ČTsport

ČTsport
středa 22. listopadu 2017 Cecílie

Německá cyklistika, 2017. Jak Kittel, Degenkolb a další oživili spálenou zemi

Velikost textu:

Fanoušci německé cyklistiky se v 90. letech dočkali prvního domácího vítěze Tour de France, aby nad ním o dekádu později uprostřed dopingového skandálu zlomili hůl. Duch Jana Ullricha trápil tamní cyklistiku dlouhé roky, postupně ale vyrostla nová generace v čele s Marcelem Kittelem, Johnem Degenkolbem či Tonym Martinem. Další články o minulosti i současnosti Tour de France čtěte v našem průvodci.

John Degenkolb na startu Tour de France 2017
John Degenkolb na startu Tour de France 2017

Máme tendenci na to zapomínat, nicméně jde o důležitý historický fakt – německá cyklistika se může do dnešního dne pyšnit pouze jediným vítězem Tour de France. Ať už za to mohla skutečnost, že pro polovinu země byl na dlouhé desítky let start ve Francii zapovězený a diváci tak namísto toho elitní cyklisty vídali na Závodu míru, nebo nížinatá krajina, která světu mnoho vrchařů v průběhu let nedala, němečtí cyklisté na Tour nikdy příliš úspěšní nebyli.

Předtím, než si tu v roce 1996 svou premiéru odbyl Jan Ullrich, se dokonce na pódiu objevil pouze jeden tamní závodník. V dávném roce 1932 se to povedlo Kurtu Stöpelovi, který dojel na druhém místě za tehdejším šampionem André Leducqem. Jeho předválečný úspěch ale zůstal nadlouho v knihách o německé cyklistice osamocen a napodobit se jej v 60. letech nepovedlo ani slavnému Rudimu Altigovi, který na Tour dokázal vyhrát "pouze" bodovací soutěž. Největší Altigovy úspěchy totiž nepřišly ve Francii, nýbrž ve Španělsku, kde se mu v roce 1962 podařilo zvítězit na Vueltě. V roce 1977 pak všechny překvapil Dietrich Thurau, který se ve vedení držel dlouhých patnáct dnů. Nakonec ale spadl na páté místo a získal alespoň bílý dres pro nejlepšího mladého jezdce.

Proto když se na scéně objevil Ullrich, bylo to pro osmdesátimilionový národ bezmála zjevení. Najednou tu byl mladík, který dokázal konkurovat nejlepším a vyhrávat velké závody. Rodák z Rostocku se ani ne ve dvaceti letech stal amatérským světovým šampionem (shodou okolností ve stejném roce jeho budoucí sok Lance Armstrong zvítězil na MS profesionálů), rok nato vyhrál domácí mistrovství v časovce a v roce 1996 byl stěžejním dříčem pro lídra svého týmu Telekom na Tour de France.

Po 64 letech se najednou Němci mohli pyšnit cyklistou na cílovém pódiu nejslavnějšího světového závodu, což Ullrich další rok ještě vylepšil historicky prvním německým triumfem. Jeho předchůdce Stöpel mu už bohužel gratulovat nemohl, zemřel totiž několik týdnů před startem této Tour. Nestačil mu tak ani poradit, že létat příliš blízko slunci se nakonec dříve či později nevyplatí.

Spálená země a vypnuté televizory

Ullrich se v Německu stal sportovcem číslo 1 a vypadalo to, že bude Tour dominovat po spoustu nadcházejících let. To se sice nestalo, ovšem neúspěšné bitvy s Armstrongem přinesly německému závodníkovi možná více sympatií, než kdyby vyhrával jednu Tour za druhou. S věčným poraženým se přece jen dalo soucítit lépe než s nabubřelým Američanem, který se ke svému okolí choval s neskrývanou přehlíživostí a z Tour si udělal vlastní podnik.

Stejně jako na Armstronga, i na Ullricha ale čekal velký pád. Se stejnou razancí, se kterou dříve šlapal do pedálů, najednou narazil do zdi důkazů a veřejného opovržení. Spolu s ním šel ovšem k zemi nejen tým T-Mobile, ale celá německá cyklistika a spálená země, která po Ullrichovi zůstala, se začala zúrodňovat až v posledních letech.

