Herci: Rozhovor se Zuzanou Bydžovskou (Marie)

Bohdan Sláma říká, že s vámi chtěl už dlouho spolupracovat a roli statkářky Marie psal přímo pro vás…

Myslím, že jsem se to dozvěděla poslední. Bohdana si vážím, že svou myšlenku napsat pro mě roli a obsadit mě dotáhl až do konce. Pavel s Bohdanem se chovali jako spiklenci. Pavel třeba při představení utrousil: Pozdravuje tě Bohdan… Bylo to dost záhadný. S Bohdanem jsem se setkala poprvé více než před deseti lety při práci na jeho absolventském filmu Akáty bílé.

Jaký pocit jste měla, když jste si poprvé scénář přečetla?

Vnímala jsem ho hodně skrze obrazy. Pro mě to bylo především o odpuštění. U Bohdana doma, v jižních Čechách, jsme pak společně scénář laboratorně prozkoumávali. Musím říct, že jsem se opravdu snažila zhmotnit Bohdanovi jeho představu. Jasně že se z toho neodpářu, protože já jsem já, ale hodně jsem chtěla pochopit, jak to myslí on a podle toho Marii hrát.

Znala jste ještě před natáčením vaše herecké partnery Pavla Lišku, Láďu Šedivého, Terezu Voříškovou…?

Pavla znám z jediného divadelního představení, ve kterém spolu hrajeme. Je úžasně kouzelný, když se směje… Láďu jsem neznala, ale to by nebyl Bohdan, aby nás nedal dohromady ještě před natáčením. Jestli se ptáte na Terezu, tu jsem taky neznala, což není divu, protože já nikam nechodím. Ve filmu je jedna krásná scéna, kdy se Tereza s Láďou honí, když lezou z vany, ona je takový gejzír. Musím říct, že jsem od začátku měla pocit, že jdu k důvěrným lidem. Mám osmileté dítě, producenti to od začátku věděli a snažili se mi vyjít vstříc. Během natáčení jsem s Kindou bydlela zvlášť v domku Veroniky a Františka společně s malým Františkem. Pokud jsem byla v práci, o Kindu se s celou svojí rodinou, domem i zvířaty starala Drahuška. Drahuško, děkuju, Pavle a Petře, děkuju!

Během natáčení jste žila s místními lidmi, někteří ve filmu také hrají…

Oni byli všichni přátelští. Ti, co jsem u nich bydlela, bratři Proškové, Jarda z Jindřichova Hradce, Roura, Námořník s Maruškou nebo hostinští... Vytvořila jsem si k těm lidem nějaký vztah. Mám ráda přímočarost, když jsou věci jasný, když někdo řekne „rád jsem tě viděl“ a myslí to vážně. Takové jsou děti a tady na tom natáčení byla spousta takových lidí.

Ve filmu působíte jako statkářka poměrně zkušeně, prošla jste nějakou průpravou?

Když jsem film viděla, zatím jen informativně na videu, měla jsem pocit, že Marie působí spíš jako křehká, subtilní ženská. Žena má oproti chlapům vždycky nějakou fyzickou omezenost… Když na loďce zabral Láďa, tak to byl rozdíl oproti tomu, když jsem zabrala já. Jak se obecně řídí traktor jsem věděla, ale u krav jsem až tak „blízko“ nikdy v životě nebyla. Krávy jsou opravdu obrovská zvířata, když se na vás navalí, je těžké skrze ně projít, natož je kormidlovat prostorem nebo je podojit. Ale to jsou takové legrační věci, na plátně je člověk vidí jako samozřejmost a herec se s nimi nadře.

Ve filmu je poměrně náročná scéna porodu telete, kterou jste točili v jednom záběru. Jak to probíhalo?

Láďa sahal do krávy první, já jsem byla schovaná vevnitř, nic jsem neviděla, to byly ty dlouhé záběry. Když jsem sahala do krávy já, škrábla jsem se o zuby telete, což jsem nevěděla, a propadla jsem panice, která asi nebyla vidět, takže mi vůbec nikdo nemohl pomoct. Porod byl dlouhý a pak přišel neuvěřitelný zázrak narození. Do toho tele nedýchalo a já věděla, že ho musíme probrat slámou na čenichu, aby naskočilo. Zároveň víš, že ta scéna je o nějaké emoci mezi těmi lidmi a to je to, co ti říká před klapkou Bohdan… Další věc je ta, že mě stačily dva dny po odjezdu k tomu, aby se mi po těch krávách začalo stýskat. Zaskočilo mě to. Tyhle momenty člověku nedojdou, když se na film dívá... Pro mě jsou neoddělitelný.

Jak jste sama sebe v tom filmu vnímala, když jste ho viděla?

Podstata věcí, o kterých Bohdan mluví, vzniká z věcí jednoduchých, není třeba příliš kombinovat. Ty pocity jsou silné a já nemám potřebu je rozebírat. Například ta stará paní v tom filmu je dojemná, to se mě dotýká - stáří, generačnost, že by měla být přirozeně akceptovaná. V tom filmu se mi líbí autentičnost života. Občas jsem byla překvapená ze svého výrazu, to už jsem nebyla já. Ta role mi jako nástroj vyrobila něco, co dopředu nevymyslíš.

V čem bylo tohle natáčení pro tebe nejnáročnější?

Ono je vždycky všechno nějakým způsobem náročné. Na těch stozích bylo třeba ohromný teplo, ale vždycky se musíš aklimatizovat na ten systém. Když pak vidíš výsledek, na to náročný tolik nemyslíš. Například Zuzana Kronerová, jak má ty brýle, já bych snad uvěřila, že je to Učitelova matka. Nebo že se ty scény ve studni dotáčely až za dva měsíce a tak krásně to na sebe pasuje, já jsem z toho byla ohromená, možná jsem infantilní, ale měla jsem z toho zážitek, výrazy obličejů na sebe dokonale jdou… A to musí být Bohdan, jeho způsob práce, to, jak dokonale to vymyslel.

 

Zuzana Bydžovská (1961)

Debutovala už v 11 letech v dětském filmu Přijela k nám pouť, vystudovala Státní konzervatoř Praha a brzy se stala jednou z nejobsazovanějších televizních hereček (Jestli jednou odejdu, Případ Platfus, Bláha a Vrchlická, Vánoční příběh). Ve svém životě však upřednostnila divadlo, deset let hrála v Divadle Na Zábradlí, pak deset let v Národním divadle (Médea, Bloudění), odkud se zase vrátila do Divadla Na zábradlí, kde dodnes hraje (nyní už bez zaměstnaneckého poměru). Pátou sezónu ji tam můžete vidět v úspěšném představení Perfect Days, po jejím boku hraje Pavel Liška v roli milence. Zuzanou Bydžovskou je možné znát z krásných představení Lidský hlas (Café Teatr Černá labuť), Když tančila (Divadlo Na Zábradlí), Baronky (Divadlo Kalich), Mathilda (Divadlo Ungelt). Divadlo Bez Zábradlí letos v lednu uvedlo novou hru se Zuzanou Bydžovskou, jako téměř vždy v hlavní roli v hlavní roli, s názvem Cesta dlouhým dnem po noci. Bydžovská si zahrála také v seriálech – Hraběnky, Letiště, Hotel Herbich.

Filmografie

Gympl (2007)
Příběhy obyčejného šílenství (2005)
Archa pro Vojtu (2000)
Kytice (2000)
Knoflíkáři (1997)
Učitel tance (1995)
Helimadoe (1994)