ČTsport

ČTsport
úterý 26. září 2017 Andrea

Říkali, že tady nemáme co dělat. Ženy na Tour de France

Velikost textu:

Silniční cyklistika je uzavřený svět stále vyhrazený hlavně mužům. Po celou dobu její existence se tu na ženy pohlíželo jako na vetřelce, což ukazuje příběh jediné ženy v mužském pelotonu na Grand Tour Alfonsiny Stradaové nebo historie Tour de France féminin. Šlo o podnik, který se snažil existovat vedle mužské Tour. Další články z minulosti i současnosti Tour de France čtěte v našem průvodci.

Fotografie z publikace Alfonsina – Cycling is My Life (2016)
Fotografie z publikace Alfonsina – Cycling is My Life (2016)

Píše se rok 1924 a vše se chystá na začátek v pořadí již dvanáctého Giro d’Italia. Ke smutku domácích fanoušků, kteří se těšili, že od trati stačí zahlédnout šampiony Constanta Girardenga a Ottavia Bottecchiu, ale přední italští jezdci do závodu neodstartují – kvůli sporům s organizátory o finanční prémie totiž Giro bojkotují. Hrozí, že vše skončí fiaskem a diváci si najdou jinou zábavu, které věnují svůj drahocenný čas. V zoufalém gestu tak organizátoři nabídnou, že se jejich závodu může zúčastnit každý, kdo má chuť a vlastní jízdní kolo. Na výzvu zareaguje devadesát cyklistů, mezi nimi i jistý Alfonsin Strada. Má to ale háček. Číslo 72 totiž není muž, ale žena.

Kdo by si snad myslel, že taková věc přece nemohla znamenat žádný skandál, se může podívat, na jaké periferii se nachází současná ženská cyklistika. Nemluvě o době, od níž nás nyní dělí více než devadesát let. Ženy jezdící na kole byly považovány v lepším případě za podivínky, v tom horším za mravně pokleslé a sexuálně vyzývavé provokatérky, jejichž místo ve společnosti je zcela někde jinde než v sedle bicyklu. Platilo to tím více v Itálii, kde na společenské dekorum dohlížela katolická církev. Pouhý zjev ženy v mužském pelotonu, která si dovolí nosit krátké vlasy a jezdí v kalhotách nad kolena, byl považován za skandální.

Alfonsina Stradaová, která se v památném květnu 1924 vydala na trasu spolu s 89 cyklisty opačného pohlaví, čelila škodolibým poznámkám a vysloužila si přezdívku "Ďábel v sukních". Pořadatelům se ale brzy začalo zamlouvat, že zprávy o podivné ženě závodící s muži přitahovaly ke trati čím dal větší davy diváků. Když tak Stradaová v sedmé etapě nestihla dojet v časovém limitu a rozhodčí ji ze závodu vyškrtli, ředitel Gira jí dovolil mimo klasifikaci pokračovat a platil jí veškeré výdaje. Historicky první (a poslední) závodnice, která se v mužském pelotonu zúčastnila jedné z cyklistických Grand Tour, nakonec absolvovala všech 3613 kilometrů a v Miláně byla jednou z pouhých osmatřiceti, kteří tehdejší ročník dokončili. Nechala přitom za sebou i dva své soupeře.

Kuriozita a zpestření

Jestli to měl být důkaz pro to, že jízda na kole není hájemstvím mužů a ženy jsou více než schopné zvládnout dlouhé porce kilometrů (tehdejší etapy měly v průměru 300 kilometrů, mnohem více než dnes), nikdo jej nevzal na vědomí. Stradaová sice porazila mnohé muže a chystala se v závodění pokračovat, pořadatelé, kterým jednou tak dobře komerčně posloužila, ji už ale příští rok na start nepřipustili. Italská závodnice strávila zbytek života ježděním, ovšem jen na exhibičních podnicích a naplnila tak obraz, který přetrvává dodnes – ženy na kole coby kuriozity a zpestření, která si má být vědoma svého místa.

