StarDance II ...když hvězdy tančí

Rozhovor s porotkyní Tatianou Drexler

„Po StarDance se mi bude stýskat“

Jak jste reagovala, když jste dostala nabídku do StarDance II?
Neuvažovala jsem ani chvíli. Hned jsem věděla, že to chci zkusit.

Znáte tenhle formát z Německa?
Znám, ale musím se přiznat, že jsem moc dílů neviděla. Vysílala to RTL a vždycky tam bylo nesnesitelně moc reklamy. Já jsem to nikdy nevydržela. Vždycky o pauze jsem si našla jinou zábavu a přestala jsem se dívat.

Začali Němci po odvysílání první řady také více žít tancem?
V Německu není tanec populární jako sport, ale oblíbené jsou hlavně taneční. Myslím, že více než v Čechách. Dospělí chodí velmi často a rádi tančit. Taneční školy určitě také pocítily více zájemců. V tanečním sportu se to, myslím, nějak zásadně neprojevilo.

Jak dlouho se věnujete tanci?
Vážně to chcete vědět? S tancem jsem začínala přibližně před 35 lety.

Co je podle vás na profesionálním tanci nejtěžší?
Profesionalita spočívá v čase stráveném na parketě. A toho není určitě málo. Takový profesionál trénuje minimálně šest hodin denně. Nejdůležitější je dle mého názoru partnerská symbióza. Je potřeba naučit se pracovat s jedním člověkem tak, aby to fungovalo řadu let oněch zmíněných šest hodin denně.

Co považujete za svůj největší úspěch?
Rozhodně zkoušku z algebry. Před tím, než jsem se začala profesionálně věnovat tanci, jsem totiž vystudovala matematicko-fyzikální fakultu na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Za svůj největší životní výkon zcela seriózně považuji zkoušky z algebry u profesora Katriňáka.

Slyším dobře? Vy jste vystudovaná matematička?
Ano, ale nikdy jsem se tomu nevěnovala. Tenkrát jsme ani nedostávali tituly. Myslím si, že titul není tak důležitý jako samotné vzdělání a zásadní životní zkušenost. Na škole jsem poznala lidi, kteří mě posunuli dále už jen proto, že mě donutili přemýšlet.

V kterém roce jste odešla do Německa?
V roce 1987 jsme emigrovali s mým tehdejším manželem. Oba dva jsme ukončili školu. Už poslední rok jsme měli v plánu, že odejdeme. Využili jsme k tomu taneční soutěž. Byla to pro nás tehdy velice dobrá příležitost. Začátky ale rozhodně nebyly jednoduché. Přišli jsme tam s jedním kufrem a padesáti markami. Mladí lidé jsou trošku blázniví. Dneska byste mě s tímhle obnosem nikam do ciziny nedostali.

V tanci jste byla tehdy velice úspěšná. Jaké byly vaše pohnutky odejít?
Je to dost těžké. Hodně jsem o tom přemýšlela, protože tři roky přede mnou emigrovala sestra do Ameriky. Naši rodiče se nás snažili vychovávat tak, abychom mohli dobře žít v socialismu. Od nich jsme to určitě neměly.

Jaké jsou pro špičkovou tanečnici začátky v cizí zemi?
Nastartovat kariéru v Německu bylo strašně těžké. Odcházeli jsme jako mistři Slovenska a byli jsme tenkrát druzí na mistrovství socialistických států. To byla v té době dost špička. Najednou jsme viděli zápaďáky a šlo jim to nějak lépe. Na prvním mistrovství Německa jsme byli předposlední. Potom jsme dostali dobré trenéry a relativně rychle jsme se zlepšili. Na dalším mistrovství už jsme byli čtvrtí, a tím jsme se dostali do národního týmu.

