ČTsport

ČTsport
středa 26. července 2017 Anna
Giro d'Italia

Pantani. Plachý Pirát na sebedestruktivní cestě (1970–1998)

Velikost textu:

Peloton včera zakončil svou ostrovní anabázi etapou s finišem v Dublinu, městě, z něhož vyjel v roce 1998 Marco Pantani za svým posledním velkým vítězstvím. Tehdy byl na pravém vrcholu sil – nejobávanější vrchař, jehož akceleraci ve stoupáních nestačil žádný ze soupeřů. Více o Pantaniho cestě k fantastickému doublu ze sezony 1998 v našem článku. Zítra pak na našem webu čtěte o Pantaniho sportovním i lidském sestupu.

Marco Pantani
Marco Pantani

Nikdo nestoupal tak jako Marco Pantani. Hluboce předkloněný nad řidítka, s akcelerací do té (i od té) doby nevídanou se odpoutal od ostatních a jel si svůj vlastní závod. Závod, ve kterém bojoval daleko více než s ostatními sám se sebou. Ostatně sám řekl: "Miluji hory, ale nenávidím ty hrozné pocity vyčerpání. Takže se vždy jen snažím zkrátit své utrpení." Pantaniho vztah k cyklistice, ke kolu, byl komplikovaný už od dob dospívání v letovisku Cesenatico na pobřeží Jaderského moře. "Cyklistiku nenávidím, ale jsem si jistý, že mě uživí." Kolo však také velmi plachému Pantanimu umožnilo ztrácet se v okolních kopcích, strávit hodiny zakleslý v pedálech svého speciálu, euforie z pohybu smazávala široký vějíř jeho komplexů. Prostředí italské riviéry 80. let nebylo vlídné k uzavřenému teenagerovi, který v patnácti letech začal plešatět a od spolužáků kvůli svým odstávajícím uším dostal přezdívku Il Elefantino, Slon.

Začátky

Lokální sdružení zakládá v polovině 80. let sérii cyklistických klání pro dospívající, a posléze i stáj Fausto Coppi – pojmenovanou přirozeně po největším italském závodníkovi všech dob. Pantani je přijat a brzy se prosazuje mezi ty nejlepší z tamních jezdců. Objíždí závody, které se stále více začínají vymykat adjektivu místní, a prostředí rodinné stáje je náhle jeho talentu těsné.

Marco Pantani v juniorské kategorii
Marco Pantani v juniorské kategorii

Následuje postup do kategorie amatérů a silnější stáje Giacobazzi: Pantani v jejím dresu objede tři amatérská Gira d'Italia, vyhraje to poslední. To už s vidinou přestupu mezi profesionály v barvách týmu Carrera nesoucí jméno společnosti se sportovním vybavením. Píše se srpen 1992. O pár měsíců později se potkává s doktorem Francescem Conconim z výzkumného centra při Univerzitě Ferrara, jehož jméno bude o sedm let později pulzovat světovým tiskem.

19941996: první pódia, pád a kolaps

Průlomový je rok 1994. Nejprve je domestikem Claudia Chiapucciho na Giru, které startuje ve smutném duchu – minutou ticha za bývalého vynikajícího šampióna Luise Ocaňu, jenž spáchal sebevraždu několik hodin předtím, než měl závod komentovat pro jednu ze španělských stanic. Pantani vyhrává etapy 14 a 15, přičemž v té druhé dvakrát nastoupí Miguelu Indurainovi a celkově končí druhý, necelé tři minuty za Jevgenijem Berzinem. Chiapucciho éra tímto skončila, dojíždí až pátý s obrovským mankem devíti minut na svého někdejšího pomocníka. Itálie je Pantanim poblázněná, etapové vítězství sleduje bezmála 7 milionů Italů, což činí enormních 59 % z televizního koláče. O několik týdnů později následuje jeho první Tour de France, na níž od pádů potlučený Pantani dojede na třetím místě. Co naznačilo Giro, stvrdila Tour.