Stradaová se stala průkopnicí, která ale do dnešního dne nenašla své pokračovatelky. Na Tour de France či Vueltě se totiž v celé jejich historii žena v mužském pelotonu neobjevila. Potíže jsou však i s tím, když si cyklistky snaží uspořádat vlastní závod nebo chtějí proniknout do pozic v realizačních týmech. Silniční cyklistika si tradičně držela a stále také drží auru uzavřeného světa, do kterého ženy a menšiny (sexuální, rasové i jiné) pronikají velmi pomalu a proti vůli těch, kteří sport řídí. Každé narušení statusu quo je přijímáno s nelibostí.

Zažila to třeba první soigneurka v historii Tour Shelley Versesová, která se v roce 1986 starala o americký tým 7-Eleven. "Na mé akreditaci bylo jen S. Verses a všichni si dali záležet, aby nikde nebyla zveřejněna moje fotografie. Novináři se mě s železnou pravidelností ptali, se kterým ze závodníků momentálně spím. Ze začátku jsem nosila trička a krátké šortky, ale nakonec jsem je musela zahodit a tým mě navlékl do něčeho, co připomínalo laboratorní plášť," popisovala své vzpomínky v knize Slaying The Badger. V případě Robin Mortonové, která se v 80. letech stala první ředitelkou týmu na Grand Tour, zase pořadatelé hlasovali, zda jí vůbec dovolí jet v doprovodném voze.

Tour de France féminin

Na sklonku éry ředitele Félixe Lévitana však také došlo k zatím nejambicióznějšímu pokusu o ženskou verzi Tour de France. Psal se rok 1984 a největší závod světa si ve svém 71. ročníku procházel velkým kulturním šokem – paralelně s mužským kláním se totiž poprvé jel i závod žen, kterých se na startu seřadilo šestatřicet. Musely se vyrovnávat, podobně jako o šedesát let před nimi "ďábelská" Alfonsina Stradaová, se sarkastickými posměšky. Pozdější vítěz Laurent Fignon, nikdy žádný velký diplomat, shrnul náladu v mužském pelotonu: "Mám rád ženy, ale raději bych je viděl dělat něco jiného."

Samotné závodnice se ale pochybami, zda vůbec dokáží dojet, nenechaly znervóznit. Ženská Tour měla osmnáct etap, ta mužská jednadvacet. Ženy absolvovaly zhruba čtvrtinovou porci kilometrů (1080 oproti 4000 km), ale i přesto, že byl jejich závod kratší, snažil se kopírovat mužskou trasu včetně všech stoupání. Důležité bylo i to, že etapy Tour féminin končily ve stejném místě, jako ty mužské, a cyklistky tak mohly závodit před davy diváků.

Výstava připomínající triumf Marianne Martinové
Výstava připomínající triumf Marianne Martinové

"Nikdy mě ani nenapadlo, že bychom ten závod nedojely," vzpomíná pro deník The Guardian americká vítězka prvního ročníku Marianne Martinová, a skutečně až na jedinou závodnici, která vzdala kvůli zranění, všechny účastnice dorazily až do Paříže. Martinová se na Champs-Elysées postavila po bok Fignona a slavila historický úspěch jak pro sebe, tak pro ženskou cyklistiku. Jakákoliv rovnoprávnost obou pohlaví ale byla velkou iluzí. Zatímco obrázky Fignona se objevily v každých francouzských novinách, o Martinové nebylo ani slechu. Rozdíl v důležitosti obou závodů ukazuje také nepoměr v peněžní odměně za vítězství. Fignon si odnesl 225 tisíc dnešních amerických dolarů, Martinová dostala pouhý jeden (!) tisíc.

Byl to ročník, ve kterém se ženská cyklistika najednou dostala do pozice, kde měla být již dávno. Bohužel toto období netrvalo příliš dlouho. Týmová pomocnice Martinové Patty Peoplesová, která to také v roce 1984 dotáhla až do cíle závěrečné etapy, později rozebírala důvody, jež vedly k postupné demisi formátu dvou paralelních závodů. "Diváci byli skvělí, ale některým lidem z vedení jsme zřejmě vadily a navíc si myslím, že to s sebou neslo i logistické problémy. Navíc proti nám stála francouzská média, které ve zkratce říkala, že tam nemáme co dělat," popsala zastydlé a nepokrytě sexistické prostředí.

