Štěstí

Rozhovor s režisérem Bohdanem Slámou

O čem je váš nový film Štěstí?

V podstatě je o proměně člověka během dospívání. Monika se z dívky stává ženou a Toník z kluka chlapem. Mají těžkosti, řeší společně problémy a tím se mění. Snaží se najít sami sebe a poznávají, co jsou zač.

Je vám to téma něčím zvlášť blízké?

Je to obecné téma. Každý se pořád ptá: „Kdo jsem ? Co tady na tom světě dělám ?“ To řeší každý z nás. Nepovažuji to za nějaké svoje specifické téma.

Najdou diváci nějakou paralelu mezi tímto filmem a vaším prvním - Divokými včelami?

Přímá vazba neexistuje, ale souvisejí spolu tematicky. V momentě, kdy jsme dokončovali Divoké včely, už jsem přemýšlel o tomhle filmu. Divoké včely a Štěstí mají společné téma v hledání lásky a hledání sebe sama. To je důležité pro postavy filmu, stejně jako pro nás všechny.

A v čem se liší?

Řekl bych, že Štěstí je dospělejší film. Už to není komedie. Postavy tady řeší vážné problémy a mají víc tragický charakter.

Jak vzniklo herecké obsazení? Měl jste již konkrétní představu při psaní scénáře?

Po pravdě řečeno psal jsem scénář cíleně pro Táňu, Pavla, Aňu a Marka Daniela - to pro mě byla ústřední čtveřice příběhu.

Pracujete tedy raději s lidmi, které máte již nějakou spoluprací „prověřené“?

Po Divokých včelách jsem měl pocit, že jsme se s herci někam dostali, ale že jsme ještě nevytěžili všechno, co jsme společně objevili. Pavel hrál v Divokých včelách vedlejší postavu a mně přišlo líto, že nemůžu plně využít jeho citovou hloubku a úžasnou hereckou intuiici. Proto je jeho postava ve Štěstí úplně jiná než Láďa v Divokých včelách. Při práci na Divokých včelách jsme se víc poznal i s Táňou. Její herecké schopnosti a možnosti mě jako režiséra velmi zajímají a inspirují. Proto jsem s ní chtěl dál pracovat. Na Aňu Geislerovou jsem si myslel od začátku. Připadala mi jediná vhodná pro tuhle roli. Věděl jsem to hned, jakmile jsem měl hotovou strukturu příběhu. A pro Marka Daniela byla role psaná na míru také.

Má příběh, nebo jeho postavy svůj základ v reálném životě ?

Vztah Toníka a Moniky byla spíš moje představa, než že by vycházela z nějaké reálné zkušenosti. Ale to , že má kluk rád nějakou holku, jsou spolu výborní kamarádi, ona ho má taky ráda, jenže ho nemiluje, protože má někoho jiného – to je archetypální vztahový vzor. Příběh Dáši je katalyzátor jejich příběhu. Těžkosti, které indukuje Dáša, vedou k tomu, že se Monika a Toník navzájem poznají právě v tom těžkém. Monika vidí, jak při ní Toník dokáže stát v kritických momentech, a objeví v něm chlapa. Toník to má o to jednodušší, protože je do Moniky zamilovaný od dětství – miluje ji od začátku do konce. Je tím, kdo trpělivě čeká.

Váš scénář v průběhu jednotlivých etap natáčení doznával změn. Psal jste ho sám. Komunikujete v průběhu psaní s producentem a herci? Zajímají vás jiné názory, nebo pak předložíte poslední verzi, se kterou jste spokojen Vy?

Já nechávám věci pořád otevřené, je to takové sebetrýznění a trýznění druhých. Není to ale žádný koncept, já většinou opravdu nevím, jak na to, a neumím si to ulehčit nějakou fintou. Nejsem profesionál, spíš permanentní filmový amatér. Herci i štáb byli ze mě často nešťastní a plní pochyb, jestli jsem ještě vůbec soudný, ale o to statečněji bojovali za to svoje.

Hlavní mužská postava – Toník - řeší dilema, zda zůstat s tetou na statku, nebo se vrátit do paneláku. Jak jste na tom vy, jste městský člověk nebo vám je bližší život na venkově?

Takové dilema Toník nemá. On je spokojený se životem na statku. Jeho představa štěstí je taková, že tam budou žít s Monikou. Až na konci příběhu pochopí nesmyslnost své představy, protože dům je už od začátku na odpis. Kolem jsou fabriky, výsypky a doly - už tam není žádný kousek přírody. Toník dospívá ze svého dětského snu.

A co vy?

Já osobně dávám přednost životu na venkově. Mám rád, když je co dýchat , na co se koukat a když je kolem ticho. Člověk nemusí potkávat denně tuny lidí.

Říká se, že natáčení se zvířaty a s dětmi je nejnáročnější. Bylo právě tohle pro vás nejtěžší?

Těžké to bylo, ale my jsme se zvířaty moc nenatáčeli. Ze začátku jsme chtěli točit s kozlem, ale naštěstí to záhy zkrachovalo. Vyškrt jsem kozla ze scénáře a bylo po problému. Děti jsem vyškrtnou nemohl. Točit s dětmi je těžké proto, že se člověk musí přizpůsobit jim a musí je pochopit, aby mohly přirozeně fungovat. Děti jsou ti, kdo určují rytmus a obsah scény. My jsme je dopředu neučili, jak mají reagovat, vždycky reagovaly spontánně. Bylo třeba jim vytvářet situace tak, aby pro ně byly přirozené. Byla to úžasná práce . Dobrodružství. Opravdu jsme nikdy nevěděli, jak to dopadne. I pro ostatní herce byla vzrušující a inspirativní potřeba reagovat na konkrétní nečekaný podnět , každý záběr s dětmi byl vždy neopakovatelný. Děti přinesly těm scénám autenticit u a rys vnitřní přesvědčivosti. Já tomu říkám bod nula, tedy to, kolem čeho se to všechno točí. Děti jsou to nejkřehčí jak ve filmu, tak v životě. Ve filmu hrají samé herecké hvězdy, nejen ústřední kvartet, ale i Bolek Polívka, Simona Stašová, Zuzana Kronerová a Martin Huba. Tyto hvězdy vždy předem scénu zkoušely bez našich dětských „super hvězd“, a když to bylo dokonale připravené, nacvičené a prodiskutované, teprve potom přišla „jejich veličenstva“ a vyšvihla to buď napoprvé, a nebo neměla náladu a spíš si chtěla hrát na písku. Tak jsme sklapli, zhasla světla, celý štáb včetně hvězd respektoval, že děti si chtějí teď hrát na písku.

Jak je to s vašim dětmi? Také se jim úplně podřizujete?

Děti nelze nerespektovat, protože to jsou strašlivě úporný bytosti. Děti je potřeba poslouchat, podřizovat se jim, protože v momentě, kdy to člověk nedělá, tak na to doplatí.

Štěstí je také film o přátelství. Jak jsou pro Vás důležití v životě přátelé?

Přátelství je jedna ze základních hodnot, kterou člověk na světě má. Zaplať pánbůh mám hodně přátel a jsem za to vděčný. Přátelství a láska jsou ty základní věci, který nám pomůžou překonat všechno, co je v životě těžké a složité. Když člověk má blízké lidi kolem sebe, může žít tak, že to dává smysl.