|
Titul: Cinepur 35
Datum vydání: září 2004
Autor: Kamila Boháčková
Říká se, že náhoda je jen šíp vyslaný osudem. Výslednou podobu Sentimentu Tomáše Hejtmánka ovlivnila zásadně - setkávání tohoto mladého "adepta režie" se starým a nemocným Vláčilem v jeho bytě měla původně vyústit ve filmový dokument o autorovi Markety Lazarové, avšak právě v době, kdy se vše chystalo k natáčení, František Vláčil zemřel. Zbyl po něm prázdný byt, hlas na zvukovém páse a jeho filmy. Hejtmánek se pokusil pomocí těchto "pozůstatků" zrekonstruovat a zinscenovat jedno setkání, zpřítomnit již neexistujícího člověka a jeho filmy prostřednictvím záběrů z míst, kde se kdysi točily. Díky nešťastné náhodě tak vznikl neobvyklý útvar, v němž skutečně lze "zpřítomnit ztracený čas", navracet ho a zintenzívnit. Ostatně právě tak se Hejtmánek nejvíce přiblížil poetice Vláčilově, jenž ve svých filmech nejen zpřítomnil a evokoval uplynulý čas, ale podařilo se mu protnout to minulé s něčím vnitřně přítomným, čím žil. Dikce Jiřího Kodeta je téměř k nerozeznání od té Vláčilovy, a když sledujeme jeho tvář v detailu, ještě více si pro sebe režiséra dovedeme zpřítomnit, právě proto, že v záběru není, že je jen naznačena jeho podoba. Podobně I kamera Jaromíra Kačera pomalu zabírá pochmurné, prázdné krajiny, kde se kdysi točily Vláčilovy filmy. Přitom rytmus jízdy, úhel kamery I osvětlení občas jen nenásilně, lehce vplují na chvíli do stejného záběru, jaký se objevil v Adelheid, Údolí včel či v Marketě Lazarové. Kamera jakoby jemně najede do původního tvaru Vláčilových filmů, aby je připomněla, a poté zase "vypluje" do přítomnosti současné krajiny, která tím náhle jakoby pozbude kouzla. To letmé navození původní nálady či pohledu je přesně tím navracením, v němž si sami zpřítomníme Vláčilův film mnohem více, než kdybychom ho přímo viděli v ukázce. Občas zase zazní třeba jen zvuk z jednoho z jeho filmů, zatímco kamera pomalu projíždí krajinou tehdejšího natáčení. Čím více je pouhých náznaků, tím více se nám zpřítomňuje nálada Vláčilových filmů, vzpomínáme na ně, skutečně si je uvědomujeme, jak v nás kdesi hluboce jsou a žijí. Taková vzpomínka vyvolává pravé obrazy, to co se z nich vrylo do paměti.
Podobný cit pro evokaci a naladění prokázal Hejtmánek ve svém starším sedmnáctiminutovém dokumentu Jedna setina (1993) o Vladimíru Boudníkovi, který byl donedávna (do 12.9.) promítán v rámci boudníkovské vystavy Mezi avantgardou a undergroundem v Císařské konírně Pražského hradu. Ještě než jsem si na konci tohoto krátkého dokumentu v titulcích přečetla Hejtmánkovo jméno, bylo mi jasné, že je to dokument autora Sentimentu. Záběry dnešních kladenských továren volně v obraze přecházely do rozmazaných záběrů s červeným či oranžovým filtrem, které byly při letmém pohledu téměř identické s některými Boudníkovými grafikami. Kamera nezřetelně oscilovala mezi realitou dnešní Prahy či Kladna a téměř abstraktní malbou, připomínající z jistého úhlu a kompozice Boudníkova grafická díla, čímž nenápadně vyjádřila hloubku celého grafikova díla I jeho myšlenek o umění jako součásti našeho bytí, života okolo. Podobně jako Boudník ve svých manifestech explosionalismu vyžaduje nepřímo I Hejtmánek, aby divák jeho filmů nebyl jen pasivním svědkem, aby si dovedl dokreslit skvrny na zdi podle vlastních představ, jak to dělal při svých pochůzkách Prahou v padesátých letech právě Boudník.
Ve svých dokumentárních poctách je Hejtmánek opravdu ojedinělý: odhalováním prostoru natáčení se zbavuje zbytečného patosu (například v Sentimentu ukazuje v záběru koleje pro jízdu kamery u Baltského moře, kde Jan Kačer mlčky vzpomíná na natáčení Údolí včel, nebo vidíme v záběru zvukovou stopu Vláčilova skutečného, původního monologu), a podstatou jeho pocty je jemná nápodoba původního stylu a jeho o to silnější evokace. Jistá záměrná neúplnost a rozechvělost je patrná I v Jedné setině, v níž režisér výpovědi Boudníkových přátel či vykladačů jeho díla nenásilně v půli usekává a přechází jinam. Z náznaků a zaslechnutých či uviděných střípků se pak skládá velmi sugestivní, opravdu vnitřní portrét. Hejtmánkovy pocty ostatním jsou na poměry současné mladé české kinematografie (I té tzv. dokumentární) až překvapivě nesbestředné, sám v rozhovoru Vláčilovi jen obdivně přizvukuje a zdá se, jako by skutečně spíš hrál postavu nezkušeného "adepta režie", kterou si podle původních nahrávek v následném scénáři spolu s Jiřím Soukupem napsal a poté zinscenoval spolu s Kodetem, hrajícím "režiséra na penzi". Vláčilovy opilecké, smutné, často agresivní a nesčetněkrát I zcela přízemní, banální vzpomínky či názory na život kontrastují s takřka dokonalou krásou jeho filmů. Ukazují dno a samotu člověka, kterými musí "platit" za to, že mu kdysi bylo dopřáno stvořit něco velkého; odvrácenou stránku talentu, která se do klasických dokumentárních poct většinou nedostává. O to je Sentiment silnější, zvláště při Vláčilových slovech vyjadřujících tvůrčí bezmoc: "Musím čekat, až mi to (světlo - pozn.KB) pánbůh nadělí, ale nemůžu na to čekat." Nebo když se na místa dávného natáčení Markety vrací Ivan Palúch a Fero Velecký a chlapsky se brání dojetí slovy "nevím, jestli jsem od toho neměl pak (tj. Po Marketě) odejít". Podobně I záběry dnešní krajiny působí banálně až prázdně a nabývají zvláštní mytičnosti teprve ve srovnání s jemnými citacemi z Vláčilových filmů, které se na těch místech točily. Ta místa byla svědky něčeho velkého, nesou si svou paměť. V Sentimentu tudíž zdaleka nejde o rozpoznávání jednotlivých scén z Vláčilových filmů, které navíc Hejtmánek zúžil na pouhé tři (Adelheid, Údolí včel a Marketa Lazarová), či o připomínání si drobností z mistrova života, které bychom už dříve znali. Naopak, zdá se, že z dokumentu o konkrétním člověku se stává postupně esej o strašně rychle plynoucím čase, tak zrychleně, jak plují v závěrufilmu mračna po obloze. A teprve mezi tím plynoucím, banálním, všedně lidským, o kterém Vláčil především ve svých monolozích vypráví, se přihodily "ty vzácný záchvěvy života lidskýho", jak je sám nazývá, okamžiky, kdy vznikaly jeho nejlepší filmy.
|
