komentáře v tisku
Komentáře v tisku

Po několika hodinách došlo k rozhodnutí: Závod oficiálně skončil, odstupy a pořadí byly uzavřeny. Kdo však chtěl pokračovat, tomu to bylo umožněno – nejelo se už o pořadí, ale o symbolické vítězství (a také prize-money). Následovaly unikátní chvíle nejen pouze v historii cyklistiky, ale i sportu vůbec. Sedmnáct závodníků (celý tým Willier Triestina a odvážlivci z jiných stájí) a jejich kola naložil americký armádní truck a odvezl je skrz jinak uzavřené území až na okrajové předměstí Terstu. Tam závod pro zvláštní skupinu jezdců začal znovu. Chyběly zde přitom už velké hvězdy Coppi a Bartali, které jiný náklaďák odvezl rovnou do Udine, jež hostilo start další etapy.

Na sedmi plochých kilometrech byl nejrychlejší Giordano Cottur, za nímž v závěsu dorazili dva další jezdci domácího týmu Willier. Giro a Cottur byli přivítáni jako symboly Itálie a návratu ke starým časům – přes snahu oné zmíněné amorfní skupiny Slovanů a komunistů (i když někteří prokázaně byli italského původu) se závodníci dostali až do Terstu a symbolicky tak překlenuli společenské rozdělení. "Giro bylo spojované s Itálií a Terst chtěl být italský," glosoval to posléze sám Cottur. Tisk (ten proitalský a protikomunistický) mluvil v krásně vyklenutých slovech o opětovném sjednocení, mnozí však byli skeptičtější. Navíc bouře v ulicích Terstu pokračovaly, a v dalších dnech si vyžádaly dokonce lidské oběti.

17 odvážlivců vstoupilo do historie závodu, a to i přesto, že v čistě sportovních termínech jejich námaha a svého druhu jistě odvaha nic neznamenala: Závod oficiálně skončil u barikád. Je jistě komfortní a efektní vnímat tehdejší Giro jako jakýsi spojovník rozdělené země – a když se nám nehodí násilnosti, které v Terstu tehdy vypukly, tiše je z příběhu vypustíme. To ostatně udělala většina italských novinářů té doby. Lidé potřebují symbol, něco, k čemu se mohu upínat, určitou pohádku. A tou etapa do Trestu jistě je: V narativu nechybí odvaha, nebezpečí, námaha, vzestup, odměna a oslavy, spojení. Že vše nebylo tak jednoznačně hezké, je druhá věc.

Zdroj: ČT sport, Pedalare, Pedalare

      Pokud chcete upozornit na chybu ve článku, označte chybný text a zmáčkněte Ctrl + Enter

      Hlavní zprávy

      Načítám...

      Ouha, data se nepodařilo načíst.