(námět, scénář a režie)
Narodil se 4. září 1934 v Praze. Středoškolská studia v letech 1950–1954 ve scénickém oddělení Vyšší školy uměleckého průmyslu a studium vysokoškolské v letech 1954–1958 na divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze (obor loutkářské scénografie a režie) do značné míry předurčily další tvůrčí vývoj. Nestudoval film a jeho techniku – snad i v této skutečnosti je možné hledat důvody nezatíženosti „filmovým uměním“ s jeho přílišnou oddaností technickému médiu i skličující receptivnosti v tomto směru.
V Laterně Magice si poprvé ověřuje některé filmové postupy včetně filmových triků. V roce 1964 natáčí svůj první film v Krátkém filmu Praha. Tvůrčí mnohostrannost Jana Švankmajera se však vymyká hranicím filmu. Autor je činný v oblasti samostatného výtvarného projevu, jemuž se věnuje od konce padesátých let. Slovesný projev obsahuje především literární scénáře a taktilní básně; činnost teoretická je zaměřena ke zkoumání fenoménu hmatu a imaginace.
Blasfemické černé polohy humoru a ludikativní princip tvoří spolu s nevšední sensibilitou a pronikavým kritickým intelektem určující fasety imaginativní mohutnosti a tvůrčí osobnosti Jana Švankmajera. Jeho tvorba, ať už filmová, výtvarná nebo teoretická, je úzce spjata s kolektivní aktivitou Surrealistické skupiny v Československu.
Vratislav Effenberger:
„Ludikativní základně Švankmajerovy tvorby nejde ovšem jen o sarkasmus a o negaci negace. S jejím pozitivním aspektem se setkáváme nejzřetelněji v jeho experimentaci s taktilními objekty. Zde už hra získává čistě noetickou funkci v rovině surrealistické fenomenologie imaginace, která má zpřístupnit skryté vztahy mezi nevědomím a uvědomovacím procesem. Podobně jako se jeho objekty a koláže dobývají do časoprostorového kontinua, alespoň dvojrozměrného, prostřednictvím filmu, jeho obrazotvornost se dožaduje rozšíření pole smyslového vnímání, aby mohla být stále mocněji sycena dynamikou reality, aby dosáhla své univerzální integrity. Touto svou tendencí se stává Švankmajerův princip hry významnou složkou perspektivy, o níž lze soudit, že vzniká z opozice vůči racionalistické hodnotové orientaci a směřuje k surracionalitě jako k prameni příštího civilizačního cyklu.”
Jak byste charakterizoval svůj nový film Šílení? A jak vzniklo žánrové označení "filozofický horor"?
Šílení je horor. Přívlastek "filozofický" bych nebral tak vážně. Použil jsem ho proto, že ve filmu cituji určité pasáže z děl markýze de Sade a proti němu jako protiklad stavím konzervativní křesťanský dualismus duše a těla, který ale dovádím ad absurdum.
Tématem jsou absolutní svoboda, civilizační represe a manipulace. Tedy témata víc než příznačná pro dnešní dobu. Jak dlouho jste scénář psal a byla nějaká událost (politická, společenská, osobní zkušenost apod.), která byla tím spouštěčem pro psaní tohoto scénáře?
Svoboda a její protiklady, represe a manipulace jsou moje "tradiční" témata. Myslím si, že to jsou témata příznačná pro každou dobu. Jde totiž o civilizační témata, protože kultura (civilizace) je postavena na represi (jak víme už od S. Freuda), není to "výsada" jen totalitních režimů. První verze námětu vznikla začátkem sedmdesátých let minulého století. Tenkrát jsem samozřejmě u barrandovské dramaturgie neuspěl, a tak "Šílení" spolu s ostatními náměty a scénáři leželo řadu let v šuplíku. Scénář (1. verzi) jsem dopsal někdy koncem devadesátých let. V době natáčení Otesánka už byl v podstatě definitivní scénář hotov. Příprava a shánění finančních prostředků na výrobu filmu zabralo dalších pět let. Doufám, že se situace nebude opakovat, protože i nyní mám už připraven nový scénář "Přežít svůj život".
Scénář je inspirován klasickými díly dvěmi povídkami E. A. Poea: "Zaživa pohřben" a "Šílený psychiatr" a hlavní postava "Markýzem de Sade". Co Vás právě na těchto dílech upoutalo, že jste se je rozhodl použít?
E. A. Poe, ze kterého jsem si do scénáře vypůjčil některé motivy, patří už od puberty do "pantheonu mých bohů". Bylo to jedno z prvních, hned po L. Carrollovi, určujících setkání v literární oblasti. Film "Šílení" je již třetím pokusem (Zánik domu Usherů, Kyvadlo, jáma a naděje) vyrovnat se nějak s jeho uhranutím. Vlastně já E. A. Poea neberu jako bytost ode mne odlučitelnou. Není to "cizí" autor. Sadovu Filozofii z budoáru považuji za jednu z nejsubverzivnějších knih, které kdy byly napsány. Ani ne tolik pro její erotické pasáže, ale právě pro kritiku společnosti postavené na křesťanské morálce.
