ČTsport

ČTsport
pátek 20. října 2017 Vendelín
Fotbal Fokus

Atlético Madrid – klub toužící po stabilitě

Velikost textu:

Madrid - Ve fotbalovém světě, který je odkázán na každý nový zápas a s ním neustálý příval nových zážitků, je asi nejtěžší spokojit se s jednou věcí – nudou a neměnností. Jestli však na světě existují fanoušci, kteří by za stabilitu a předvídatelnost svého klubu dali opravdu mnohé, nejspíš je jejich oblíbeným týmem Atlético Madrid.

Radamel Falcao
Radamel Falcao

Příznivcům Los Colchoneros se opravdu není co divit. Začátek jejich trápení lze datovat do roku 1987, kdy se prezidentského křesla v klubu ujal kontroverzní politik a podnikatel Jesús Gil. Muž, kterému trest za podíl na usmrcení 58 lidí při kolapsu budovy prominul sám generál Franco. Od doby, co Gilova rodina vlastní Atlético, se klubem protočilo okolo 50 trenérů, v průměru tedy zhruba dva na rok. Dluh klubu se vyšplhal nad půl miliardy eur, přičemž pouze na daních je stále nucen zaplatit 155 milionů eur.

Spoustu dění kolem klubu za poslední čtvrtstoletí vyplňují nevybíravé excesy, nepochopitelná a zbrklá rozhodnutí a po Gilově smrti také studená válka mezi jeho synem – dnešním vlastníkem – a nynějším prezidentem Enriquem Cerezem. To vše proto, aby do roku 2010 Atlético, třetí nejúspěšnější španělský klub všech dob, vyhrálo jediný titul a pouhé tři španělské poháry.

Hráči Bayernu Mnichov při výhře nad DüsseldorfemMinulý díl Fotbal Fokusu: Bayern Mnichov - nástup legendární generace - Jak se stává z týmu, kterému chybí krůček k dokonalosti, tým, který pravděpodobně převezme pozici Barcelony jako nejinspirativnějšího a nejlepšího klubu Evropy?

V nové dekádě se však zdá, že se alespoň na hřišti vše obrací k lepšímu. Zběsilé utrácení za útočníky z poloviny nultých let je pryč, místo předražených a často vyčpělých velkých jmen dnes najdeme na hřišti nepříliš známé hráče v nejlepších letech. A jediným fotbalistou, který již do Atlétika přišel jako opravdová hvězda, je Radamel Falcáo. Navíc oproti zkušenostem s jeho předchůdci kolumbijský útočník svou hodnotu skvělými výkony ještě zvýšil.

A zdaleka nejde jen o něj – celý klub od roku 2010 již dvakrát stihl vyhrát Evropskou ligu a jednou španělský pohár. Vyhrát evropský pohár dvakrát ve třech letech se přitom za posledních třicet let povedlo jen pěti týmům – mezi nimi Guardiolově Barceloně, del Bosqueho Realu Madrid a Milánu pod Arrigem Sacchim.

Taková renesance devítinásobného španělského mistra, jehož majitelská struktura přitom zůstává nezměněna a dluhy nejsou o nic menší, by se v normálních podmínkách vysvětlovala velice těžko. Již necelý rok a půl však má společného jmenovatele – Diega Simeoneho. Bývalému kapitánovi Atlétika se podařilo vyřešit dva, na poměry klubu téměř nenapravitelné problémy: stabilizovat kádr a namotivovat hráče k tomu, aby na hřišti odevzdali opravdu vše. A dodal mu vlastnosti, které "druhým" městským týmům chybí nejvíce – jistotu a sebedůvěru.

Atlético Madrid, co se herního projevu týče, zdaleka není typickým reprezentantem španělského fotbalu. Styl není příliš pohledný – tým vyhrává většinu zápasů i přes nižší procento držení míče, spoléhá se na výbornou organizaci a kompaktnost a v obrovském tempu vyráží do protiútoků. Za celou sezonu najdeme jen málo gólů, které nepadly ze vzduchu, z dorážek nebo na ně hráči vynaložili více než pět přihrávek. Mnohé z toho lze provádět stylově, jak například dokazuje největší rival Real Madrid, herní styl Atlétika se však rodí přes zatnuté zuby a působí nesmírně upracovaně.

Simeoneho pojetí jistě má své limity. Přestože je na tom Atlético v tabulce španělské nejvyšší soutěže skvěle – leží na pohodlném třetím místě, které zajišťuje přímý postup do Ligy mistrů, a o pouhý bod za Realem Madrid –, nedokázalo získat příliš mnoho bodů proti silným soupeřům. S jedním z nich, Valencií, mimochodem čtvrtým historicky nejúspěšnějším španělským klubem, se utkalo v neděli večer. Nejednalo se o nijak atraktivní utkání – oba týmy se soustředily hlavně na eliminaci předností soupeře a nesnažily se riskovat. Remíza, o níž se rozhodlo dvěma bleskovými góly na začátku zápasu, tak byla spravedlivá.


I zde se tak ukázal problém Atlétika, který by v budoucnu, při pověstné nespokojenosti a netrpělivosti vedení, mohl stát Simeoneho místo. Prozatím velmi úspěšný styl hry platí převážně na slabší týmy – proti nim dokázalo Atlético letos získat téměř stejný bodový průměr jako Barcelona. Proti týmům z první třetiny tabulky však již vybojovalo pouhou polovinu bodů, jež mohlo získat. Důkazem, který vypovídá o celkovém trendu, budiž také městské derby s Realem – souboj týmů s velmi podobnými herními styly vyhrál celek, jehož kvalita byla jednoduše vyšší. Simeoneho taktické schopnosti se tak musí zlepšit, aby se s Atlétikem mohlo počítat jako s opravdu vážným soupeřem v boji o titul.

To však zatím fanoušky Los Colchoneros určitě netrápí. V pohnutém čtvrtstoletí v historii klubu zažívají své pravděpodobně nejnadějnější a zároveň nejméně vyhrocené období – a to je pro ně alespoň v tento moment více než dost. Jestli se však tatáž nálada dá přisoudit vedení klubu, to nedokáže říct asi nikdo.

Zdroj: Guardian, Sports Illustrated [Sports Illustrated, Swiss Ramble [swissramble.blogspot.com]

      Pokud chcete upozornit na chybu ve článku, označte chybný text a zmáčkněte Ctrl + Enter

      Hlavní zprávy

      Načítám...

      Ouha, data se nepodařilo načíst.