Přijdeme o producenta díky Želary?
Po několika letech, kdy se Ondřej Trojan podílel na českých filmech jako producent (Pupendo, Musíme si pomáhat, Kruté radosti…) se minulý rok postavil za kameru jako režisér. Po svém debutu „Pějme píseň dohola“ si za téma vybral příběh „o dvou lidech v chaloupce v horách, kteří se mají rádi“ s názvem Želary, který podle novely Jozova Hanule Květy Legátové zpracoval Petr Jarchovský, dvorní scénárista Jana Hřebejka. Představí se zde naše herecká špička (Aňa Geislerová, Jaroslav Dušek, Miroslav Donutil, Jan Hrušínský, Ivan Trojan), poběží v našich kinech ve 21 kopiích od 4. září.
Květen 1943. Na celém světě zuří válka, po celém světě jsou rozsety ilegální odbojové skupiny. Do jedné takové patří i Eliška (Geislerová), mladá nedostudovaná lékařka, její milenec chirurg Richard (I. Trojan) a jejich společný přítel doktor Chládek (Hrušínský).
V úvodní scéně filmu je Richard zavolán k naléhavému případu na kliniku. Jedná se o těžce poraněného dělníka z daleké pily v horách. Pro muže je zapotřebí transfúze a Eliška mu svojí krví zachrání život.
Domácí odboj je však zanedlouho odhalen a všem hrozí smrt. Primář Richard odjíždí pryč a Elišce je obstarána nová identita a falešné doklady. Eliška, nyní už Hana, je nucena odjet z města s Jozou (György Cserhalmi), mužem, kterému zachránila život, do jeho chalupy v horách, kde ji gestapo nebude hledat. Do Želar.
Hana se na vesnici, kde se život zastavil před 150 lety, musí vyrovnávat s novým prostředím, novými lidmi a hlavně láskou „barbarského“ Jozy.
„Od první verze scénáře jsem pochopil, že hlavní postavou musí být vnitřně silná, zaťatá sveřepá mladá ženská,“ vypráví Ondřej Trojan proč si do hlavní role vybral Aňu Geislerovou. Její herecký protějšek hraje maďarská hvězda György Cserhalmi, kterého proslavil snímek z maďarské produkce: „Elektro, má lásko“. Obsazení Györgyho vysvětluje Trojan tím, že vhodného představitele nenašel v Čechách ani na Slovensku.
Želary v knižní podobě jsou fiktivní vesnice a byly nejspíše inspirovány Starým Hrozenkovem. Najít vesnici „bez života“ bylo pro filmaře také velmi obtížné. „V Čechách už takové prostředí vůbec není. Našli jsem ho až na Slovensku, ve vesničce Zázrivá,“ prozrazuje místo natáčení režisér, který spolu s výtvarníkem Milanem Býčkem udělal své.
Pro autentickou podobu Želar bylo potřeba, kromě staveb, přidat k velmi malebné kameře Asena Šopova něco, co dotvoří věrohodnost postav a místního života. To „něco" mělo být dávno zapomenuté nářečí. „Dlouho jsem s tím s Petrem (Jarchovským-pozn. autora) bojovali, jestli ano nebo ne. Mě lákalo to, že nářečí ještě víc zdůraznilo cizí a vzdálené prostředí, ve kterém se hlavní hrdinka ocitne,“ odhaluje pozadí natáčení Ondřej Trojan. K proniknutí do tajů dialektu jim pomohl soubor Grůnik z Ostravice a ze společné spolupráce pak vzniklo „nářečí želarské“, srozumitelné i pro ty, pro které by film prvními slovy směsice moravštiny a slovenštiny končil. K doplnění folklóru už tak chyběly pouze kostýmy, na kterých si dala velmi záležet Katarína Bieliková.
Říká se, že se protipóly přitahují. Takovým příběhem jsou i Želary.