Jak je podle vás dnes vnímaný taneční sport?
Taneční soutěže jsou podle mého názoru jen pro úzkou skupinu lidí. V Německu je zájem jen o velké soutěže. Ty jsou vždycky vyprodané. Soutěže trvají strašně dlouho a přiznám se, že dnes už to nevydržím ani já. Taky si myslím, že tanec ztrácí důvěryhodnost hodnocením. Lidé se těžko identifikují s výsledky poroty. Na rozdíl od jiných sportů u tance většinou chybí napětí a emoce. Hodnocení párů se od prvního soutěžního tance většinou nemění.

Jak jste se vy sama v době soutěží vyrovnávala s nepříznivými známkami?
To víte, že těžko. Ale právě těmi zkušenostmi se člověk učí. Myslím, že kdyby se tanečníci od výsledku poroty dokázali odpoutat, měli by mnohem větší úspěchy. Jednoduše je potřeba dívat se dopředu.

Která z osobností vás nejvíce překvapila?
Neuvěřitelně příjemně mě překvapil Michal Dlouhý. Líbí se mi na něm, že bojoval od začátku až do konce jako lev. Fascinoval mě.

Myslíte, že některý ze soutěžících má v sobě vrozený talent pro tanec?
Jednoznačně Aleš Valenta.

Co bylo u vás impulzem pro to, abyste skončila závodní kariéru?
My jsme nezvládli to partnerství. Dostali jsme se do fáze, že jsme byli ze všeho unavení. Když přijdou určité problémy, tak už člověk nemá chuť a sílu.

Je jednodušší mít tanečníka jako životního partnera?
Je to velmi praktické, když to funguje. V okamžiku, kdy to přestane v jednom z partnerství klapat, vzniká problém. Když se zamyslím, tak v profesionálním tanečním světě neznám ani jednoho kolegu, kterému by to vydrželo. Buď přestali tancovat a vzali se, nebo se rozešli.

Čím se dneska živíte?
Mám své taneční studio, kde připravuji tanečníky na soutěže.

Kolik párů máte v parádě?
Padesát a možná i více.

Kdybyste měla možnost ve StarDance tančit, šla byste do toho?
Já bych tancovala ráda, ale jste si jistý, že by se na to chtěl někdo dívat? Kdybych měla jít tančit, tak jedině s fotbalistou Pavlem Nedvědem.

Co vás přivedlo k tanci?
Měla jsem už od dětství vzdor proti tomu jednotnému myšlení. No a zrovna společenský tanec byl v té době takový utlačovaný. Já vlastně tančím náhodou.

Většinu tanečníků znáte osobně. Podle jakého kritéria hodnotíte výkony?
Já se snažím tanečníky ignorovat a soustředím se hlavně na celebrity, protože o ty tady jde koneckonců především.

Jak prožíváte vyřazování?
Strašně obdivuji všechny hvězdy, že do toho šly. Vždycky je mi strašně líto, když musí někdo vypadnout.

Který je váš nejoblíbenější tanec?
Vyvíjelo se to. Ze začátku jsem měla ráda určitě rumbu, sambu nebo třeba paso doble. Vždycky to bylo podle toho, který tanec se mi nejvíce dařil.

Co si nejraději zatancujete dneska?
Všechno.

Je nějaká písnička, která vás provází tanečním životem?
Moje oblíbená písnička je Wedding samba, kterou zpíval Edmundo Ros. Dlouho jsme na to tančili show a je to hudba, na kterou můžete tančit dvacet let, vůbec vám nejde na nervy a vždycky znovu je to bomba.

Po čem se vám bude nejvíce stýskat až StarDance skončí?
Po všech lidech, které jsem tady poznala. Překvapilo mě to, jaká je tady výborná atmosféra. Všichni jsou příjemní a milí. Například Monika Žídková úplně změnila moji představu o tom, jaké jsou miss.

Cítila jste se někdy na parketě trapně?
Mnohokrát. Dodnes si pamatuji, když jsme na soutěži tančili figuru, kdy se partner předklání a partnerka mu visí mezi nohama. My jsme v tomhle momentu spadli třikrát za sebou. Nakonec už jsme se všichni jen smáli.

foto: Lenka Hatašová

porota