  • "Dříve ženy viděly skrz mě, teď za mnou běhají. Dvě zrychlení na Giru a jsem najednou krásný," reflektuje přicházející okamžiky slávy.
Marco Pantani s Miguelem Indurainem
Marco Pantani s Miguelem Indurainem

"Přilby tě nezahřejí a já nemám žádné vlasy. V každém případě mě rozčilují, brání mi v přemýšlení." Ani sebelepší helma by však nyní už prvnímu muži mezi italskými cyklisty nepomohla: na podzim roku 1995 je v úniku v závodě (momentálně už neexistujícím) Milán-Turín a společně se dvěma dalšími cyklisty sjíždí 8% kopec, když se v zatáčce objeví terénní nissan. Všichni letí přes řidítka a posléze na operaci do nejbližší nemocnice. Pantaniho levá noha navždy zůstane o sedm milimetrů kratší a bude poseta kresbou jizeb. Důležitějším však bude výsledek krevního testu, který vyjde najevo až během vyšetřování na přelomu tisíciletí. Pantanimu je v nemocnici naměřena extrémní hladina hematokritu 60 %, kterou doktoři snižují po šestnáct hodin pomocí infuzí. Poté, co se hladina značící objem červených krvinek v krvi dostala na stabilní a normální úroveň, začne najednou strmě klesat počet krvinek a Pantani se dostane do anemického stavu – doktoři později připustí, že kdyby zemřel, nikdo by se příliš nemohl divit.

Tyto všechny informace se na veřejnost dostanou až po letech, když už de facto nikoho nepřekvapí. 60% hematokrit – doktoři a různé vyšetřovací komise si posléze kladou otázku, zda je možné této hladiny dosáhnout jinak než uměle (tj. pomocí zakázaného EPA). Dochází k tomu, že rozhodně ne. Pantaniho hodnoty v říjnu 1995 o celých deset procentních bodů převyšují povolenou hranici UCI – když o čtyři roky později bude testován před 21. etapou z Madonny di Campiglio, naměří mu 52 %. Pantani málem v turínské nemocnici zemřel, dopingové království však pokračovalo dál – a s ním i narůstající sláva, deprese, závislosti, psychická narušení, která se tak vykloubila z udržitelného stavu po 5. červnu 1999.

Marco Pantani v nemocnici po pádu v závodě Milán-Turín
Marco Pantani v nemocnici po pádu v závodě Milán-Turín

Pirát v dresu Mercatone Uno

Mezitím ale v dubnu 1996 podepisuje smlouvu se stájí Mercatone Uno nesoucí jméno potravinářského řetězce (později se bude uvádět, že v době vrcholných Pantaniho úspěchů šly tržby na dvoj- až trojnásobek). Po bezpočtu pádů a peripetií, které ohrožovaly samou jeho kariéru – je tázán, jestli se spíše než za cyklistu nepovažuje za motocyklového závodníka – se ocitá v prostředí zabezpečeného týmu, jehož je jasnou jedničkou. Vše se točí kolem něho. Zatím ale pouze papírově, protože závody jsou ještě pro Pantaniho daleko. Mezitím tak trénuje a převlečen za ženu (maska fungovala do té doby, než přišlo první stoupání a "její" blesková akcelerace) se účastní amatérských a charitativních podniků. Mercatone Uno počítá s jeho návratem do profipelotonu až na rok 1997.

Vstupuje do ní s novým doplňkem: šátkem na své vyholené hlavě, z čehož vzejde slavná přezdívka Il Pirata, Pirát. V lednu 1997 mezitím UCI schválila novou regulaci (podnícenou vysokou hladinou hematokritu, tedy poměru červených krvinek v krvi, mezi cyklisty na minulé Tour), která stanoví povolenou hladinu hematokritu na 50 %. Pokud je závodníkovi dopingovými komisaři při testu naměřena vyšší než tato hranice, následuje automatický distanc na 15 dní, načež se kontrola opakuje – a pokud je už vše v pořádku, cyklista může pokračovat v závodění. Pantanimu se zatím problémy tohoto typu vyhýbají, jiné nikoliv. Na Giru musí po pádu ze závodu odstoupit, sezonu ale nakonec zachrání třetím místem a vyhranou etapou na Tour. Na ní tehdy dominoval Jan Ullrich, který Pantaniho veškeré šance roztrhal v časovkách. V roce 1998 už mělo být vše jinak.

Marco Pantani vítězí na Montecampione
Marco Pantani vítězí na Montecampione

1998: Zlatý dopingový věk

Na Giru proti němu stojí Pavel Tonkov a Alex Zülle, kteří zpočátku na Pantaniho nabírají čas. Pak přijde výstup na Marmoladu v etapě do Val Gardeny, kde akceleruje, najede minuty na své konkurenty a také se vůbec poprvé v kariéře oblékne do růžového. Dres musí hájit v devatenácté etapě na Montecampione. Půjde o jeden z nejikoničtějších cyklistických soubojů přinejmenším televizní éry sportu. Pantani stoupá a na zadním kole mu visí Tonkov, který znaveně likviduje vznikající mezírky mezi oběma jezdci. Pantani nejprve v šíleném parnu odhazuje svou bandanu, tedy šátek, poté brýle proti slunci a nakonec i piercing nosu, který letí mezi stromy. Chvíli nato odpadá Tonkov a Pantani projíždí cílem s gestem, který se pak bude opakovat v TV záběrech po celé Itálii. Zbývá zvládnout časovku, což se Pantanimu povede v poměrně velkém stylu a dokonce najede pár vteřin na mnohem lepšího časovkáře Tonkova. Giro je jeho.

