Proč právě tento příběh?
I. Procházková: Už v minulosti jsem některé své původně beletristické
nebo dramatické příběhy posléze zpracovala jako scénáře. Myslím, že
vůbec není podstatné, jestli film vychází z knížky, z divadelní hry
nebo z původního námětu. Důležité je, aby příběh, který vypráví, dostal
autentickou podobu s hodnověrnými postavami, žijícími věrohodné životy.
Takový věrohodný život nemusí být ani zdaleka obyčejný, průměrný. Může
být totálně vyšinutý, naprosto mimo normál! Ale když se podaří, aby
divák věřil postavě, bude věřit i jejímu životu.
Čemu má divák v případě "Únosu domů" uvěřit?
I.P.: Především hlavní postavě - Liborovi. Má se víc než dobře. Na
co si vzpomene, to dostane. A stejně mu něco chybí. Možná to, co v
životě dospívajícího člověka hraje největší roli. Chybí mu jistota,
že k někomu patří. K někomu, někam.
Je pro dnešní mládež rodinné zázemí opravdu tak důležité? Vypadají
sebejistě…
I.P.: Oni totiž klamou tělem. Já nevím, jestli je to tím množstvím
informací, které si denně vysurfují na internetu, nebo stravou - těmi
rychlými kuřátky, které do sebe takovou rychlostí házejí, - každopádně
působí daleko dospěleji než my v jejich věku. Dá se s nimi mluvit skoro
o všem. Vypadají sebejistě, ale v něčem - možná v tom základním - jsou
strašně zranitelní. Svět kolem nich nemusí být dokonalý, ale musí to
být svět, kde se s nimi naplno počítá. Který by se bez nich zhroutil,
změnil, prostě neobešel. Jako buňka, ze které byste vytáhli nějakou
stavební částici už nikdy nebude tím, čím byla. A tenhle pocit dovedou
zprostředkovat jenom lidé, ve kterých je láska.
Takže je to vlastně film o lásce?
I.P.: Spíš o schopnosti dát city najevo. Vzbudit je a opětovat. Pokud
jde o žánr, je "Únos domů" napínavé drama. Drama dospívajícího
chlapce, který musí prokázat nejen odvahu, ale i schopnost v dnešním
světě plném pseudohodnot a pseudovztahů najít svou vlastní osobitou
cestu. To, co Libora na začátku obklopuje, je nesrovnatelné s tím,
v čem žije na konci, a stejně chápeme - aspoň doufám, že divák pochopí
- že se nechce vrátit do světa chladného luxusu, který se jen stěží
dá nazývat domov.
Jakým divákům je film určen?
I když je to film s puberťákem v hlavní roli, je to film hlavně o nás
dospělých. O tom, jak umíme náctileté vnímat, kolik času jsme ochotni
jim věnovat a jestli se jim snažíme trochu dostat pod kůži. Takže je
to film jak pro mládež, tak pro dospělé, kteří s mladými neztratili
kontakt. Chtěla bych, aby si film našel ty diváky, kteří se nenechávají
svázat konvencemi a jsou v kterékoli minutě svého života schopni vidět
svět kolem sebe nově, prostě dávat znovu a znovu šanci lásce, přátelství
a důvěře |
