Nekola: Za bojkotem olympiády v LA byl i strach z odhalení dopingu

Kdy se přerodil doping v Československu z "divoké" centrálně neorganizované formy do státem kontrolovaného systému?

Osmdesátá léta mají dvě fáze. Ta první fáze nebyla úplně divoká. Byla - řekněme do roku 1984 - řízena ústředním výborem Československého svazu tělesné výchovy (ČSTV), který založil speciální servisní centrum pro vrcholový sport. Zaangažoval asi šest osm lékařů - takzvaných progresivních, kteří po odborné stránce celý systém připravili. Ale to bylo stále málo, protože bývalá Německá demokratická republika (NDR) a velká země na východě (SSSR - pozn. red.) měla daleko lepší organizaci a státní podporu. A proto vznikla myšlenka, že se do toho musí zapojit stát.

Myšlenka byla podpořena politickými orgány, které daly příkaz ministerstvu zdravotnictví, jež zřídilo Ústav národního zdraví pro vrcholový sport, který začal fungovat k 1. 1. 1985. A ten převzal celou organizaci. To znamená seznamy sportovců (vybraných do programu), jejich podpisy (mlčenlivosti), rozpisy podpůrných prostředků - protože v té době se nesmělo říkat doping. 

Všechny dokumenty, které mám k dispozici, jsou označeny tajné. To nebylo nic, co by se zveřejňovalo. A vybraní sportovci, tak jak to bylo ve filmu Fair play, brali podpůrné prostředky přesně podle rozpisu. Byli testováni v laboratoři, jestli už došlo k vyloučení látek, které měly určitý čas fungování. Bylo to vždy před závody, pokud k vyloučení došlo, bylo vše v pořádku a sportovec mohl vycestovat. Když ne, museli ještě čekat.

Jak byl celý systém rozsáhlý?

Do systému "specializované péče" bylo v roce 1986 zahrnuto 205 sportovců v deseti sportovních odvětvích, ale to neznamená, že všichni dopovali. Byli to potenciální sportovci, kteří by mohli přinášet výsledky. Jestliže byli zařazeni do tohoto systému, potom na ně byla nasazena ona specializovaná péče. Těžko se v dnešní době odhaduje, kolik sportovců tehdy skutečně dopovalo. Já bych to odhadoval podle výsledků z laboratorních testů, že z těch 205 takových 25 procent.

Mohl tedy reprezentovat někdo, kdo neužíval tzv. podpůrné prostředky?

To se nemohlo stát. Jedinou výjimkou z oněch deseti sportů (např. atletika, vzpírání, běžecké lyžování nebo cyklistika) bylo veslování, kde odmítl spolupracovat reprezentační lékař, a tak se tam dopingové prostředky nedostaly. Ale jinak určití vybraní sportovci, kteří byli reprezentanti - včetně třeba ledního hokeje - byli nuceni podpůrné prostředky užívat. Ať už věděli, co berou, nebo nevěděli. 

Mluvíme o celých osmdesátých letech, tedy i o době před vznikem Ústavu národního zdraví pro vrcholový sport?

Ano, samozřejmě.

V Německu po pádu komunistického režimu proběhla určitá reflexe a několik funkcionářů bylo za státem organizovaný doping potrestáno. Proč v Česku neproběhlo něco podobného?

U nás byla snaha celou situaci nějakým způsobem zmapovat a udělat rozhodnutí. O to jsme se pokusili v roce 1990 a 1991, kdy se vypracoval zpráva - stručně řečeno - "jak to bylo." Zpráva byla předložena v osmi závěrečných bodech tehdejšímu olympijskému výboru za předsednictví Věry Čáslavské. Mělo to být určité vypořádání se s minulostí před Olympijskými hrami v Barceloně v roce 1992, kde už měla být čistota sportu deklarována. Olympijský výbor se k tomu postavil tak, že vyškrtl bod osm, který se týkal dalšího pokračování prošetřování a vyslovení závěru k lidem, kteří se zapojili do systému dopingu, ať už na úrovni politické, funkcionářské, trenérské, nebo lékařské.

Víte, proč tento bod olympijský výbor tenkrát vyškrtl?

Protože by do toho byli zahrnuti i aktéři - sportovci. Ale je fakt - a toto já podporuji - že by to byla nefér hra. Ti, kteří přinášeli slávu, by měli trpět daleko více než funkcionáři, kteří to po nich vyžadovali. Takže z tohoto důvodu ta tlustá čára vyzněla, tak jak vyzněla.

Jak se díváte na případ lékaře Petra Krejčího, který otevřeně přiznal, že byl během svého působení u běžkařské reprezentace v osmdesátých letech aktivně zapojen do systému podávání nepovolených podpůrných látek a přitom dál působí ve sportu, dokonce jako lékař fotbalové reprezentace?

Pokusím se to zobecnit. V těch osmi bodech jeden zněl, že by měli být ze všech sportovních organizací - především ČSTV a sportovních svazů - vyloučeni funkcionáři včetně lékařů, kteří se podíleli na stázem organizovaném dopingu, a že je na každém sportovním svazu, jakou stanoví lhůtu pro jejich "očistu". Je fakt, že zmíněný lékař nemohl po určitou dobu pracovat s družstvem lyžařů a pak se jako velice schopný odborník uchytil u fotbalu. Tam to nevadilo.

Vy se netajíte názorem, že za bojkotem olympiády v Los Angeles zeměmi východního bloku v roce 1984 mohl stát doping. Můžete tuto myšlenku trochu rozvést?

Olympiády v roce 1980 v Moskvě se neúčastnili sportovci ze západu a olympiáda v roce 1984 mohla klidně vyznít "my uděláme teď další trucpodnik a nepojedeme tam." Ale já jsem v té době pracoval, a tak vím, že laboratoře ve Spojených státech byly velice dobře vybaveny, protože přístroje se neustále zlepšovaly. A mohla tak nastat situace, že by sportovci ze socialistického bloku mohli spadnout do antidopingové sítě, byť třeba doma prošli tzv. pretestingem.

Existoval sytém státem řízeného dopingu i v západním světě?  

Tak jak existuje rozdíl mez kapitalismem a socialismem, tak i doping v západním světě stál na penězích a na soukromé iniciativě - laboratoří, sportovců, jejich trenérů a zabezpečení. Čili tam stát do dopingu nezasahoval. Bylo by omylem si myslet, že na západě doping nebyl, že se dopovalo jen na východě. To pravda není. Ovšem východ to měl tak organizované, že medaile sbíral více než západ, včetně rekordů, které jsou k nepřekonání.