O ztracené lásce
Autorka námětu a scénáře
 
Devítidílný pohádkový seriál podle knižní předlohy spisovatelky Evy Hudečkové je určen pro celou rodinu. Sledujte osudy obyvatel Háječku, malé vesnice v království rodu Skrčků.
 
 
  Eva Hudeckova Josef Spelda Prince Pravoslaw and Jack  
 Jednotlivé díly





"Všichni toužíme být milováni, ale dokážeme sami milovat? Dokážeme probudit lásku, dokážeme ji opětovat, pěstovat a ochraňovat, aby mohla růst a nezanikla?"  
     
 

Eva Hudečková se narodila v roce 1949 v Praze. Vystudovala herectví na Divadelní fakultě Akademie múzických umění. Herecké profesi se věnovala do roku 1984. Ztvárnila řadu zajímavých rolí v divadle, filmu a zejména v televizi. Od poloviny osmdesátých let spolupracovala s Filmovým studiem Barrandov jako autorka scénářů.

“Psát jsem začala víceméně ze zoufalství. Moje herecká práce mě málo uspokojovala, většina původních scénářů opomíjela ženské role, takže zpravidla tvořily jejich vedlejší, často nezajímavou část. Chtěla jsem k tomu zaujmout nějaké rozhodné stanovisko, nezabývat se pasivní kritikou, ale něco dělat. Pokusila jsem se napsat pro sebe a pro své kolegyně role, které by se pro nás stály hereckou příležitostí”, vzpomíná Eva Hudečková.

V roce 1992 se čtenářům poprvé představila jako spisovatelka. Titulem Bezhlavá kobyla se vrátila ve vzpomínkách do dob svého dětství.

“Od malička jsem milovala knihy”, vzpomíná dále, “ i herectví mě lákalo především kvůli kráse a moci slova. Mám ráda dobré knihy, protože jsou očistné. Mají moc nás činit lepšími a co víc tenhle svět potřebuje. Často přemýšlím o tom, kolik času a energie věnují lidé svým kariérám, chtějí být dobrými vynálezci, umělci, ekonomy, lékaři, politiky ... ale málokterý z nich obětuje alespoň špetku toho velikého snažení, aby se stal dobrým člověkem. Snad si ani neuvědomujeme, jak nás opouští to nejcennější v nás, totiž vědomí lidské sounáležitosti a obyčejný lidský soucit. Vidíme jen sebe, okruh svého vlivu, toužíme být slavní a mocní, označovat si svůj omezený prostor jako veliký pes, na kterého ti ostatní, menší a ošizení, sice žárlivě štěkají, ale zároveň mají strach. Netoužíme být slušnými lidmi, to je směšné a slabošské. Chceme být velkými zvířaty. A tak myslím na všechny moje i vaše předky, kteří na sebe dokázali zapomenout a obětovali svůj čas, své schopnosti i lásku tomu nevděčnému snažení, aby z jejich potomků byli slušní lidé...”

Bezhlavá kobyla se setkala s mimořádným ohlasem a přízní čtenářů i odborné kritiky. Podobně šťastný osud potkal i její druhou knihu, poprvé vydanou v roce 1993, podruhé v roce 1998, pohádku pro děti,  Bratříček Golem. Kouzelný příběh z prostředí tajemné Prahy a pražského židovského ghetta se odehrává v polovině minulého století. Byl zdramatizován a několikrát úspěšně vysílán jako inscenace Českého rozhlasu. Velkého ohlasu a další reedice se dočkala i třetí kniha, O ztracené lásce, poprvé vydaná v roce 1995.

“Říká se, že lidé se rodí z lásky, nejkrásnějšího a nejušlechtilejšího citu, jakého je člověk schopen. Všichni toužíme být milováni, ale dokážeme sami milovat? Dokážeme probudit lásku, dokážeme ji opětovat, pěstovat a ochraňovat, aby mohla růst a nezanikla? Zášť, chamtivost, malomyslnost a nenávist, skrytá v našich duších, nedává velkou naději na hodnotné a šťastné vztahy. Místo, abychom si navzájem nabízeli dobré slovo a pomocnou ruku, obdarováváme se lží a podlostí, naše nepřejícnost přináší zklamání a zmar. Samota plodí jen další samotu. Sklízíme, co jsme zaseli. Stále obviňujeme druhé a málokdy jsme schopni si přiznat, že chyba je v nás samotných.

O ztracené lásce je příběh z dávných časů, pojednávající o nezištné lásce, odvaze a cti, o velkém strádání a naději, příběh, který by mohl, v určitém přeneseném významu, prožít kdokoliv z nás v době nynější i budoucí. Jsem ráda, že můj scénář realizoval schopný štáb, vedený výborným režisérem Viktorem Polesným a básníkem obrazu, kameramanem Josefem Špeldou, že obsazení je nabité znamenitými herci. Přála jsem si, aby po celou dobu natáčení tvořili v harmonii a ve jménu lásky, aby se jim podařilo vyslat její poselství hluboko do lidských srdcí. Dramaturgyni Nadě Urbáškové, která moji “Ztracenku” pro televizi objevila a Marče Arichtevě, která ji přivedla k realizaci ze srdce přeju, aby jejich doposud největší projekt byl požehnaný.“

Koncem roku 1999 vyšla čtvrtá kniha V moci kouzel. Obsahuje tři příběhy, vyprávějících o velkých láskách, vášních, zradách a úkladech, o lidské statečnosti a nízkosti. Hrdinové poznávají čarovnou moc nebes, do hry však vstupují i temné síly, které přivolávají ti, co chtějí víc, než na co sami stačí a přivolávají na pomoc ďábla. A tak dobro a zlo svádí svůj věčný boj na život a na smrt a do poslední chvíle není jasné, kdo zvítězí.

Ohlasy odborné kritiky označují knihy Evy Hudečkové za díla jedinečného a sugestivního vypravěčského umění, s velkým uznáním je hodnoceno i nádherné ztvárnění českého jazyka, jehož ukázky byly zařazeny do učebnic literatury. Spisovatel a publicista Dr. Zdeněk Mahler, kmotr románu O ztracené lásce, přirovnal vklad Evy Hudečkové do českého písemnictví k dílu Boženy Němcové. Kritička Irena Zítková ohodnotila poslední knihu slovy: “určité odstavce mě zmrazily prožitkem připomínajícím vcítění se do některé ze slavných Shakespearových postav. Snad zde vedlo autorčino pero stesk herečky dobrovolně se zřeknuvší profese, snad ve vzpomínkách zasuté, v podvědomí trvale přítomné zážitky z dětství - opět se mi vybavuje její prvotina. Nikdy nejde o text celý - ten připomíná oblohu, zakrytou bouřkovými mračny, jež se nenadále roztrhnou a pozorovatel nakrátko vnímá jejich mocnost a hloubku, jako by v té chvíli prohlédl až do vesmíru - nebo do hlubiny lidského nitra. Vzápětí se průnik opět uzavře, pohádkový děj pokračuje. Ale bolestné poznání, chcete-li prozření, ve čtenáři zůstává. Ve shodě s Největším dramatikem a také s titulem knihy je zrcadlovým odrazem nás samotných.”