Špatné pokrytí, málo sponzorů

Ročník 1984 byl tím, ve kterém se cyklistky nejblíže přiblížily formátu Grand Tour. V dalších letech ale začal klesat jak počet etap, tak množství přihlášených. Ženský závod pokračoval pod názvem Grand Boucle s přestávkami až do roku 2009, jak ale zažertovala vítězka posledního ročníku Emma Pooleyová, čtyřetapové klání si místo adjektiva Grand už v té době zasloužilo spíše označení Petite. Nevede se bohužel ani dalším francouzským etapovým závodům, ten poslední La Route de France féminine se navíc pro letošní sezonu nedohodl s Mezinárodní cyklistickou unií (UCI) a v srpnu se neuskuteční.

Jde o stále se opakující smyčku, která se dříve či později kolem hrdla ženské cyklistiky začne stahovat. Ženské závody jsou často pořádány ve stejný den jako ty mužské, které dostávají přednost v televizním pokrytí. Pokud ale cyklistky nejsou pro běžné příznivce nikde k vidění, klesá i zájem sponzorů, kteří by chtěli do sportu investovat. Je to začarovaný kruh, který stáhl ke dnu jak Tour de France féminin, tak další závody. Ty, které zůstávají a patří do současné Women’s WorldTour, jsou často na hraně se svým rozpočtem a nemají mnoho prostoru k expanzi.

Nepomáhají ani podobně mylné názory, jako je ten současného prezidenta UCI Briana Cooksona, který prohlásil, že ženy nejsou schopné odjet na kole celou Tour de France. Jde o tvrzení podobného rázu, jako že běžkyně nedokáží uběhnout maraton a fotbalistky nevydrží na hřišti celých 90 minut.

Na Izoard a pak do Marseille

Ženská cyklistika se v roce 2014 vrátila na Tour alespoň formou jednodenního klání s názvem La Course by Le Tour de France, které se v minulých letech uskutečnilo vždy v poslední den závodu na Elysejských polích. I když se pořadatelé z ASO stále neodhodlali k uspořádání etapového podniku, pro letošní ročník udělali výraznou změnu. Nepanuje na ní shoda, přesto se těžko dá namítat, že nepůjde o dramatičtější zážitek než jeden hromadný spurt v centru Paříže.

Cyklistky nejdříve čeká etapa kopírující závěr 18. dne mužského závodu s cílem na Col d’Izoard, i když až na samotný vrchol ženy šplhat nebudou a zastaví se několik kilometrů pod ním. Právě to je vedle délky etapy (pouhých 67,5 kilometru) nejkritizovanějším bodem nové podoby La Course. Pod vrcholem Izoardu ale závod ještě končit nebude, neboť nejrychlejší závodnice (nejlepší dvacítka nebo všechny s maximálně pětiminutovou ztrátou na vítězku) se totiž zúčastní ještě časovky v Marseille. Na stejné trati jako muži se pojede v závislosti na odstupech z horského dne, a která závodnice se jako první vrátí na Stade Vélodrome, bude vyhlášena vítězkou ročníku.

ASO si od tohoto kroku slibuje větší drama a zájem diváků, kolem kterých budou závodnice šplhat k vrcholu. Celý závod ale také může skončit fiaskem. V ženské WorldTour totiž nejsou žádná stoupání podobná tomu na Izoard a je tak dost dobře možné, že se pětiminutový limit pro "postup" do časovky ukáže pro mnoho závodnic jako nedostatečný. "Nemyslím si, že se vejdeme do limitu. V takové výšce je to složité a my ani nemáme možnost, jak se na něco takového připravit," říká mistryně Austrálie Katrin Garfootová. V každém případě jde o další příklad toho, že ženská cyklistika zůstává stále předmětem experimentů. Závodnice si zaslouží paralelní podnik vedle mužského závodu, současné podmínky je ale nutí být vděčny i za takovéto klání.

PROGRAM ZÁVODU LA COURSE:

20. 7.: 1. etapa (67,5 km)
22. 7.: 2. etapa (časovka, 22,5 km)

Zdroj: ČT sport

      Pokud chcete upozornit na chybu ve článku, označte chybný text a zmáčkněte Ctrl + Enter

      Hlavní zprávy

      Načítám...

      Ouha, data se nepodařilo načíst.