Itálie slaví a málokdo se zabývá událostmi, které se odehrály ještě před zmíněnou časovkou. Dopingoví komisaři ráno před startem dorazili do hotelu, kde Mercatone Uno tu noc přebývala, a podnikli testy. Pozitivní byl ten Riccarda Forconiho, pro něhož Giro tímto skončilo, testována však byla i hlavní hvězda týmu. Naměřená hladina (49,3 %) byla té povolené už hodně blízko a důležité jsou i okolnosti testování. Jezdec měl po příchodu komisařů určenou dobu, na níž se musel dostavit k odběru krve: Pantani ji překročil o takřka dvacet minut. Jsou to hypotézy, ale intenzivním ředěním krve, ale i dalšími způsoby jde za tuto dobu snížit hladinu krvinek. Těch sedm desetin bylo zatraceně blízko.

EPO umožňovalo jezdcům držet rychlejší tempo, a to po mnohem delší dobu. Nedocházelo u nich ke kyslíkovému dluhu a jejich únava byla podstatně menší z důvodu nízké produkce kyseliny mléčné. Značné mínusy jeho používání s sebou nesou hrozbu infarktu a přetěžování srdce. V noci pak cyklisté museli být připojeni k přístrojům, které jim sledovaly pulz – ten z důvodů užívání EPA nebezpečně klesal a jezdci často museli vstát a po určitý čas vyvíjet fyzickou aktivitu. Docházelo tak ke scénám, kdy závodník po dni stráveném v sedle šlapal v nočních hodinách ve svém hotelovém pokoji na rotopedu, aby se mu pulz dostal do stabilních mezí.

Marco Pantani v čele stávky pelotonu na Tour 1998
Marco Pantani v čele stávky pelotonu na Tour 1998

Aféra Festina

Tour de France 1998 vstoupila bez přehánění do historie, a to z velké míry spíše pro události odehrávající se mimo její trasu. Vše vlastně začali policisté na severu Francie, kteří zastavili auto řízené masérem stáje Festina Willym Voetem. Uvnitř dodávky našly ampule, injekční stříkačky, krevní plazmu – Festina si do Dublinu, kde Tour ten rok startovala, vezla hotovou pojízdnou lékárnu. Navíc nešlo o pouze řadový tým, za Festinu závodili druhý muž loňského ročníku Richard Virenque nebo Pantaniho soupeř z Gira Alex Zülle. Tým byl ze závodu po několika etapách a přiznání ředitele stáje Bruna Roussela, ve kterém popsal jejich dopingové praktiky, nakonec vyloučen. Virenque se nervově zhroutil, to však policii neobměkčilo. To samé pak potkalo i tým TVM a stáj ONCE, za niž jel Laurent Jalabert a v jejímž vedení byl Dr. Mabuse pelotonu Manolo Sainz, závod opustila z vlastního rozhodnutí. 

Toto všechno se Pantaniho přímo netýkalo – alespoň v tom smyslu, že se ho nedotkly nálezy policie a komisařů. Jako velká hvězda závodu byl postaven do role jednoho z mluvčích pelotonu, vedl jeho stávku, kterou později rozmetal stávkokaz Bjarne Riis. Pantani byl mnohem více, a z dnešního pohledu se to může zdát velmi ironické, stavěn do role jakéhosi ambasadora nové a čisté cyklistiky. Na trati byl v každém případě dominantní – na Galibieru rozmetal naděje Ullricha, kterého už nemohly zachránit ani časovky, a vyhrál celou Tour. Jako do dnešní doby poslední, kdo zvládl zvítězit na obou hlavních podnicích sezony.

  • "V tomto čase, kdy se tak mluví o dopingu, je Marco populární, protože zosobňuje ideál zdravého a úspěšného cyklisty, který vítězí díky svému utrpení na kole. Jsem mu jménem Itálie vděčný," prohlásí tehdejší italský premiér Romano Prodi.
Pokračování článku čtěte zítra na našem webu.
Zdroj: ČT sport, Pantani: The Accidental Death of a Cyclist, The Death of Marco Pantani

      Pokud chcete upozornit na chybu ve článku, označte chybný text a zmáčkněte Ctrl + Enter

      Hlavní zprávy

      Načítám...

      Ouha, data se nepodařilo načíst.