Tím, co jej nakonec položilo, byla akce španělských úřadů s názvem Operación Puerto. Ty v Madridu na jaře roku 2006 zadržely lékaře Eufemiana Fuentese a spolu s ním i dvě stovky vaků s krví nejen Ullricha, ale také Ivana Bassa, Michela Scarponiho, Alejandra Valverdeho a dalších vrcholových profesionálů z jiných sportů (dodnes se spekuluje, že v laboratoři byly též vaky s krví španělských fotbalových mistrů světa z roku 2010). Miláček německých fanoušků byl den před startem Tour vyloučen a jeho cyklistická kariéra tím fakticky skončila.

Bjärne Riis, Erik Zabel a Jan Ullrich
Bjärne Riis, Erik Zabel a Jan Ullrich

Jaké měla jeho kauza dopady na německou cyklistiku? Drtivé, čemuž nepomohlo veřejné přiznání k dopingu od Ullrichových kumpánů Erika Zabela a Rolfa Aldaga, ani pozitivní testy dalších předních závodníků Patrika Sinkewitze a Stefana Schumachera. Obraz cyklistiky v očích domácích fanoušků byl u bodu mrazu, od sportu se navíc odvrátily i televizní stanice ARD a ZDF, které přestaly vysílat přenosy z Tour de France a dalších závodů. Krizi německé cyklistiky ještě prohloubil zánik největšího domácího podniku Kolem Německa, který se s přestávkami pořádal téměř po století.

Rázná stopka, pak poučení

V době, kdy cyklistika byla v Německu na samém dně a média se jí na svých stránkách či televizních obrazovkách stranila, bylo složité začít se závoděním. Pocítil to i Paul Voss, který se stal profesionálem v neslavném roce 2006. "Bylo to velmi složité. Ztratili jsme hodně závodů i sponzorů, peněz bylo podstatně méně než v předchozích letech. Nejhorší ale bylo někomu prozradit, že jste profesionální cyklista. Automaticky následovala otázka, zda taky dopujete. Nakonec jsem se tomu začal vyhýbat a říkal jen, že pracuji ve sportu," popsal Voss náladu v německé společnosti po Ullrichově skandálu pro The Cycling Podcast.

Pozdější parťák Jana Bárty a Leopolda Königa, kterému pomohl v roce 2014 k sedmé příčce na Tour, byl jedním z prvních německých jezdců, kteří začali závodit v době po Ullrichovi. V příštích letech postupně dorostla další generace závodníků. Na sportovní škole v Erfurtu se ve stejné době, kdy Ullrich prožíval svůj strmý pád a Voss se snažil vyhýbat dotazům svých přátel, potkala dvojice závodníků, která v současnosti patří k největším hvězdám pelotonu. Marcel Kittel a John Degenkolb jsou ovšem také těmi, na jejichž bedrech spočívá největší tlak veřejnosti.

Jak věřit jejich vyjádřením, která jsou přece totožná s těmi, jaká poskytovali Sinkewitz, Altag nebo Ullrich? Vždyť každý z nich také žádal fanoušky o důvěru a s očima upřenýma do kamery mluvil o své nevině. "Chápu, že jen říkám to samé, co přede mnou opakovali moji předchůdci. Já se můžu jen snažit, aby v nás cyklističtí fanoušci zase začali mít důvěru," říká Degenkolb v dokumentu stanice ARD nazvaném Die schwerste Etappe (Nejtěžší etapa). "Byla to rázná stopka, ale poučili jsme se z toho. Vlastně musím říct, že jsem rád, že jsem vyrostl ve společnosti, která problém dopingu bere vážně," dodává vítěz dvou cyklistických Monumentů.

Marcel Kittel v Düsseldorfu
Marcel Kittel v Düsseldorfu

Marcel Kittel je Degenkolbův blízký kamarád a dlouholetý týmový kolega, který si též prošel stájemi Thüringer Energie a Giant (nynější Sunweb). Také on musí odpovídat na otázky ohledně dopingu, což je jen logické v případě závodníka, který vyhrál devět etap na Tour de France, řadí se k nejlepším spurterům posledních let a navíc se stal určitou módní a společenskou ikonou.

I Kittel mluví o tom, jak pro něho deset let staré události znamenaly probuzení se ze sna. "Rozhodnutí přestat vysílat Tour bylo těžké, ale mělo své důvody a nakonec se to ukázalo jako dobrý krok. Mám za to, že to byl začátek nové etapy německé cyklistiky, protože takhle už to dál jít nemohlo," popisuje. Nicméně i on má za sebou černou skvrnu ve své minulosti, a i když německý sportovní soud nakonec rozhodl, že v jeho případě se manipulace s krví z let 2007-8 nedá považovat za doping, nepůsobí to v případě takovéto hvězdy vůbec dobrým dojmem. Tím spíše, že použitá metoda braní krve, její podrobení UV záření a následné napumpování zpět do oběhu, byla později přidána na zakázanou listinu.