Ačkoliv se film odehrává na začátku 19. století, je plný anachronismů a reálií dneška, protože jak říkáte je alegorií současného světa a blázinec je jeho výstižnou kulisou.
Co jste chtěl, aby bylo jeho hlavním poselstvím?
Netočím filmy s poselstvím. Poselství příliš připomíná poučování čili rákosku. Točím filmy, které by měli naopak diváka osvobozovat od vnitřních i vnějších determinant: od hvězd, genů, výchovy, školy, falešné morálky, civilizační represe. Pokud se týká tato otázka výkladu filmu, tak zásadně nesděluji své interpretace. Nerad bych vzbudil dojem, že existuje jen jeden "autorizovaný" výklad. Šílení je, jako ostatně všechny mé filmy, filmem imaginativním, to znamená, že počítá s aktivní divákovou interpretací. Všechny interpretace jsou správné.
Vy jste se rozhodl k filmu natočit předmluvu. Proč?
Protože nemohu být u každého promítání svého filmu přítomen osobně.
Jak vzniklo herecké obsazení? Uvažoval jste o konkrétních hercích už při psaní scénáře, že byste např. některou z rolí psal přímo pro někoho?
Samozřejmě, když píšete scénář, tak se nevyhnete tomu, abyste zároveň nepřemýšlel, kdo by mohl postavu příběhu zosobnit. Obyčejně pracujete s alternativami, protože v některých scénách se vám zdá, že by byl nejlepší tenhle herec, v jiných vidíte někoho jiného. Ty představy pak musíte sjednotit. A to nemluvím o případech, kdy vás vybraný herec odmítne (taky se mi to už stalo) nebo kdy prostě nemá čas, protože už dělá na jiném projektu. U "Šílení" jsem už od počátku viděl v postavě Markýze J. Třísku.
Animaci používáte v tomto filmu oproti předchozím poskrovnu, ale přeci jen. V době počítačové animace, ale stále používáte metody klasické animace. Myslíte, že je skutečnější než počítačová virtuální realita?
Výhrady k počítačové animaci jsem už vyjádřil mnohokrát a zatím nemám k tomu co dodat. Chybí mi u ní skutečná realita, které se můžete (v případě klasické animace musíte) dotýkat. Taktilitě dávám velký význam (jde u mne o celoživotní experimentaci), protože v ní vidím primární a hlubokou emocionalitu.
Jinak počítačová animace je prostě vyjadřovací prostředek jako kterýkoliv jiný, který jistě dává nové technické možnosti. Zatím jsem je (až na jednu výjimku, která potvrzuje pravidlo) nepotřeboval.
Scénáře si píšete sám. Herci o Vás říkají, že máte perfektní představu o tom, co po nich chcete. Potřebujete v některých fázích s někým nad scénářem diskutovat - producentem, herci, dalším tvůrci nebo máte opravdu zcela jasnou představu a spolupracovníkům dáte k dispozici, až poslední verzi scénáře, se kterou jste spokojen Vy?
Jsem osamělý běžec. Ale mám pár přátel, jejichž názorů si vážím a beru je v úvahu.
17. listopadu - datum premiéry - je to náhodné datum nebo naráží na poselství filmu?
Z mé strany rozhodně nejde o záměr.
Odlišuje se Váš film Šílení nějak výrazně od Vašich předchozích filmů nebo naopak najdou Vaši diváci nějakou paralelu s těmi předchozími.
Každý autentický tvůrce v podstatě neustále omílá svá obsedantní témata. Nejsem výjimka.
Vaše filmy jsou velmi populární v zahraničí. Film Šílení byl předprodán do Japonska. V čem si myslíte, že tento úspěch spočívá?
"Popularita" je pro mě sprosté slovo. Ale jestli myslíte, proč mé filmy zajímají určitou část diváků a to například i v Japonsku, pak si myslím, že jde o tu část populace, která má atektonické ustrojení mysli. (V. Effenberger rozděloval lidi na tektonické a atektonické typy.) Moje filmy přitahují ty diváky, kteří ještě nezabouchli dveře za svým dětstvím a nenechali si pragmatickou civilizací vymlátit z duše imaginaci.
2005 — Šílení
2000 — Otesánek
1996 — Spiklenci slasti
1994 — Lekce Faust
1992 — Jídlo
1990 — Konec stalinismu v Čechách
1989 — Flora
1989 — Tma, světlo, tma
1989 — Zamilované maso
1988 — Jiný druh lásky
1988 — Mužné hry
1987 — Něco z Alenky
1983 — Kyvadlo, jáma a naděje
1982 — Do pivnice
1982 — Možnosti dialogu
1980 — Zánik domu Usherů
1973-9 — Otrantský zámek
1972 — Leonardův deník
1971 — Žvahlav aneb Šatičky Slaměného Huberta
1970 — Don Šajn
1970 — Kostnice
1969 — Tichý týden v domě
1969 — Picknick mit Weismann
1968 — Byt
1968 — Zahrada
1967 — Historia Naturae (suita)
1966 — Et Cetera
1966 — Rakvičkárna
1965 — Spiel mit Steinen
1965 — J.S.Bach - fantasia g-moll
1964 — Poslední trik pana Schwarzewaldea a pana Edgara