Návrat dobré nálady

Německá veřejnost, zdá se, svým novým hrdinům ale nakonec uvěřila a cyklistice se v této zemi znovu dostává pozornosti, což má jen potvrdit letošní Grand Départ v Düsseldorfu. Těšit může kondice, ve které se sport nachází – Němci mají devětadvacet závodníků v nejvyšší divizi a od letošní sezony se ve WorldTour mohou pyšnit i dvojicí týmů. Ke stáji Sunweb se totiž připojila i českým divákům dobře známá sestava Bory-hansgrohe, za niž spolu nyní zase jezdí König s Bártou. Jde sice pořád o menší čísla než za "slavných" časů stájí Gerolsteiner, T-Mobile a Milram, přesto se to dá vnímat jako krok vpřed.

Jan Ullrich spolu s Erikem Zabelem (2004)
Jan Ullrich spolu s Erikem Zabelem (2004)

Navíc jde o týmy, které se v profesionálním pelotonu rozhodně neztrácejí. Sunweb je oblíbený kvůli bezprostřednosti, se kterou komunikuje s fanoušky, Bora-hansgrohe zase patří k týmům s vůbec nejstriktnějšími antidopingovými regulemi v celém sportu. "Tým nikdy neměl pozitivní test a ani neexistovalo v tomto ohledu žádné podezření, což mě uklidňuje," říká majitel Willi Bruckbauer.

Zároveň ale existují i problémy. Pata německou cyklistiku stále tlačí v kolonce závodů. Zatímco Španělsko, Francie a další velké evropské státy se pyšní jedním etapovým kláním za druhým, v Německu po konci národní Tour (2008) a demisi podniku Kolem Bavorska (2015) žádný vícedenní závod v současnosti nenajdeme. To je mezera, kterou ani žádné etapové úspěchy na Tour de France či duhové dresy za vítězství v časovce, které má Tony Martin doma uskladněné už čtyři, v dlouhodobém horizontu nenahradí.

Přes všechny úspěchy se také Němcům nepodařilo zatím vychovat výtečného závodníka, který by byl schopen vyhrát Tour de France. V budoucích letech by se takovým jezdcem snad měl stát čtyřiadvacetiletý Emanuel Buchmann, kterému se podařilo získat bílý dres na nedávném Critériu du Dauphiné, což se nyní pokusí zopakovat na Tour. Prozatím ale německé barvy na slavné vítězství pomýšlet nemohou.

Podle Rolfa Aldaga, který byl jedním z klíčových dříčů za jediným německým vítězstvím na Tour, je právě toto největší bolístka současné cyklistiky u našich západních sousedů. "Jsme velmi dobří ve sprintech, ale chybí nám závodníci s vytrvalostí. Němci mají náturu ‘všechno nebo nic’ a třeba pro Ullricha tak neexistovalo cokoliv jiného než Tour. To samé Michael Schumacher ve Formuli 1 nebo Steffi Graffová s Borisem Beckerem v tenise. Potřebujeme mít takové hrdiny. Až tady bude někdo, kdo dokáže vyhrát Tour, tak se posuneme dál," myslí si Aldag, jeden z mnoha dopingových hříšníků, kteří našli práci u současných WorldTour týmů. V současnosti jej zaměstnává stáj Dimension Data.

Německá cyklistika se tak dostala z kómatu, do kterého upadla v polovině prvního desetiletí, a prošla si v posledních letech velmi úspěšnou renesancí. Ocenili to i fanoušci, kteří se zase postupně ke sportu vracejí, a také televizní stanice začaly cyklistiku a Tour de France znovu pokrývat. Zároveň tu ale existují kritické body. Absence etapových závodů je pro tak velkou zemi značným problémem a jen stěží si bez nich lze představit, že se pro sport nadchnou talentovaní závodníci. Nikdo z Němců také v současnosti nedisponuje kvalitami vítěze Tour, a dokud se toto nezmění, rekonvalescence po dopingových aférách bude muset pokračovat.

Zdroj: ČT sport

      Pokud chcete upozornit na chybu ve článku, označte chybný text a zmáčkněte Ctrl + Enter

      Hlavní zprávy

      Načítám...

      Ouha, data se nepodařilo načíst.